ECLI:CZ:US:2003:2.US.341.99
sp. zn. II. ÚS 341/99
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. března 2003 sp. zn. II. ÚS 341/99 ve věci ústavní stížnosti M. T. a A. T. proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze 6. 5. 1999 sp. zn. 17 Co 99/99 a Obvodního soudu pro Prahu 7 z 13. 11. 1998 sp. zn. 14 C 11/92, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelek, kterou se domáhaly uložení povinnosti uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se ústavní stížností domáhaly zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze 6. 5. 1999 č. j. 17 Co 99/99-201 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 z 13. 11. 1998 č. j. 14 C 11/92-178, jimiž byla pravomocně zamítnuta jejich žaloba, kterou se domáhaly uložení povinnosti uzavřít s nimi dohodu o vydání blíže specifikovaných pozemků v kat. úz. H. Stěžovatelky namítaly, že uplatnily restituční nárok k uvedeným pozemkům, které původně přešly na stát rozhodnutím o znárodnění výměrem Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu z 10. 11. 1955 č. j. 14332/1955-302.5, posléze bylo toto rozhodnutí zrušeno a nahrazeno rozhodnutím podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Stěžovatelky uplatnily restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když vycházely ze skutečnosti, že majetek přešel na stát již původním výměrem o znárodnění. Obecné soudy dovozovaly nesprávnost jejich postupu z toho, že zrušením rozhodnutí o znárodnění došlo k obnovení vlastnického práva a teprve dalším výměrem vydaným podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. byl majetek opět zestátněn. Podle názoru stěžovatelek však majetek na stát přešel již výměrem z 10. 11. 1955, neboť k tomuto dni stát fakticky s majetkem začal disponovat jako se svým vlastnictvím, a sama okolnost, že v roce 1959 bylo toto rozhodnutí formálně zrušeno a nahrazeno jiným rozhodnutím, neměnila nic na faktu, že stěžovatelky již s tímto majetkem nikdy jako vlastnice nakládat nemohly. Pro posouzení, podle jakého restitučního předpisu má být nárok uplatňován, je rozhodující moment přechodu majetku do vlastnictví státu, a tímto momentem bylo rozhodnutí o znárodnění výměrem z 10. 11. 1955. Pokud soudy postupovaly jinak, podle názoru stěžovatelek poškodily "naší ústavou zaručené právo vlastnit věc, neboť nám neumožnily, abychom obnovily vlastnické právo k nemovitostem, ačkoliv podle zákona nám toto právo vzniklo". Dále mají za to, že postupem soudu bylo porušeno "i naše další ústavou zaručené právo na řádný proces u soudu. Součástí tohoto řádného procesu je i správný výklad hmotného práva."
Městský soud v Praze setrval na svém stanovisku odůvodněném v rozsudku a má za to, že stěžovatelky krom nesouhlasu s výkladem hmotného práva ve svém podání ani neuvádějí, k jakému konkrétnímu porušení jejich ústavních práv došlo. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 7 odkázal na zjištění a právní závěry, které vyslovil v napadeném rozsudku. Zdůraznil, že stěžovatelky v průběhu odvolacího řízení, dovolacího řízení ani v ústavní stížnosti žádné skutečnosti než ty, se kterými se soud ve svém rozhodnutí vypořádal, neuvedly. Proto nemá soud důvod na svých závěrech cokoli měnit a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník, obchodní společnost T., s. r. o., se svého postavení vzdal.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníků a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 14 C 11/92 učinil Ústavní soud následující zjištění:
Stěžovatelky dne 22. 1. 1992 podaly u soudu prvního stupně návrh na zahájení řízení označený jako "žaloba o uzavření dohody o vydání pozemku". Uvedly v něm, že uplatnily nárok na vydání pozemku přípisem ze 3. 6. 1991, žalovaný však pozemek dobrovolně nevydal. Po úpravě petitu a několika jednáních byl návrh rozsudkem z 2. 6. 1994 č. j. 14 C 11/92-36 zamítnut. V odůvodnění tohoto rozsudku se konstatuje zjištění, kromě jiného, ohledně průběhu přechodu pozemků na čs. stát včetně opravných prostředků původních vlastníků (včetně obou stěžovatelek) proti rozhodnutí vydanému na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. V odvolacím řízení vyvolaném stěžovatelkami byl tento rozsudek zrušen, a to kvůli pochybnostem o pasivní legitimaci žalovaného. Dalším rozsudkem soudu prvního stupně z 30. 9. 1997 č. j. 14 C 11/92-150 byla žaloba opětovně zamítnuta. Také tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, a to pro jeho nepřezkoumatelnost. V dalším řízení vydal soud prvního stupně napadený rozsudek, posléze odvolacím soudem potvrzený. Stěžovatelky podaly souběžně s ústavní stížností dovolání, proto bylo řízení před Ústavním soudem přerušeno. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné a po skončení dovolacího řízení Ústavní soud rozhodl o pokračování v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost není důvodná.
Restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let 20. století, jsou ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, eventuálně prováděcími právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z nich patří zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pro citované předpisy je typické, že předmět jejich úpravy zákon vždy stanoví, a přitom jejich věcná působnost není založena na jediném a výlučném hledisku. Zákon č. 229/1991 Sb. lze sice charakterizovat jako zákonodárcův pokus o komplexní právní regulaci společenských vztahů týkajících se zemědělského majetku, netýká se však veškerých nemovitostí ani veškerých pozemků. V posuzovaném případě bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, že inkriminovaný pozemek nepodléhá režimu tohoto předpisu. Proto je důležitý vztah zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. vyjádřený v předmětu úpravy obou předpisů. Časově první se vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., podle zákona č. 71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, a znárodněním zestátněním na základě výměrů některých odvětvových ministerstev vydaných po roce 1955 a odvolávajících se na znárodňovací předpisy z roku 1948. Za odnětí vlastnického práva ve smyslu tohoto zákona se považuje i přechod vlastnického práva na základě kupní smlouvy podle §4 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Pozdější zákon č. 87/1991 Sb. se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech [Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.)]. Nepoužije se však na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona, přičemž ve vysvětlivce pod čarou je výslovně uveden i zákon č. 403/1990 Sb. Jak bylo řečeno v usnesení Ústavního soudu z 27. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 366/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, str. 395), zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, i když se oba týkají restitucí, upravují zcela samostatně okruhy majetkových křivd a způsobů zmírnění jejich následků, vztah mezi těmito zákony nelze považovat za vztah zákona obecného a zákona zvláštního.
Z této právní teze lze pro projednávanou věc dovodit, že došlo-li k přechodu vlastnického práva na stát na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, bylo nutno restituční nárok uplatnit podle příslušného zákona o restituci, tj. zákona č. 403/1990 Sb. [Právní závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu z 29. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 43/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 371) nelze v této věci použít, protože vycházel z jiné právní situace].
Ústavní soud podotýká, že při náležité pečlivosti mohly stěžovatelky uplatnit svůj restituční nárok řádným způsobem. Kromě toho, že si byly vědomy, jak vyplývá z jejich právních úkonů v 60. letech, právního důvodu odnětí na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., mohly svůj nárok uplatnit i ve lhůtě podle zákona č. 403/1990 Sb., aniž by ve výzvě musely nezbytně specifikovat příslušný právní předpis. Nabytí účinnosti obou zákonů, jakož i stanovené lhůty pro uplatnění restitučních nároků, totiž znamená, že ještě po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4. 1991) běžela šestiměsíční lhůta, a to po dobu jednoho měsíce, pro uplatnění nároku podle zákona č. 403/1990 Sb. (od 1. 11. 1990).
Ústavní soud, ve shodě s Městským soudem v Praze, neshledal porušení základního práva stěžovatelek vlastnit věc ani práva na řádný proces u soudu. Ústavní stížnost je v tomto směru formulována velmi obecně. V restitučních sporech se nelze dovolávat ochrany práva vlastnit věc, neboť toto právo dosud nebylo konstituováno. Žaloba stěžovatelek u obecných soudů se netýkala ani "existujícího majetku", ani jiné majetkové hodnoty včetně pohledávek, o nichž by mohly stěžovatelky tvrdit, že jsou alespoň v "legitimním očekávání", že dojde k jejich realizaci; naproti tomu nelze považovat za "majetek" pouhou naději, že se obnoví již dávno zaniklé vlastnické právo anebo podmíněná pohledávka, která zanikla v důsledku nesplnění dané podmínky (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Gratzinger a Gratzingerová proti České republice ze dne 10. 7. 2002). Stěžovatelky provádějí také nepřesný výklad obsahu práva na řádný proces. V judikatuře Ústavního soudu byla již opakovaně vyslovena myšlenka, že nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nicméně nesprávná interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66, jakož i nález ve věci sp. zn. I. ÚS 34/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 137). Ústavní soud však neshledal, že by přijatým výkladem založeným na výlučnosti zákona č. 403/1990 Sb. obecné soudy zásadním způsobem zasáhly do práva stěžovatelek domoci se právními prostředky nápravy minulých majetkových křivd, když stěžovatelky v duchu principu vigilantibus iura scripta sunt nezvolily vhodné právní prostředky k dosažení svých zájmů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatelek, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.