ECLI:CZ:US:2003:2.US.505.02
sp. zn. II. ÚS 505/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele S. I. B. V. zastoupeného advokátem Mgr. B. Š., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 5 NZt 4/2001, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 5 NZt 4/2001, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručené práva a svobody, obsažené v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, resp. čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále pak čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, na základě rozhodnutí vyšetřovatele Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, ze dne 30. 1. 2001, ČVS: ÚVV-16/20-2000, jsou Ing. L. P. (býv. člen představenstva a náměstek gen. ředitele IPB, a. s.), Ing. A. B. (býv. člen představenstva IPB, a. s.), Ing. I. M., CSc. (býv. předseda představenstva a. s. Bankovní holding), Ing. M. M. (vedení býv. a. s. Bankovní holding), Ing. P. R. (člen představenstva České pivo, a. s.), Ing. H.B. (členka představenstva České pivo, a. s.), Ing. M. K. (předseda představenstva Czech trade, a. s.) a Ing. J. R. (členka představenstva P. International, a. s.) stíháni pro trestný čin úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, 5 trestního zákona a Ing. L. P. a Ing. A. B. pro trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, 3 trestního zákona a zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 1, 4 trestního zákona, kterých se měli dopustit v letech 1997-2000, kdy se podíleli na uskutečnění řady účelových obchodních transakcí projektu "České pivo" mezi výše uvedenými a dalšími zainteresovanými společnostmi (L. I. Ltd., T. I. Ltd., P.I. B.V., T. D. F. a N. E. plc.) s tím, že jako představitelé statutárních orgánů společností podepsali smlouvy o úplatném převodu cenných papírů - akcií společností P.P., a. s., Č. p., a. s., a souvisejících a navazujících směnek a podílových listů za účelem získat od IPB, a. s., formou skrytého úvěru finanční prostředky v částce 7.200.000.000,- Kč na nákup 85 % akcií P.P., a. s., od téže banky a tyto akcie poté převedli do dispozice finanční skupiny N., která převzatý závazek do současné doby neuhradila, čímž vznikla IPB, a. s., a její nástupkyni ČSOB, a. s., finanční škoda v uvedené výši.
V souvislosti s tím byl usnesením Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro ČR, ze dne 26. 10. 2000, ČVS: ÚVV - 16/20-2000, podle §79a odst. 1 trestního řádu vydán příkaz Středisku cenných papírů k zaregistrování pozastavení výkonu práva nakládat se zaknihovanými cennými papíry ve smyslu §27 odst. 3 písm. d) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 591/1992 Sb."), a to 61.780.704 ks akcií Investiční a Poštovní banky (IPB), a. s., na účtu stěžovatele. Citované usnesení bylo ke stížnosti stěžovatele jako nezákonné zrušeno usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 2. 2001, č.j. 2 VZv 1/2001-64.
Dne 24. 1. 2001 vyšetřovatel Policie ČR, Úřadu vyšetřování ČR, zaslal Středisku pro cenné papíry výzvu k vydání věci - uvedených akcií - podle §78 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §27 odst. 3 písm. d), resp. e) zákona č. 591/1991 Sb. z důvodu, aby případným rozhodnutím dle §149 odst. 1 trestního řádu o zrušení výše uvedeného usnesení (vydaného dle §79a tr. ř.) nebyl zmařen účel již provedeného zajištění konkrétních zaknihovaných cenných papírů, resp. zaregistrování pozastavení práva nakládat s těmito cennými papíry. Smyslem daného úkonu policejního orgánu bylo zabránit dalším převodům zaknihovaných cenných papírů, které jsou s ohledem na §89 odst. 13 trestního zákona věcí v trestněprávním smyslu, aby nevznikla neodvratitelná škoda IPB, a. s., resp. ČSOB, a. s., jako jejímu právnímu nástupci. Sdělením Střediska cenných papírů, kontrolní sekce, ze dne 31. 1. 2001, čj.: SCP-2775/K673-2001, bylo potvrzeno, že v souladu s výše zmíněným příkazem bylo registrováno pozastavení výkonu práva majitele nakládat s předmětnými cennými papíry.
Dne 1. 11. 2001 požádal stěžovatel policejní orgán o vrácení zmíněných cenných papírů, jenž však jeho žádosti nevyhověl, když ve sdělení ze dne 4. 2. 2002 uvedl, že trvají důvody dle §78 odst. 1 trestního řádu. Následně Vrchní státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2002, č.j. 2 VZv 1/2001-1570, rozhodlo, že podle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu se předmětné akcie stěžovatele ukládají do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 1 a subjekty, které si na ně činí nárok, odkázalo na občanskoprávní řízení. V odůvodnění vrchní státní zastupitelství uvedlo, že k dalšímu trestnímu řízení není akcií zajištěných, resp. vydaných dle §78 trestního řádu třeba, nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání, nejsou ani dány zákonné podmínky pro zajištění konkrétních zaknihovaných cenných papírů postupem dle §79c trestního řádu. Na druhé straně však z vyjádření poškozené společnosti ČSOB, a. s., ze dne 5. 3. 2002 dovodilo, že se jedná o možné uplatnění práva jiné osoby na vydanou věc, resp. potenciální nárok na předmětné akcie, s čímž koresponduje žaloba ČSOB, a. s., na náhradu škody, podaná dne 25. 2. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti řadě konkrétních společností finanční skupiny N. Z toho vyplývá, že právní vztahy k akciím IPB, a. s., jsou komplikované a nejednoznačné. Existují tedy reálné pochybnosti o právu jiné osoby na věc a nárok na ni nelze objektivně vyřešit v rámci předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 trestního řádu, přičemž státní zástupce není oprávněn otázku vlastnictví rozhodovat.
Toto usnesení vrchního státního zastupitelství bylo ke stížnosti stěžovatele Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR usnesením ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 5 NZt 4/2001, zrušeno. Nejvyšší státní zastupitelství dospělo k závěru, že je dána odůvodněnost zajištění akcií dle §78 odst. 1 trestního řádu, neboť v dané trestní věci se jedná o posouzení prodeje cca 85 % akcií P. p., a. s., které IPB, a. s., převedla na společnost Č. p., a. s., a současně na jejich nákup poskytla skrytý úvěr ve výši cca 7,2 mld. Kč prostřednictvím společností B. H., a. s., C. T., a. s., a P. I., a. s. Následnými účelovými transakcemi, kdy uvedené společnosti, jakož i společnosti T. I. L., L. I. L., fond T. a P. I. B. V. převáděly mezi sebou úvěr, pohledávky a závazky ze směnek, které rovněž dále postupovaly. Konečným důsledkem účelově propojených směnečných a opčních operací mezi zmíněnými společnostmi je právo uhradit původní úvěr IPB, a. s., jejími vlastními akciemi, přičemž společnost S. je pouze formálním držitelem akcií IPB, a. s., a jejich faktickým majitelem je společnost N. E. plc., která je nabyla od Fondu národního majetku ČR a následně je dne 2. 10. 1998 převedla na dceřinou společnost S. Dne 7. 7. 2000 tato společnost oznámila FNM ČR, že má v úmyslu převést svých 20 690 093 akcií IPB, a. s., na spol. T. FNM ČR, jenž měl dle původně uzavřené smlouvy předkupní právo na uvedené akcie IPB, a. s., však nabídku neakceptoval vzhledem k nesplnění podstatných náležitostí návrhu. Z toho Nejvyšší státní zastupitelství dovodilo, že případný nárok na vydání věci by mohl za určitých podmínek uplatnit Fond národního majetku ČR v případě, že by původní smlouva o nabytí předmětných akcií byla považována za neplatnou, avšak k tomuto vyjádření dosud nedošlo, resp. není zaznamenáno v trestním spise. Dále se Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo k postavení ČSOB, a. s., s tím, že je jí třeba považovat pouze za poškozeného v trestním řízení. Pro další postup je nezbytné, aby vrchní státní zastupitelství opatřilo vyjádření Fondu národního majetku a Ministerstva financí ČR, a to rovněž vzhledem k mezinárodnímu arbitrážnímu řízení, vedenému společností S. I. B. V., resp. N. I. plc. proti České republice ve věci investice skupiny N. do akcií IPB, a. s. Z uvedeného dle Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že nelze vyloučit souvislost původního nákupu akcií IPB, a. s., finanční skupinou N. s předmětem projednávané trestné činnosti tak, jak byla konkretizována ve sdělení obvinění Ing. L.P. a spol. Za daného stavu věci tedy vyšetřovatel nepochybil, pokud postupoval dle §78 odst. 1 trestního řádu, protože zajištěné akcie současného držitele, společnosti S., jsou věcí důležitou pro trestní řízení (§112 odst. 1 trestního řádu). Vzhledem k tomu, že dosud nebyly provedeny zásadní důkazy, včetně znaleckého posudku k charakteru finančních transakcí, které jsou předmětem trestního řízení, je třeba považovat rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze jednak za předčasné, jednak za neodpovídající dosavadnímu stavu dokazování, a tak zajištěné akcie jsou i nadále věcí důležitou pro trestní řízení, přičemž nejsou dány podmínky pro rozhodnutí dle §80 odst. 1 trestního řádu. Po provedení dokazování tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci ohledně transakcí, jež jsou předmětem trestního stíhání, a transakcí eventuelně navazujících, bude možno rozhodnout o postupu podle trestního řádu (§80 odst. 1, event. i §79c tr. ř.). Pro postup dle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu ze strany vrchního státního zastupitelství nebyl dán dostatek podkladů, neboť jedinou osobou uplatňující nárok na vrácení věci je stěžovatel.
V ústavní stížnosti vyslovuje stěžovatel názor, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, neboť proti napadenému usnesení není přípustný žádný další procesní prostředek k ochraně jeho práva. Pokud jde o věc samu, vychází stěžovatel z toho, že předmětem ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je i vlastnické právo inkorporované v cenných papírech, přičemž poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se této otázky. V návaznosti na to označuje usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, jakož i Nejvyššího státního zastupitelství za porušující ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť zásah do vlastnického práva nebyl ani ve veřejném zájmu, ani na základě zákona a ani za náhradu. Bylo porušeno i právo na svobodné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR; skutečnost, že proti danému zásahu není přípustný žádný opravný prostředek, sama o sobě představuje porušení čl. 36 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy. Porušení čl. 11 odst. 4 Listiny stěžovatel zdůvodňuje tím, že ustanovení "jednoduchého" práva, konkrétně §78 odst. 1 trestního řádu, §55 a §73 trestního zákona a dále §27 odst. 3 písm. d) zákona č. 591/1992 Sb. stanoví podmínky pro přípustný průlom do ústavního zákazu zásahů do vlastnického práva, resp. práva na pokojné užívání majetku. Tyto podmínky splněny nebyly, neboť dané akcie nejsou v žádném konkrétním vztahu k předmětu vedeného trestního řízení.
Dále uvedeným usnesením bylo dle stěžovatele porušeno ustanovení §147 odst. 2 a §150 odst. 1 trestního řádu, a tak byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces dle čl. 36 až čl. 40 Listiny a na spravedlivé projednání své záležitosti nezávislým a nestranným soudem a na účinné právní prostředky nápravy. Stěžovatel vychází z toho, že usnesení vrchního státního zastupitelství se skládalo ze dvou oddělených částí. V první části uvedený orgán konstatoval, že jsou splněny podmínky pro vrácení věci ve smyslu §80 odst. 1 trestního řádu, s čímž stěžovatel souhlasí. Ve druhé části bylo rozhodnuto o tom, že se předmětné akcie ukládají do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 1. Pouze tuto druhou část usnesení napadl stěžovatel stížností. Uvedené části usnesení představují dvě různé věci a dle §147 odst. 2 trestního řádu bylo tedy jejich samostatné přezkoumání možné. I přes podanou stížnost, týkající se výlučně "druhé části" usnesení, přezkoumalo Nejvyšší státní zastupitelství v rozporu s citovaným ustanovením obě části, načež rozhodlo o tom, že se usnesení vrchního státního zastupitelství o uložení předmětných akcií ruší, avšak ve výroku není nikde uvedeno, že se rovněž ruší část napadeného usnesení o tom, že jsou splněny podmínky pro jejich vrácení. V usnesení Nejvyššího státního zastupitelství je pouze uvedeno, že dosud nejsou dány podmínky pro rozhodnutí ve smyslu §80 odst. 1 trestního řádu. Tímto postupem došlo k porušení zákazu reformationis in peius (§150 odst. 1 tr. ř.), neboť na základě stížnosti směřující pouze proti "části prvé" usnesení se stěžovatelovo postavení de facto zhoršilo, protože jsou jeho akcie nadále zadržovány podle §78 odst. 1 trestního řádu, ačkoliv on brojil pouze proti nesplnění podmínek pro uložení akcií do úschovy soudu. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že má právo na spravedlivé projednání své záležitosti nezávislým soudem a na účinné právní prostředky nápravy. Důsledkem zásahu do vlastnického práva a práva na spravedlivý proces je, že omezení práva nakládat s akciemi v jeho majetku nadále trvá, a to bez splnění ústavních i zákonných podmínek pro takový zásah a bez možnosti přezkoumání takového zásahu soudem. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, že napadeným usnesením byla porušena základní práva stěžovatele dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, že se Nejvyššímu státnímu zastupitelství zakazuje pokračovat v porušování citovaných základních práv a svobod a že se Středisku cenných papírů přikazuje obnovit stav před porušením uvedených základních práv stěžovatele zápisem zániku pozastavení práva nakládat s předmětnými akciemi.
Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníka řízení. To ve svém dopise ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 5 NZt 4/2001, uvedlo, že ústavní stížnost neshledává důvodnou, neboť nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že napadené usnesení obsahuje dvě oddělitelné části, přičemž stížností měla být napadena pouze "druhá část". Dle názoru tohoto účastníka patrně stěžovatel nerozlišuje mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním. Usnesení vrchního státního zastupitelství obsahuje jednoznačně jediný a nedělitelný výrok, kterým bylo rozhodnuto dle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu o uložení předmětných akcií do úschovy soudu a stejně tak ústavní stížností napadené usnesení obsahuje jediný výrok, kterým bylo rozhodnuto o zrušení usnesení vrchního zastupitelství. Dle §145 trestního řádu lze stížností napadnout pouze výrok usnesení, příp. porušení ustanovení o řízení, které usnesení předcházelo, pokud takové porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení. Vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o úschově akcií u soudu nebyly dány zákonné podmínky, stížnosti bylo vyhověno a zrušením napadeného výroku usnesení se věc vrátila do stadia před vydáním usnesení Vrchní státního zastupitelství v Praze. Úvahy o tom, zda je třeba považovat akcie za věc důležitou pro trestní řízení, jsou obsaženy pouze v odůvodnění usnesení vrchního státního zastupitelství a Nejvyšší státní zastupitelství se těmito úvahami zabývalo také v odůvodnění svého usnesení, aniž by tyto úvahy byly součástí výroku usnesení. Jiná by byla situace, pokud by ve výroku usnesení vrchního státního zastupitelství bylo výslovné rozhodnutí o tom, že zajištěných akcií již není k dalšímu řízení třeba. Úvahy vrchního státního zastupitelství v odůvodnění usnesení o tom, zda je nutno akcie považovat za věc důležitou pro trestní řízení, nejsou rozhodující a vyjadřují složitost a komplikovanost dosud neskončeného dokazování v dané trestní věci, jehož předmětem jsou mimo jiné právní vztahy k zajištěným akciím, což vedlo k pochybnostem státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a k následnému rozhodnutí o uložení akcií do úschovy soudu. Ke zhoršení postavení stěžovatele nedošlo, protože uvedené zastupitelství rozhodne o žádosti stěžovatele po doplnění dokazování. Kromě toho stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, protože nepodal ani podnět ke stížnosti pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu), a tak je třeba podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout. Pokud se tak nestane, navrhuje tento účastník řízení ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud si pro informaci vyžádal vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze, které uvedlo, že je ve smyslu §149 odst. 6 trestního řádu vázáno právním názorem nadřízeného státního zastupitelství a je jeho povinností provést úkony jím nařízené. V dané trestní věci probíhá vyšetřování, v jehož rámci zahraniční justiční orgány dosud nereagovaly na žádost státní zástupkyně o poskytnutí mezinárodní právní pomoci, a tak důkazní situace není uzavřena. Na základě stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství byl vznesen dotaz na Fond národního majetku ČR a Ministerstvo financí ČR ohledně předmětných akcií. Z jejich odpovědi vyplynulo, že není dán žádný důvod pro výpověď smlouvy o prodeji a koupi akcií mezi FNM ČR a N. E. plc. ze dne 8. 3. 1998 a že Česká republika si není v současné době vědoma žádných skutečností, které by odůvodňovaly její nárok na vydání akcií emitenta IPB, a. s. Ze strany vrchního státního zastupitelství nebyla ohledně předmětných akcií učiněna žádná rozhodnutí a v nejbližší době o nich ani rozhodováno nebude. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Fondu národního majetku ČR, jenž uvedl, že nemá dostatek informací, aby mohl zaujmout stanovisko k ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost přípustná za předpokladu, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Pokud Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření namítá nesplnění uvedené podmínky v důsledku toho, že nebyla podána stížnost pro porušení zákona, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožnil, neboť uvedený prostředek nenáleží stěžovateli, nýbrž ministru spravedlnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 1994, sp. zn. I. ÚS 9/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, usn. č. 11). K tomu je třeba poznamenat, že danou otázkou se Ústavní soud bude rovněž zabývat v další části tohoto usnesení.
Navrhuje-li stěžovatel, aby Ústavní soud přikázal Středisku cenných papírů obnovit stav před porušením základních práv stěžovatele zápisem zániku pozastavení práva nakládat s předmětnými akciemi, z §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyplývá, jakým způsobem Ústavní soud postupuje, pokud ústavní stížnosti vyhoví; jednak je oprávněn (povinen) zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo mu zakázat, jde-li o jiný zásah státu, pokračovat v porušování práva (svobody), eventuelně mu může přikázat obnovit stav před takovým porušením. Středisko cenných papírů však orgánem veřejné moci není, přičemž v daném případě těmito orgány mohou být orgány činné v trestním řízení, konkrétně pak Nejvyšší státní zastupitelství ČR, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadáno. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud nemá pravomoc rozhodnutí takového druhu vydat, a proto v této část ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud Nejvyššímu státnímu zastupitelství zakázal porušování výše citovaných základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak i přesto, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí jmenovaného orgánu veřejné moci. V daném ohledem však Ústavní soud dospěl k závěru, že tento postup není v rozporu se zákonem o Ústavním soudu. Napadeným rozhodnutím (usnesením) bylo zrušeno usnesení vrchního státního zastupitelství, jímž byly předmětné akcie uloženy dle §80 trestního řádu do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 1; v odůvodnění usnesení pak Nejvyšší státní zastupitelství konstatovalo, že nebylo dostatečně prokázáno naplnění podmínek pro uložení předmětných akcií do úschovy, příp. pro jejich vrácení. Z ústavní stížnosti je v zásadě patrné, že jí není napadán výrok předmětného rozhodnutí, nýbrž pouze jeho odůvodnění, v němž má (zřejmě) dle názoru stěžovatele tkvět příčina porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Dle stálé judikatury Ústavního soudu není rozhodnutí, pokud jím nadřízený orgán ruší rozhodnutí orgánu nižšího stupně, zpravidla způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod z toho důvodu, že se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci (srov. §72 odst. 1, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu - zejména pokud jde o příslušnou právní úpravu "vrácení věci" ve smyslu §80 odst. 1 trestního řádu - je však třeba zkoumat, zda odůvodnění rozhodnutí, resp. právní názor nadřízeného orgánu v něm obsažený, nepředstavuje určité "opatření" způsobilé zasáhnout a eventuelně porušit ústavně zaručená práva stěžovatele, protože pak by bylo možno danou skutečnost kvalifikovat jako jiný zásah ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a stěžovatelův návrh výroku rozhodnutí Ústavního soudu by pak byl plně namístě.
Ústavní soud se proto dále zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, resp. její příslušnou částí (viz výše), aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, resp. "opatření", které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pokud jde o právní argumentaci stěžovatele, prvé řadě je třeba uvést, že Ústavní soud se nebude bezprostředně zabývat námitkami stěžovatele, jež obsahově směřují proti správnosti (ústavnosti) postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k "vydání" předmětné věci Střediskem cenných papírů ve smyslu §78 trestního řádu, tedy ve vztahu k registraci pozastavení výkonu práva majitele nakládat předmětnými zaknihovanými cennými papíry, neboť k tomuto zásahu došlo již na základě výzvy vyšetřovatele ze dne 24. 1. 2001, přičemž stěžovatel tento postup mohl - po vyčerpání všech procesních prostředků ochrany a v zákonem stanovené lhůtě - napadnout ústavní stížností. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zaměřil na námitky stěžovatele týkající se postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci jeho žádosti o vrácení předmětných akcií ze dne 1. 11. 2001, jenž byl završen vydáním rozhodnutí napadeným ústavní stížností.
Stěžovatel poukazuje zejména na to, že usnesení státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství se skládalo ze "dvou částí", a to jednak z rozhodnutí ve věci vrácení akcií, jednak uložení akcií do úschovy, a že on podal stížnost pouze proti části druhé, a tak Nejvyšší státní zastupitelství mělo rozhodovat jen o této druhé části. Jestliže přezkoumalo části obě, postupovalo v rozporu s §147 odst. 2 trestního řádu; současně porušilo zásadu reformationis in peius (§150 odst. 1 trestního řádu), když napadeným usnesením, resp. jeho odůvodněním, de facto zrušilo i část prvou, tj. rozhodnutí o vrácení akcií. Ústavní soud je toho názoru, že posouzení této otázky představuje určité východisko pro řešení daného případu, a tak se touto námitkou podrobněji zabýval. Z §145 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že stížnost se musí vždy vztahovat k výroku usnesení. Usnesení vrchní státní zástupkyně obsahuje pouze jediný nedělitelný výrok, kterým bylo rozhodnuto o uložení předmětných akcií do úschovy dle §80 odst. 1 věta třetí trestního řádu (k částem rozhodnutí srov. §134 odst. 1 tr. ř.). Příslušný orgán samozřejmě musí zkoumat zákonné podmínky (§80 odst. 1 věta první tr. ř.), při jejichž splnění lze rozhodnout o vydané nebo odňaté věci jedním ze způsobů upravených v tomto ustanovení, tj. vrátit věc tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, vydat tomu, o jehož právu na věc není pochyb, uložit věc do úschovy nebo za podmínek v tomto ustanovení uvedených věc prodat. O skutečnosti, že věci, která byla podle §78 tr. ř. vydána nebo podle §79 tr. ř. odňata, k dalšímu řízení již není třeba a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání, příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhoduje, závěr o splnění těchto podmínek musí vyplynout ze zhodnocení skutkového stavu v konkrétní trestní věci, přičemž tento závěr není součástí výroku podle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu. Pouze jeden z alternativních postupů podle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu je obsahem výroku usnesení, kterým se rozhoduje o věci, která byla vydána nebo odňata, a toliko tento výrok lze napadnout stížností. Pokud byla stížnost podána proti usnesení, jež obsahuje jeden výrok a tento výrok byl usnesením zrušen, nelze v tomto postupu spatřovat porušení §147 odst. 2 trestního řádu, jenž omezuje přezkum v případě usnesení týkajících se více osob nebo věcí, protože tato situace v daném případě vůbec nenastala; z tohoto důvodu nepřichází v úvahu postup dle 149 odst. 1 a 3 trestního řádu. Je třeba poznamenat, že ze zákona nevyplývá, že by správnost výroku napadeného usnesení byl nadřízený orgán povinen přezkoumávat jen z určitých hledisek, a proto může přihlédnout i k vadám, které nebyly stěžovatelem vytýkány. Pokud stěžovatel namítá, že Nejvyšší státní zastupitelství porušilo §150 odst. 1 trestního řádu, je třeba zohlednit, že uvedeným orgánem bylo napadené usnesení zrušeno a nikoliv změněno, a proto aplikace tohoto ustanovení rovněž nepřipadá v úvahu. Zbývá poznamenat, že nebylo zjištěno ani porušení §150 odst. 3 tr. ř., protože vrchní státní zastupitelství (dosud) žádné rozhodnutí v neprospěch stěžovatele nevydalo a stěžovatel ostatně za tohoto stavu není v horším postavení než před podáním stížnosti, neboť jeho věc do úschovy uložena není. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal námitku stěžovatele týkající se nedodržení stanoveného postupu (procesních pravidel) ze strany orgánů činných v trestním řízení důvodnou.
Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho vlastnického práva, resp. práva pokojně užívat svůj majetek, lze připustit, že v případě vydání či odnětí věci ve smyslu §78 a §79 trestního řádu je zasahováno do vlastnického práva majitele věci, neboť obsahem tohoto práva je kromě dalšího oprávnění věc užívat a s věcí disponovat. V daném případě - vzhledem k tomu, že se jedná o zajištění zaknihovaných cenných papírů - byl stěžovatel jako jejich vlastník dočasně omezen v dispozici s nimi; přitom skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce. K danému zásahu pak může dojít za předpokladu, že se tak stane na základě zákona a v souladu s ním (čl. 11 odst. 4 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Ve vztahu k posuzovanému případu to pak znamená, že předmětný zásah může trvat pouze do doby, než nastanou zákonem předpokládané skutečnosti pro jeho ukončení (§80 odst. 1 věta první tr. ř.), přičemž posouzení této otázky náleží příslušnému orgánu.
Vrchní státní zastupitelství se těmito skutečnostmi zabývalo a ve svém rozhodnutí dospělo k závěru, že právní vztahy k daným akciím jsou komplikované, a rovněž také, že této věci již není k dalšímu řízení třeba a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání. S tímto názorem však nesouhlasilo Nejvyšší státní zastupitelství, které naopak zastávalo stanovisko, že je takovéto rozhodnutí předčasné; z jeho odůvodnění je pak patrné, že vrchní státní zastupitelství dostatečně nezjistilo skutečný stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí dle §80 odst. 1, příp. §79c trestního řádu, a nařídilo provést potřebné dokazování. Proti tomuto závěru stěžovatel v zásadě žádné námitky neuplatňoval a ani Ústavní soud v něm žádné pochybení nespatřuje - za dané důkazní situace nelze totiž jednoznačně usuzovat, zda byly naplněny zákonné podmínky pro uložení předmětných akcií do úschovy, eventuelně pro jejich vrácení, přičemž obě otázky spolu i po stránce skutkové bezprostředně souvisejí. Z ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu je možno dovodit, že vrácení věci je přípustné jen tehdy, jestliže o právu na věc osoby, jež nárok uplatňuje, není pochyb; tato skutečnost však nenastane, pokud není dostatečně zjištěno, že nároky na věc neuplatňují (příp. nemohou a nebudou uplatňovat) osoby další. Je třeba si uvědomit, že vrácení věci, jež nerespektuje citované ustanovení, může vést k závažnému poškození práv jiných osob. Nyní je tedy na vrchním státním zastupitelství, aby dokazování v daném ohledu doplnilo (což již zřejmě učinilo) a rozhodlo o vrácení předmětných akcií nebo o jejich uložení do úschovy, případně i o zajištění těchto cenných papírů dle §79c trestního řádu (zde je však otázkou, zda se v podstatě nejedná o duplicitu; k tomu viz níže). K tomu by Ústavní soud chtěl poznamenat, že za daných okolností se prima facie nejeví nesprávný názor Nejvyššího státního zastupitelství na postup vyšetřovatele, který měl za to, že předmětné akcie jsou věcí důležitou pro trestní řízení, avšak mohlo by tomu být, aniž by Ústavní soud měl v úmyslu předjímat rozhodnutí příslušných orgánů, zřejmě jen na základě §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona (nikoliv tedy dle §112 odst. 1 trestního řádu - citované ustanovení vyjmenovává, co lze považovat za věcné důkazy; těmi však dané akcie, vzhledem k tomu, že se jedná o zaknihované cenné papíry, tedy o elektronický záznam, z povahy věci být nemohou /srov. i §213 trestního řádu/; důkazem samozřejmě ale mohou být např. listiny - výpisy stavu cenných papírů na účtu určité osoby, apod.). Tím Ústavní soud nepřímo reaguje i na námitku stěžovatele, že předmětné akcie nejsou v žádném vztahu k (shora popsanému) trestnímu stíhání, a dodává, že tato souvislost je podrobně popsána v napadeném usnesení (srov. i §79a odst. 1 ve spojení s §79c odst. 4 tr. ř.).
Jestliže tedy Nejvyšší státní zastupitelství pouze rozhodlo o tom, že vrchní státní zastupitelství je povinno doplnit dokazování a následně ve věci rozhodnout, pak takovéto rozhodnutí, resp. "opatření" v něm obsažené (viz shora), není samo o sobě bezprostřední překážkou pro "vrácení věci" a tedy není ani způsobilé porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele ve smyslu čl. 11 Listiny. Nelze však opomenout, že dle zjištění Ústavního soudu dosud nebylo v dané věci vrchním státním zastupitelstvím rozhodnuto, ač mělo - i přes komplikovanost případu - značný časový prostor zjištění a posouzení skutkových okolností. Usoudí-li přitom stěžovatel, že v důsledku této skutečnosti došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, lze postup vrchního státního zastupitelství napadnout ústavní stížnosti, samozřejmě po vyčerpání procesních prostředků k ochraně jeho práv; za takový prostředek lze považovat stížnost ve smyslu §16c zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Jen jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že dle jeho názoru vyloučen není, pokud jde o vrácení akcií, ani postup dle §79c trestního řádu, neboť v době, kdy došlo k jejich zajištění, orgány činné v trestním řízení postupovaly - z důvodu absence speciální úpravy - podle právní úpravy obecné (§78 a §79 tr. ř.), která však pro tyto případy byla, jak se obecně přijímalo, nevhodná (viz např.: Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád, Komentář, 3. vydání, C.H.Beck, 2001, str. 406). Z tohoto důvodu byl zákonem č. 265/2001 Sb. zakotven do trestního řádu institut zajištění zaknihovaných cenných papírů, jenž je co do svého účelu, jakož i obsahu - samozřejmě jen ve vztahu k zaknihovaných cenných papírů - v podstatě totožný s institutem vydání, příp. odnětí věci, neboť v obou případech dochází k omezení majitele (zejména) disponovat s cennými papíry (resp. k pozastavení práva nakládat s cennými papíry ve smyslu §27 odst. 3 písm. e) zákona č. 591/1992 Sb.). Jestliže pak nová právní úprava zrušení předmětného zajištění cenných papírů ve smyslu §79c odst. 4 ve spojení s §79a odst. 4, 5 trestního řádu je evidentně pro takové případy nejen vhodnější, ale také z hlediska ochrany práv dotčených fyzických a právnických osob dosahuje nepoměrně vyšší úrovně, nebylo by možno proti takovému postupu z ústavněprávního hlediska nic namítat.
S ohledem na shora konstatovanou skutečnost, že uvedené ustanovení dosud samo nemohlo porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, přičemž není vyloučeno, že žádosti stěžovatele vrchní státní zastupitelství, event. Nejvyšší státní zastupitelství či soud vyhoví, bylo by předčasné se již v tomto řízení zabývat otázkou, zda současná právní úprava týkající se rozhodování o vrácení věci ve smyslu §80 trestního řádu vyhovuje požadavkům kladeným v čl. 36 Listiny a čl. 6 a 13 Úmluvy, nehledě na to, zda vůbec tato úprava bude v daném případě, jak bylo zmíněno výše, ještě aplikována.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost -v příslušné části (viz výše) - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu