ECLI:CZ:US:2003:2.US.357.02
sp. zn. II. ÚS 357/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele Ing. S. L., zastoupeného advokátkou JUDr. A. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2002, čj. 47 Co 593/2001-144, a Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 8. 2001, čj. 6 Nc 180/2000-105, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a A. L. a D. L., obou zastoupených Městským úřadem Louny, odborem sociálních věcí, jako opatrovníkem, a M. L., zastoupené advokátkou JUDr. E. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, 5, 7, 8 a 9 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluvy").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 6 Nc 180/2000, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Lounech svěřil rozsudkem ze dne 7. 8. 2001, čj. 6 Nc 180/2000-105, k návrhu M. L. nezletilé děti A. a D. L. pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství matky (vedlejší účastnice) a otce (stěžovatele) do výchovy matky. Stěžovateli stanovil vyživovací povinnost k nim a určil její výši. Vymezil dále rozsah, v němž je stěžovatel oprávněn se s nezletilými dětmi stýkat a rozhodl o nákladech řízení.
Proti uvedenému rozhodnutí se odvolali stěžovatel i vedlejší účastnice. Stěžovatel namítá, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, a nebyl proto řádně zjištěn skutkový stav věci. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že oba rodiče jsou způsobilí děti vychovávat a neliší se ve výchovných postojích, domnívá se stěžovatel, že je v zájmu nezletilých dětí stanovit střídavou výchovu oběma rodiči v týdenních intervalech. Vedlejší účastnice ve svém odvolání mimo jiné nesouhlasí s rozsahem určeného styku stěžovatele s dětmi, neboť jej považuje za nepřiměřeně široký. Podle jejího názoru znemožňuje dětem žít v pravidelném režimu a věnovat se mimoškolním aktivitám.
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudkem ze dne 21. 3. 2002, čj. 47 Co 593/2001-144, výroky napadeného rozsudku, jimiž se děti svěřovaly do výchovy vedlejší účastnice, a zčásti i výroky stanovující rozsah vyživovací povinnosti stěžovatele. Výrok soudu prvního stupně k rozsahu styku stěžovatele s nezletilými zúžil.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Domnívá se, že soudy dostatečně nezohlednily zájmy dětí, které mají být podle čl. 3 Úmluvy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Došlo podle jeho názoru i k dotčení čl. 5, 7, 8 a 9 Úmluvy, v nichž se mimo jiné zdůrazňuje respekt k odpovědnosti, k právům a povinnostem rodičů vůči dětem a právo dítěte nebýt odděleno od svých rodičů. Stěžovatel spatřuje porušení citovaných ustanovení zejména v tom, že nebylo rozhodnuto o střídavé výchově nezletilých dětí oběma rodiči, pro niž jsou podle něj splněny všechny předpoklady.
Stěžovatel uvádí, že s vedlejší účastnicí již delší dobu nežije ve společné domácnosti. Vzhledem k tomu, že obnovení manželského soužití je podle jeho názoru vyloučeno, podal dne 4. 8. 2000 návrh na rozvod. V řízení o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem nejdříve navrhoval svěřit je do své výchovy, v průběhu řízení pak do střídavé výchovy obou rodičů. Vedlejší účastnice s jeho návrhy nesouhlasila a žádala, aby děti byly svěřeny do její výchovy. Stěžovatel tvrdí, že v průběhu řízení se vedlejší účastnice snažila omezovat jeho kontakt s dětmi, a proto byl nucen podat soudu návrh na vydání předběžného opatření o rozsahu jeho práv stýkat se s dětmi.
Připomíná, že ve věci byl PhDr. E. H. vypracován znalecký posudek z oporu psychologie. Vyplývá z něj, že ve výchovných postojích obou rodičů nebyly zjištěny podstatné rozdíly a nelze jednoho z nich jednoznačně považovat za vhodnějšího vychovatele. Střídavou výchovu rodičů znalkyně nicméně nedoporučila. Stěžovatel proto navrhl provedení výslechu znalkyně. Navrhoval i důkaz zprávou z Poradny pro rodinu, manželské a mezilidské vztahy, z níž jsou podle něj patrné příčiny problémů v jejich manželství. Připomíná dále, že navrhoval důkaz prošetřením osoby nového partnera vedlejší účastnice, neboť měl výhrady k jeho osobě a k nestabilitě jejich vztahu. Namítl, že neprovedením uvedených důkazních návrhů nebyl náležitě zjištěn skutkový stav .
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, které sice zjistily, že každý z rodičů je schopen o děti pečovat, ale svěřily děti pouze jen jednomu z nich. Tím, že mu vedlejší účastnice neumožňovala stýkat se s dětmi, dosáhla ve skutečnosti toho, že její péče byla posouzena jako dlouhodobá, a děti byly proto svěřeny do výchovy jí. Jeho návrhu na svěření dětí do střídavé výchovy oběma rodiči nebylo vyhověno, ačkoli k tomu jsou splněny všechny předpoklady. Bydliště rodičů nejsou od sebe příliš vzdálena a děti by tak mohly navštěvovat stejnou školu. Střídavou výchovou by podle jeho názoru byly lépe zajištěny potřeby dětí, neboť by se rodiče při výchově vzájemně doplňovali.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Lounech, i vedlejší účastníky řízení, A. L. a D. L., obě zastoupené Městským úřadem Louny, odborem sociálních věci, jako opatrovníkem, a M. L., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření návrh považuje za nedůvodný. Připomíná, že ačkoli se v napadeném řízení výrazně projevuje zásada oficiality, nelze přehlédnout, že stěžovatel v řízení nenavrhoval, aby děti byly svěřeny do jeho výchovy. Soud uvádí, že vzhledem k tomu, že vztahy mezi rodiči jsou dosud poznamenány dřívějšími neshodami a rodiče nejsou schopni se na výchově dětí dohodnout, je požadavek stěžovatele na svěření dětí do střídavé výchovy zcela nereálný. Střídání výchovného prostředí dětí v týdenních intervalech považuje soud v daném případě za nežádoucí a odporující zájmům dětí.
Okresní soud v Lounech, třebaže byl řádně obeslán, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
Městský úřad Louny, odbor sociálních věci, jako opatrovník nezletilých A. a D. L. se, třebaže byl řádně obeslán, k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
M. L., vedlejší účastnice, zastoupená advokátkou JUDr. E. V., Advokátní kancelář se sídlem Louny, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tvrdí, že oba soudy věnovaly ochraně zájmů nezletilých náležitou pozornost. V odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně a logicky uvedly, proč je v zájmu nezletilých dětí, aby byly svěřeny do výchovy matky, a proč je nelze svěřit do střídavé výchovy rodičů. Vedlejší účastnice má za to, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s hodnocením shromážděných důkazů a opakuje argumenty již uplatněné v předchozím řízení. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neodůvodněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud především shledal, že ústavní stížnost zcela postrádá ústavní rozměr a pouze polemizuje se závěry obecných soudů stran splnění předpokladů pro svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy rodičů. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. K takovému závěru ovšem Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti buduje svou argumentaci na projeveném nesouhlasu s interpretací ustanovení §26 odst. 2, 4 a 5 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"), tak, jak ji provedly obecné soudy, a s jejich následnou aplikací.
Podle uvedených ustanovení, jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby (§26 odst. 2). Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte a s ohledem na jeho osobnost a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi i právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o něm. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče (§26 odst. 4). Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní (§26 odst. 5).
Ze spisového materiálu je zřejmé, že se soudy v dané věci zabývaly otázkou, jaká úprava práv a povinností rodičů k dětem je z pohledu zájmů nezletilých nejvýhodnější, a zabývaly se rovněž vhodností jejich střídavé výchovy oběma rodiči. Za účelem těchto zjištění provedly řadů důkazů, zejména výslechem účastníků, znaleckým posudkem z oboru psychologie, stanovisky opatrovníka a dalšími. Soudy poté posoudily vztah nezletilých dětí k otci a k matce, jejich sourozenecké vztahy, porovnaly výchovné prostředí na straně obou rodičů, jejich životní poměry a schopnosti jejich vzájemné komunikace. Odvolací soud při celkovém posouzení případu vyslovil názor, že rozhodnutí o střídavé výchově nemůže být ústupkem vzájemné rivalitě rodičů. Je na místě, aby taková úprava vycházela z jejich společné vůle, rodiče byli spolu ochotni spolupracovat a jejich rozpory již byly urovnány (obdobné závěry uvádí ostatně Holub, M., Nová, H., Zákon o rodině a předpisy související, 5. vydání, Linde, Praha, a.s., 2002, s. 50).
Obecné soudy dospěly k závěru, že ačkoli oba rodiče mají předpoklady pro zajištění řádné výchovy svých dětí, není jejich partnerský konflikt, jenž vedl k rozvodu manželství, zdaleka překonán a svěření dětí do střídavé výchovy by v daném případě způsobilo újmu zájmům dětí. Vedlejší účastnice v posuzovaném případě s takovou úpravou výslovně nesouhlasila a nedoporučil ji ani znalecký posudek z oboru psychologie, ani opatrovník. Uvedenému postupu obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že matka o děti dlouhodobě pečuje, nebyla jediným hlediskem při rozhodování soudů o svěření dětí do její péče. Soudy zohlednily i bližší citový vztah dětí k ní. Relevantní pro ně zřejmě byl mimo jiné i fakt, že stěžovatel sám v průběhu řízení před obecnými soudy ustoupil od svého původního návrhu na svěření dětí do jeho výchovy a nově navrhoval jejich střídavou výchovu oběma rodiči, na což upozornil krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Stěžovatelova představa o vhodném způsobu výchovy jeho dětí nebyla tedy jasná a postupně se vyvíjela. Pozice matky naopak byla důsledná.
K namítanému resp. kritizovanému hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., není Ústavní soud oprávněn znovu hodnotit jimi již hodnocené důkazy.
Ústavní soud nepovažuje za případnou ani námitku stěžovatele, dle níž soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Z ustanovení §157 o.s.ř. nevyplývá povinnost vypořádat se se všemi tvrzeními, vyslovenými v průběhu řízení, ale "jen" přesvědčivým způsobem odůvodnit, které skutečnosti má soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl další důkazy, a posoudit zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Ústavní soud odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ten v rozsudku ve věci B. z r. 1988, A-146, §68, vyslovil závěr, že mu přísluší rozhodnout o tom, zda napadené řízení jako celek bylo spravedlivé ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Účelem ustanovení čl. 6 odst. 1 je mimo jiné uložit (vnitrostátnímu) soudu povinnost, aby řádně přezkoumal podání, argumenty a důkazy předložené stranami, aniž by mu to bránilo zhodnotit, zda jsou pro jeho rozhodnutí relevantní (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 127/96). V posuzovaném případě soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Jasně uvedly, z jakých důvodů považují provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů za nadbytečné. Odůvodnění jejich rozhodnutí lze považovat - s ohledem na výše uvedené - za odůvodnění logické, srozumitelné a ústavně konformní.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů při interpretaci i aplikaci uvedených právních předpisů jednotlivých zákonných ustanovení, včetně citovaných ustanovení zákona o rodině, nevybočily z mezí ústavnosti. Oba soudy věnovaly ve smyslu Úmluvy maximální pozornost ochraně zájmů nezletilých a právě s ohledem na tyto zájmy nebyly shledány podmínky pro střídavou výchovu oběma rodiči, zejména u vědomí přetrvávajících disharmonických vztahů mezi nimi. Napadenými rozhodnutími nebyla dotčena ani ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny. Za dané situace proto není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže přirozeně sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu