ECLI:CZ:US:2003:2.US.32.03
sp. zn. II. ÚS 32/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. L. F., 2) Ing. L. R., oba zastoupeni JUDr. V. S., advokátem a 3) Ing. V. P., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.října 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé napadají usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002 a v jejím odůvodnění uvádí, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.2.2002, č.j. 32 T 14/95-1068, bylo podle §231 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno trestní stíhání stěžovatelů pro trestný čin zkrácení daně podle §148 odst. 1, odst. 3 trestního zákona.
Krajský soud odůvodnil zastavení trestního stíhání tím, že téměř deset let od počátku zahájení trestního stíhání stěžovatelů je řízení před soudem v dané trestní věci stále na samém počátku. Podle názoru stěžovatelů na tomto stavu oni sami nenesou ani část viny, neboť z jejich strany nedošlo ke zmaření jediného úkonu, který byl ve věc konán orgány činnými v trestním řízení.
Soud I. stupně tak rozhodl proto, že podle jeho názoru stav řízení neodpovídá znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje každému právo na projednání věci před soudem bez zbytečných průtahů, když výše označené právo je rovněž obsaženo v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva").
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22.5.2002, sp. zn. 1 To 48/2002 stížnost krajského státního zástupce proti výše uvedenému usnesení soudu I. stupně zamítl, když se závěry tohoto soudu ztotožnil.
Z podnětu dovolání Nejvyššího státního zastupitelství v Brně Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22.10.2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelé vytýkají, že jím bylo porušeno jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ( ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Stěžovatelé dovozují, že v jejich případě se právo státu na trestní stíhání dostalo do extrémního rozporu s právem každého, aby jeho věc byla u soudu projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR není v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a s výše uvedenými články Listiny a Úmluvy. Právní názor dovolacího soudu vyjádřený v napadeném usnesení je podle tvrzení stěžovatelů v rozporu i s jeho předcházejícími rozhodnutími ze dne 27.3.2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002 a ze dne 10.4.2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, když v těchto rozhodnutích Nejvyšší soudu ČR připustil možnost zastavení trestního stíhání právě s poukazem na ustanovení čl. 6 Úmluvy.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.2.2002, č.j. 32 T 14/95-1068, se zjišťuje, že v trestní věci stěžovatelů (dříve obžalovaných) rozhodl označený soud tak, že podle §231 odst. 1 trestního řádu z důvodu §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu se trestní stíhání stěžovatelů pro skutek, blíže popsaný ve výroku předmětného usnesení, zastavuje.
V odůvodnění shora citovaného usnesení se uvádí, že stěžovatelé jsou stíháni pro trestný čin zkrácení daně podle §148 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, kterého se měli dopustit tím, že v době od 29.8.1991 do 22.1.1992 v Opavě a jinde stěžovatel ad 3) jako ředitel firmy A., s.r.o. Opava a oba stěžovatelé jako obchodní zástupci a zprostředkovatelé téže firmy po vzájemné dohodě prostřednictvím firmy E., s.r.o. Brno postupně nakoupili u státního podniku R. J. V. a státního podniku L. N. celkem 146.147,4 litru lihovin, a to za cenu bez daně z obratu za částku 4.177.135,-Kč, předstírajíce, že jde o zboží určené pro export, ve skutečnosti však zboží za částku nejméně 7.669.912,-Kč prodali na tuzemském trhu, přičemž vystavili účetní doklady o dodávkách předmětných lihovin neexistující firmě C., s.r.o. K. k exportním účelům, tedy rovněž bez daně z obratu, tím poškodili český stát na neodvedené dani z obratu o částku 13.904.074,-Kč.
Soud I. stupně uvádí, že trestní stíhání ve věci stěžovatelů bylo zahájeno dne 28.5.1992. Dne 23.9.1993 byla ve věci podána obžaloba Okresní prokuraturou v Opavě ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud dále stručně zopakoval dosavadní průběh trestního řízení s tím, že první hlavní líčení bylo ve věci nařízeno na 27.9.1999 až 8.10.1999, kdy se hlavní líčení nekonalo vzhledem k omluvě obou obhájců stěžovatelů. Další hlavní líčení bylo nařízeno na dny 1.11. - 12.11.1999, které se znovu nekonalo z důvodu omluvy obhájce stěžovatelů a pro nemoc předsedy senátu. První konané hlavní líčení ve věci proběhlo ve dnech 1.2.-9.2.2000.
Rozsudek ve věci vyhlásil krajský soud dne 6.6.2000, když tímto rozsudkem byli všichni obžalovaní zproštěni obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu.
Na základě odvolání krajského státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že zrušil rozsudek a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě.
Závěrem krajský soud shrnul, že téměř deset let od zahájení trestního stíhání je věc na samém počátku, když pro její projednání by bylo nutné provést celé dokazování před soudem a teprve poté znovu rozhodnout.
Za této procesní situace dospěl krajský soud k závěru, že stav řízení neodpovídá znění čl. 38 odst. 2 Listiny, které zaručuje právo na projednání věci před soudem bez zbytečných průtahů. Znění citovaného článku Listiny odráží shodný obsah článku 6 odst. 1 Úmluvy, který je pro obecné soudy České republiky závazný. Krajský soud zdůraznil, že lhůta k projednání věci před soudem sice není výslovně žádným právním předpisem stanovena, je však řešena judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "Evropský soud"), když základním přístupem Evropského soudu k této problematice je komplexní posouzení věci s ohledem na konkrétní okolnosti případu, zejména jeho složitost, chování jednotlivých stran a příslušných úřadů ( viz věc Philis proti Řecku 1997 apod.).
Krajský soud proto posoudil trestní řízení v předmětné věci, zejména s ohledem na délku jeho trvání, jako jednoznačné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když při svém hodnocení vycházel z judikatury Evropského soudu.
Jak dále dovodil tento soud, právním důsledkem výše popsaného stavu trestního řízení je porušení mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána. Toto porušení se promítá do práv obžalovaných, která jsou v této věci porušována závažným způsobem a po dlouhou dobu, takže jsou, podle názoru krajského soudu, naplněny i materiální podmínky pro použití §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu.
Po stížnosti Krajského státního zástupce v Ostravě proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.2.2002, č.j. 32 T 14/95-1068, Vrchní soudu v Olomouci rozhodl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu tak, že stížnost státního zástupce zamítl, neboť ji shledal nedůvodnou. Vrchní soud konstatoval, že podle §231 odst. 1 trestního řádu může soud rozhodnout o zastavení trestního stíhání vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v §223 odst. 1 trestního řádu.
Podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Vrchní soud zdůraznil, že doba, která uplynula od zahájení trestního stíhání do současnosti již překročila původně stanovenou promlčecí dobu 10 let.
Při posuzování dopadu znění čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož odrazem je čl. 6 odst. 1 Úmluvy, se vrchní soud postavil na stanovisko, že znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy v odkazu na čl. 10 Ústavy může být soudem aplikováno na jednotlivou věc přímo, a to i s překročením případných mezí stanovených zákonem. Dostane-li se prý právo (a povinnost státu) na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti výlučně (nebo zejména) z důvodů na straně státu do tak extrémního rozporu s právem obviněného na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě, jak je tomu ve věci posuzované, zbavuje se tím prý stát svojí nečinností práva na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002 se zjišťuje, že na základě dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podaného v neprospěch stěžovatelů rozhodl tento soud tak, že podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.5.2002, sp. zn. 1 To 48/2002 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.2.2002, sp. zn. 32 T 14/95, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném znovu projednal a rozhodl.
Při zkoumání splnění podmínky přípustnosti dovolání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. c) trestního řádu, když dovolání bylo podáno včas a bylo podáno oprávněnou osobou. Dovolání i po obsahové stránce splňuje předepsané náležitosti.
Jak dále v odůvodnění usnesení konstatoval dovolací soud, v projednávané věci je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb. s účinností od 24.5.2002.
K otázce rozhodnutí soudu o zastavení trestního stíhání dovolací soud v obecné rovině poznamenal, že podle §231 odst. 1 trestního řádu tak soud rozhodne, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v ustanovení §223 odst. 1 trestního řádu, když soud podle citovaného ustanovení zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v ustanovení §11 odst. 1 trestního řádu.
Shora citované ustanovení §11 odst. 1 trestního řádu však taxativním způsobem vyjmenovává případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné a nelze proto trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Konkrétně ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu tuto zásadu zakotvuje tak, že shora uvedený postup je nutné dodržet v případě, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Dovolací soud k výkladu předmětného ustanovení trestního řádu zdůraznil, že tato nepřípustnost trestního stíhání musí být v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy zakotvena výslovně. Pokud však text Úmluvy, zejména pak článek 6 odst. 1 Úmluvy žádnou nepřípustnost trestního stíhání, tím méně pak důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje, je nutné z této skutečnosti dovodit, že samotné porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě, ve smyslu citovaného článku Úmluvy, samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Nejvyšší soud souhlasí s názorem stěžovatelů, že právo každého, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces (a to jak ve smyslu čl. 6 Úmluvy, tak i čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny), když ovšem nelze přehlédnout skutečnost, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, při zachování dalších atributů řádného procesu. Je tedy nutné shrnout, dovozuje dále dovolací soud, že právo na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže stát samo osobě bez toho, že by jeho nedílnou součástí nebylo i právo na rozhodnutí ve věci (v přiměřené lhůtě).
Nakolik je možné v konkrétní věci hovořit o přiměřenosti délky jejího projednání je i z hlediska dosavadní judikatury Evropského soudu záležitostí posouzení specifických okolností tohoto kterého případu, s přihlédnutím k zobecňujícím kriteriím, jež jsou zakotveny i v právu České republiky (např. složitost věci, rozsáhlost dokazování, procesní postoje účastníků řízení atd.). Z těchto důvodů, uvádí dále dovolací soud, nelze stanovit určitou časovou hranici, po jejíž překonání jednoznačně dochází k porušování výše uvedeného práva.
Z hlediska platné judikatury Evropského soudu však rozhodně nelze podpořit argument stěžovatelů, že by případné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě mělo za následek nemožnost pokračovat v zahájeném trestním řízení, a bylo by rovněž důvodem pro jeho zastavení. Evropský soud zatím ve všech případech obdobného charakteru postupoval tak, že při konstatování porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy přiznal stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Jiné rozhodování v trestních věcech vzhledem k pravomocím tohoto soudu ani není možné, zdůraznil dovolací soud.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v této otázce identická, i když, jak připustil dovolací soud, existuje několik judikátů, ve kterých v této otázce zaujal odlišné stanovisko.
Podle přesvědčení dovolacího soudu, obecné soudy v České republice jsou v trestním řízení především povinny naplnit účel trestního řízení jako celku tím, že při dodržování základních zásad trestního řízení není možné rozlišovat mezi právy obviněného a právy ostatních subjektů, případně stran trestního řízení, neboť právě s ohledem na zajištění práv těchto subjektů a stran trestního řízení je akceptace závěru orgánu, který sám průtahy v řízení způsobil, o zastavení řízení z tohoto důvodu naprosto nepřijatelná. Jinak řečeno, nelze připustit, aby ten, který zavinil značné průtahy v řízení se zbavil své odpovědnosti na úkor jiných.
V další části obsáhlého odůvodnění se dovolací soud zabýval možností zastavení trestního stíhání za přímého použití již citovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, a konstatoval, že Úmluva nestanoví výslovně možnost zastavení trestního stíhání s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1, když takovéto řešení by byla možné pouze za použití analogie, která je trestním právem procesním zásadně přípustná, ovšem výhradně ve výjimečných, až extrémních případech.
Závěrem napadeného usnesení dovolací soud zdůraznil, že se nemohl ztotožnit s hodnocením stavu řízení tak, jak je posoudil vrchní soud a zdůraznil, že zhruba pětileté průtahy v řízení zaviněné soudy obou nižších stupňů, představují jen necelou polovinu zákonné promlčecí lhůty uvedené v ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního zákona, když navíc tato promlčecí doba byla opakovaně přerušena způsobem, na který pamatuje ustanovení §67 odst. 3 písm. a) trestního zákona. Ze všech shora uvedených důvodů proto nemohla připadat v úvahu ani aplikace jiného ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání.
Vzhledem k tomu, že podmínky pro zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu nebyly v předmětném usnesení Krajského soudu v Ostravě splněny, dovolací soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 trestního řádu toto rozhodnutí zrušil za současného zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.5.2002, sp. zn. 1 To 48/2002 a podle §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není další "odvolací instancí" v systému obecných soudů České republiky a z tohoto důvodu mu nepřísluší zasahovat do jejich nezávislé činnosti, to ovšem za předpokladu, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím, případně řízením, které mu předcházelo, nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů.
Podle názoru stěžovatelů je usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002 rozhodnutím, které zejména tím, že zrušilo na základě dovolání nejvyšší státní zástupkyně usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.5.2002, sp. zn. 1 To 48/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.2.2002, sp. zn. 32 T 14/95 o zastavení trestního stíhání stěžovatelů, porušilo právo stěžovatelů, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 10 Ústavy.
S takto charakterizovanou přímou úměrou mezi předmětným usnesením dovolacího soudu a shora označenými články Listiny, Ústavy či Úmluvy nelze v žádném případě souhlasit.
Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti především nerozlišují charakter toho kterého zásahu orgánu veřejné moci ve vztahu ke konkrétní situaci, kdy Ústavní soud právě se zřetelem k následnému rozhodování buď podle povahy zásahu zruší napadené rozhodnutí, nebo zakáže příslušnému orgánu pokračovat v porušování práv a svobod, a současně mu přikáže, aby obnovil, pokud je to možné, stav před porušením. Tento způsob rozhodování Ústavního soudu vyplývá přímo z ustanovení čl. 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").
Jinak řečeno, v prvním případě Ústavní soud rozhoduje o zrušení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje v případě, že zjistí přímou vazbu mezi porušením Ústavou, Listinou či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy chráněných práv a svobod stěžovatele a vydaným rozhodnutím, případně též řízením, které mu předcházelo. Účelem takového zásahu Ústavního soudu do jinak Ústavou garantované nezávislé činnosti obecných soudů je odstranění protiústavního stavu, kdy předmětným rozhodnutím, či opatřením došlo k porušení konkrétního ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele.
Ve druhém případě Ústavní soud rozhoduje sice rovněž o "jiném zásahu orgánu veřejné moci" spočívajícím ale v omisivním jednání orgánu veřejné moci, např. právě v namítaných průtazích v řízeních před orgány veřejné moci, které v době podání ústavní stížnosti dosud trvají, a porušují tak subjektivní veřejná práva stěžovatele. V takových případech je však Ústavní soud oprávněn, jak bylo již konstatováno shora, přikázat příslušnému orgánu veřejné moci nepokračovat v dosavadních průtazích v řízení, a ve věci rozhodnout.
Pokud však stěžovatelé, jako je tomu v dané věci, namítají porušení svých subjektivních práv a svobod spočívajících v neodůvodněných průtazích ve věci až poté, co dovolací soud rozhodl o dalším pokračováním v řízení, nemůže Ústavní soud dělat nic jiného, než v souladu s Nejvyšším soudem konstatovat, že předmětné trestní stíhání stěžovatelů trvá nepřiměřeně dlouho, a je nepochybné, že z tohoto důvodu bylo porušeno právo stěžovatelů na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě (ve smyslu čl. 38 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Současně při konstatování porušení shora označeného práva stěžovatelů však Ústavní soud podle své ustálené judikatury ( viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12.2.1997, sp. zn. IV. ÚS 215/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, ročník1997- I. díl, C.H.BECK, nález č. 17; případně nález Ústavního soudu ze dne 10.7.1997, sp. zn. II. ÚS 70/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, ročník 1997 - II. díl, C.H.BECK, nález č. 96) zdůrazňuje, že tyto průtahy v řízení nemohou být důvodem pro zrušení napadeného usnesení dovolacího soudu, neboť zákon mu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno.
Ústavní soud dále připomíná, že nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není, a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání.
K námitkám stěžovatelů o nemožnosti jejich dalšího trestního stíhání vzhledem k jeho dosavadní délce Ústavní soud uvádí, že charakteristickým znakem právního státu v kontinentálním evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, když je to výhradně stát, který rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za této situace se stát nemůže této své úlohy, ale i zásadní povinnosti vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám v trestním řízení není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána.
Pokud se týká způsobu výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu k možnosti zastavení trestního stíhání s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny, který provedl dovolací soud v napadeném usnesení, považuje jej Ústavní soud za zcela ústavně konformní, když ve vztahu k dalším námitkám stěžovatelů na odůvodnění předmětného usnesení zcela odkazuje.
Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu