ECLI:CZ:US:2003:2.US.450.02
sp. zn. II. ÚS 450/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele J. B., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2002, čj. 13 To 528/2001-331, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 9. 2001, čj. 2 T 47/2001-286, ve znění usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 9. 2001, čj. 2T 47/2001-298, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 7. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 2 T 47/2001, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 9. 2001, čj. 2 T 47/2001-286, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 9. 2001, čj. 2 T 47/2001-298, uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu tří let. Byl mu dále uložen trest propadnutí věci - částky 6.000,- Kč. Podle skutkových zjištění se stěžovatel dopustil uvedených trestných činů tím, že dne 30. 11. 2000 v době mezi 16.00 - 17.00 h jako příslušník celní správy Celního úřadu v Náchodě při výkonu služby na hraničním přechodu Náchod - Kudowa Slone převzal po vzájemné dohodě na polské straně hraničního přechodu od L.H. 10 pytlů s textilním zbožím zakoupeným v Polské republice v hodnotě nejméně 40.000,- Kč, zboží převezl do České republiky ve svém osobním vozidle ve dnech 30. 11. a 2. 12. 2000 bez přihlášení k celní kontrole. V České republice zboží předal v Náchodě L. H., čímž mu umožnil dovoz zboží bez proclení a zaplacení cla i DPH. Dne 9. 12. 2000 kolem 19.45 h jako příslušník celní správy Celního úřadu v Náchodě při výkonu služby na hraničním přechodu Náchod - Kudowa Slone po předchozí dohodě s polskou státní občankou K. W. od ní převzal částku 6.000,- Kč za to, že jí umožní převezení textilního zboží přes státní hranice bez proclení, což se také u zboží v hodnotě nejméně 218.000,- Kč stalo.
Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal. Namítal, že soud v případě prvního skutku nezhodnotil náležitě údaje z jeho výpovědi i z výpovědí svědků H. a B. Nebyla mu údajně prokázána subjektivní stránka trestného činu. Soud neučinil správná skutková zjištění ani ohledně druhého skutku. Jeho obhajoba nebyla vyvrácena, podpořila ji naopak výpověď svědka S. Uložený trest pokládal za nepřiměřeně přísný.
Krajský soud v Hradci Králové zamítl odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 17. 4. 2002, čj. 13 To 528/2001-331. V řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, neshledal procesní pochybení, v jejichž důsledku by došlo k omezení práva stěžovatele na obhajobu. Konstatoval, že soud učinil správná a úplná skutková zjištění, odpovídající provedeným důkazům. Taktéž jím stanovenou právní kvalifikaci shledal v souladu se zákonem. Soud se při hodnocení důkazů řídil zásadou uvedenou v §2 odst. 6 trestního řádu a své závěry vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Odvolací soud neshledal pochybení ani ve výroku o trestu. Poukázal na značnou společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele, který zneužil svého postavení, jehož požíval z titulu svého služebního zařazení.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Uvádí, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal, že mu nebylo prokázáno vědomé převezení zboží, že tedy nebyl předložen jakýkoli relevantní důkaz prokazující naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. V souvislosti s odvoláním také zdůrazňoval skutečnost, že s odsouzenou K. W. toliko směnil polské zloté za české koruny, což potvrdil svědek S. Neprokázalo se ani, že právě stěžovatel byl při průjezdu odsouzené přes státní hranici na stanovišti celní správy. Odvolací soud však k jeho námitkám nepřihlédl a odkázal toliko na závěry soudu nalézacího. Nedostál tudíž své zákonné povinnosti a nereparoval pochybení a nesprávný právní závěr soudu prvního stupně, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v Náchodě i vedlejší účastníky řízení Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové a Okresní státní zastupitelství v Náchodě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření odkázal na obsah svého rozsudku. Vyslovil přesvědčení, že pravomocná rozhodnutí neodporují ustanovením trestního řádu ani Listině.
Okresní soud v Náchodě k námitkám stěžovatele uvedl, že vyhověl všem důkazním návrhům. Provedené důkazy vyhodnotil dle §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Vycházel přitom z toho, že zásada volného hodnocení důkazů nutí orgány činné v trestním řízení přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Neztotožnil se s názorem stěžovatele, že jeho námitky nebyly v rámci prováděného dokazování hodnoceny. Má za to, že i o druhu a výměře trestu rozhodl v souladu s jeho účelem. Vyslovil přesvědčení, že v trestním řízení vedeném proti stěžovateli nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové a Okresní státní zastupitelství v Náchodě se svého postavení vedlejších účastníků výslovně vzdaly.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Nutno předeslat, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, a to shodný s obsahem svého odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu ovšem s ohledem na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Stěžovatel zpochybnil způsob, jímž obecné soudy zhodnotily věc po stránce skutkové a právní. Namítl, že neprokázaly naplnění subjektivní stránky uvedených trestných činů. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což naopak patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je oprávněn jedině posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil z ústavních mezí a zda jím nebyly porušeny stěžovatelovy ústavní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry soudů (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel konkrétně namítl, že mu nebylo prokázáno vědomé převezení zboží z Polska do České republiky ani převzetí úplatku. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, tento soud otázku naplnění subjektivní stránky trestného jednání stěžovatele řešil. Obhajobu stěžovatele, že zboží převezl v přesvědčení, že pytle obsahují obnošené oděvy nepatrné hodnoty, označil za účelovou. Vyšel z výpovědí svědků H. a B., z nichž dovodil, že stěžovatel obsah převážených pytlů znal. S ohledem na chování L. H. mu musela být zřejmá snaha tohoto svědka vyhnout se celní kontrole. Nalézací soud poukázal i na povinnost stěžovatele, danou jeho postavením příslušníka celní správy, dotázat se na obsah pytlů, překontrolovat je a vyžádat si doklady k hodnotě zboží. Stěžovatel tak neučinil, ačkoli vzhledem ke všem okolnostem případu musel vědět, že svým jednáním porušuje své povinnosti příslušníka celní správy. Musel být srozuměn i s tím, že svým jednáním umožňuje, aby svědek H. dosáhl neoprávněného majetkového prospěchu. Obhajobu stěžovatele, že od odsouzené W. nevzal žádný úplatek, nýbrž s ní pouze směnil polské zloté za koruny, vyvrátil nalézací soud výpověďmi odsouzené W. a svědka M. a listinnými důkazy. Vypořádal se i s výpovědí svědka S., kterou zhodnotil jako nevěrohodnou. Při posouzení skutečnosti, že stěžovatel vystupoval jako příslušník celní správy, tedy v postavení veřejného činitele dle §89 odst. 9 trestního řádu, a byl v uvedené dny ve službě, vyšel z výpovědi svědka E., jenž působil jako vedoucí směny. Odvolací soud poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na konkrétní provedené důkazy a se závěry nalézacího soudu o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestných činů, včetně jejich subjektivní stránky, se ztotožnil.
Ústavní soud považuje uvedené závěry obecných soudů za ústavně konformní. Připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Tato zásada znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité skutečnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tudíž odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým výsledkem. V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy uvedené zásady porušily. Nalézací soud vycházel při hodnocení případu z celého souboru důkazů významných pro objasnění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 trestního řádu). Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení použitých důkazů, vzájemně je konfrontoval a všestranně vyhodnotil dle zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Na jejich základě pak mohl sestavit reálný a objektivní obraz všech okolností, za nichž bylo trestné jednání spácháno. Odvolací soud, aniž by opakoval či doplňoval dokazování, potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, na něž plně odkázal. Zabýval se i námitkami stěžovatele. Právní závěry soudů nejsou projevem jejich nepřípustné libovůle v rozhodování, jak neodůvodněně tvrdí stěžovatel, ale mají naopak dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Námitku, že se soud neřídil zákonnými hledisky pro ukládání trestu, když stěžovateli vyměřil nepřiměřeně přísný trest, nepovažuje Ústavní soud rovněž za důvodnou. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ust. §§23, 33 a 34 trestního řádu. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že nalézací soud podmínky citovaných ustanovení respektoval. Zohlednil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele a vystihl i poměr přitěžujících a polehčujících okolností. Jeho právní závěry stran výše i druhu trestu odpovídají skutkovým zjištěním.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 3. prosince 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu