ECLI:CZ:US:2003:2.US.372.02.1
sp. zn. II. ÚS 372/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele PaedDr. R. M., zastoupeného advokátem JUDr. J. D., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, čj. 9 To 71/2002-24, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 7. 6. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. Nt 1801/2001, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 T 146/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, sp. zn. 9 To 504/98, uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Trestná činnost stěžovatele spočívala v tom, že dne 12. 10.1995 kolem 9.00 hod v Praze 6, T. ulici, kam vylákal poškozeného J. V., S. M. a L. M. uchopili tohoto poškozeného za ruce a přitiskli k plotu, čímž stěžovateli umožnili odcizit osobní automobil zn. Škoda Favorit modré barvy, SPZ AEH 76-49, s označením taxi v hodnotě 99.800,- Kč, který v té době patřil leasingové firmě SPE se sídlem v Praze, Š. ul., a spolu s tímto vozidlem také osobní věci poškozeného v hodnotě nejméně 1.550,- Kč, osobní doklady a doklady od vozidla.
Návrhem ze dne 25. 7. 2001 se stěžovatel domáhal povolení obnovy jeho trestního řízení. Rozvedl údajné nedostatky průběhu celého trestního řízení. Poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozeného J. V. a na chybějící motiv k násilnému jednání. Navrhl, aby soud doplnil dokazování znaleckým posudkem, jímž by se znalec vyjádřil k pravdomluvnosti poškozeného. Navrhl taktéž, aby byla fakticky změřena vzdálenost od místa činu do sídla firmy, kterou ujel vozidlem, a aby byla zjištěna frekvence množství autobusů na autobusové zastávce, tj. v místě, kde došlo k incidentu. Trval na opětovném výslechu svědků T., B. a J. Poukázal konečně na skutečnost, že S. M. a L. M. byli obžaloby pravomocně zproštěni, což je samo o sobě dle jeho přesvědčení důvodem k obnově řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl usnesením ze dne 8. 1. 2002, čj. Nt 1801/2001-14, návrh stěžovatele jako nedůvodný. Zdůraznil, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti či důkazy. Všechny navrhované důkazy byly v předchozím řízení provedeny a soud neshledal důvod, aby je opakoval. Návrh na zjištění frekvence autobusů na předmětné autobusové zastávce považoval za bezpředmětný zejména s ohledem na výslech svědka Š., který s poškozeným bezprostředně po napadení hovořil. Pokud se jedná o výpověď samotného poškozeného, rozpory v jeho výpovědi se týkaly L. M. a S. M., což vedlo k jejich zproštění. Tato okolnost však nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť ke zproštění došlo z důvodu, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchali i L. M. a S. M. Soud poukázal na to, že poškozený od začátku trestního řízení uváděl, že byl napaden třemi osobami, a nelze proto vyloučit, že se útoku společně se stěžovatelem dopustily další dvě, dosud neztotožněné osoby. Připomněl, že výpověď poškozeného ve vztahu ke stěžovateli žádné rozpory nevykazuje. Vypracování znaleckého posudku stran pravdomluvnosti poškozeného se v této fázi řízení jeví nadbytečným. I faktické změření vzdálenosti uváděné mezi místem činu a sídlem firmy T. by nemohlo mít žádný vliv na původní rozhodnutí.
O stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně rozhodoval Městský soud v Praze, který stížnost zamítl svým usnesením ze dne 7. 3. 2002, čj. 9 To 71/2002-24. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně správně poukázal na to, že důkazy, jejichž provedení je navrhováno, byly již provedeny v předcházejícím řízení. Ztotožnil se se závěry i argumentací nalézacího soudu. Zdůraznil, že věrohodností výpovědi poškozeného se soud velmi podrobně zabýval v původním řízení. Namítané rozpory se týkaly L. M. a S. M. Oba jmenovaní byli poté obžaloby zproštěni proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchali. Tato skutečnost není důvodem povolení obnovy řízení, neboť poškozený setrval na tom, že byl napaden třemi osobami, z nichž stěžovatele, kterého znal z dřívějška, jako pachatele bezpečně označil.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Upozorňuje v ní na skutečnost, že jeho bratři byli pravomocně zproštěni obžaloby podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“). Z uvedeného důvodu podal návrh na povolení obnovy řízení, neboť skutek, pro nějž byl uznán vinným, se nestal. Poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud dospěl k závěru, že se předmětného skutku dopustil zřejmě sám. Poukazuje na nález III. ÚS 271/96, v němž Ústavní soud zformuloval zásady pro hodnocení důkazů. Nové skutečnosti spatřuje v tom, že poškozený vysvětloval rozpory ve svých výpovědích tím, že byl zmanipulován obhájcem. Uváděl i další výmysly, které nebyly prokázány. K těmto novým skutečnostem nezaujal soud žádné stanovisko. Nehodnotil ani další, dříve neznámé důkazy. Má za to, že jestliže v trestním řízení vedeném proti jeho bratrům byly prováděny nové důkazy a tyto důkazy byly hodnoceny ve všech souvislostech, i pokud jde o hodnocení výpovědi poškozeného, a vedly soud k přesvědčení, že tyto osoby se trestného činu nedopustily, je i on sám oprávněn požadovat, aby soud takové hodnocení důkazů a výpovědi poškozeného provedl i v jeho věci.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Městský soud v Praze, aby se coby účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Městský soud v Praze poukázal ve svém vyjádření na to, že obsah ústavní stížnosti je shodný s návrhem na povolení obnovy řízení. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž uvedl všechny důvody, které senát vedly k jeho vydání.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob. Ústavní soud může posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo například dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 271/96, na nějž stěžovatel odkazuje).
Podstatou stěžovatelových námitek uvedených v ústavní stížnosti je jeho nesouhlas s postupem obecných soudů při hodnocení „nových“ skutečností a důkazů, jež uplatnil v návrhu na povolení obnovy řízení. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivé soudní řízení dle článku 36 Listiny.
Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně, obecné soudy se při hodnocení nabízených „nových“ skutečností a důkazů řídily ustanovením §278 odst. 1 trestního řádu, podle něhož může být obnova řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Stěžovatel konkrétně poukazuje na skutečnost, že jeho bratři S.M. a L.M., kteří byli původně spolu s ním stíháni pro skutek, za nějž byl on sám pravomocně odsouzen, byli obžaloby zproštěni. Považuje to za důvod pro povolení obnovy jeho trestního řízení. Má za to, že pokud důkazy v řízení proti jeho bratrům vedly soud k závěru, že se trestného jednání nedopustili, má právo se domáhat, aby soud takové hodnocení důkazů i výpovědi poškozeného provedl i v jeho věci. Ústavní soud ovšem připomíná, že zákonné pojetí obnovy řízení coby mimořádného opravného prostředku není založeno na revizním principu, tedy na povinném přezkoumání všech výroků rozsudku i řízení, jež předcházelo jeho vydání. Soud v řízení o povolení obnovy zkoumá důvodnost návrhu jen v rámci, který je návrhem vymezen. V tomto řízení se neověřuje správnost původního rozhodnutí, jeho zákonnost a odůvodněnost, ale posuzuje se otázka, zda nové skutečnosti nebo důkazy, které objektivně existovaly v době původního rozhodování soudů, nebyly ovšem předmětem jejich dokazování, mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (srov. Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád, komentář – díl II., 4. vydání 2002, str. 1753).
Pokud stěžovatel považuje za novou skutečnost rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 2 T 146/97, jímž byli jeho bratři zproštěni obžaloby s tím, že jim nebylo prokázáno spáchání skutku, nemůže být tato okolnost sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení již proto, že nastala až po vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku v trestní věci stěžovatele. Námitka stěžovatele ovšem zřejmě směřuje i k samotné právní kvalifikaci jeho jednání ve světle existence již uvedeného zprošťujícího rozsudku. K tomu Ústavní soud poznamenává, že takto postavený problém zajisté nelze řešit cestou obnovy řízení. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení soudů obou stupňů, soudy poukázaly i na okolnost, že rozpory ve výpovědi klíčového svědka V. se týkaly spoluobviněných, nikoli stěžovatele. Tyto rozpory ve spojení s vyhodnocenými nepřímými důkazy nakonec vedly ke zprošťujícímu rozsudku. Důvodem zproštění ovšem nebyla okolnost, že se skutek nestal, jak nyní tvrdí stěžovatel, ale skutečnost, že nebylo prokázáno, že prokázaný skutek spáchali i bratři stěžovatele. Pro posouzení dané věci naopak bylo rozhodující, že stěžovatel byl nejen poškozeným, ale i dalšími nepřímými důkazy usvědčen bez jakýchkoli pochybností (srov. závěry Ústavního soudu vyslovené v usnesení ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. I. ÚS 510/98, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele proti odsuzujícím rozsudkům, vydaným v řízení, jehož obnova je navrhována). Ústavní soud se nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel spáchal skutek zřejmě sám. Nic takového z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá. Soud v něm poukázal naopak na skutečnost, že poškozený od počátku řízení uváděl, že byl napaden třemi osobami, z nichž bezpečně poznal stěžovatele, kterého znal z dřívějška. Ve vztahu k němu výpověď poškozeného nevykazovala žádné rozpory a poškozený na ní setrval i v řízení vedeném proti bratrům stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy hodnotily výpověď poškozeného učiněnou v řízení proti bratrům stěžovatele v souvislosti s jeho předcházejícími výpověďmi i s dalšími dříve provedenými důkazy. Jejich právní závěry, jež ústavně konformním způsobem odůvodnily, nejsou v žádném ohledu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nejsou ani projevem libovůle či dokonce svévole obecných soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší tyto závěry nahrazovat závěry svými ani nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Stěžovatel také namítá, že odvolací soud nehodnotil další navrhované nové důkazy, které mu byly dříve neznámé. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, z něhož je patrné, že se soud důkazními návrhy stran frekvence autobusů na předmětné autobusové zastávce i nastavení počítadla kilometrů v autě poškozeného zabýval. Dostatečně vysvětlil, proč je nepovažoval za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Protože odvolací soud se s jeho závěry plně ztotožnil, nebyl povinen navrhované důkazy znovu sám hodnotit. V této souvislosti lze snad soudům vytknout, že ve vztahu k dalším navrhovaným skutečnostem (zaplacené splátky na dluh, chybějící motiv stěžovatele) odůvodnily své závěry toliko zněním ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. I tak shledává Ústavní soud závěr obecných soudů stran hodnocení nově uplatněných skutečností z ústavního hlediska akceptovatelným, neboť má oporu ve skutkových zjištěních vyvozených z dokazování, provedeného v původním řízení.
Ústavní soud připomíná, že článek 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na spravedlivý proces jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Nestanoví ovšem přirozeně pravidla pro určení přípustnosti důkazů nebo způsobu, jímž důkazy mají být posouzeny. Tyto náležitosti upravuje jednoduché právo. Je tak na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, nikoli na Ústavním soudu, aby předložené důkazy i jejich právní relevanci posoudily. Pokud uvedené principy platí již v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí se uplatnit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku, jímž je obnova řízení.
Za dané situace považuje Ústavní soud napadené rozhodnutí za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat. Z uvedených důvodů mu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. listopadu 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu