ECLI:CZ:US:2003:2.US.51.02
sp. zn. II. ÚS 51/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele F. M., zastoupeného advokátkou JUDr. D. Ř., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2001, čj. 10 Ca 272/2001-15, rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice ze dne 10. 8. 2001, čj. RR 463/01-334/Mel, a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 30. 3. 2001, čj. SÚ-1036/01-Ka, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 25. 1. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, Okresního úřadu České Budějovice a Magistrátu města České Budějovice uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva dle čl. 1, 3, 4, 10 odst. 2, 11 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 272/2001, z něhož zjistil následující:
Magistrát města České Budějovice, stavební a dopravní úřad, vydal dne 30. 3. 2001, pod čj. SÚ-1036/01-Ka, rozhodnutí, jímž povolil manželům J. a M. K. stavbu rodinného domu na jejich parcele č. 194/3 v katastrálním území S. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Okresní úřad České Budějovice, referát regionálního rozvoje, jeho odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 10. 8. 2001, čj. RR 463/01-334/Mel, a napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel se následnou žalobou domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Důvody jeho nezákonnosti spatřoval v tom, že stavba byla povolena přes jeho vlastní upozornění na možné budoucí sousedské spory kvůli hospodářské činnosti, kterou provozuje. Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu svým rozsudkem ze dne 14. 11. 2001, čj. 10 Ca 272/2001-15. Vyšel ze zjištění, že správní orgány obou stupňů vycházely při svém rozhodování ze schválené územně plánovací dokumentace a vydaného územního rozhodnutí. Konstatoval, že příslušný stavební úřad vydal pro vlastníka pozemku stavební povolení ke stavbě, jejíž zřízení předpokládá územní plán. Uvedená parcela nemůže být jiným způsobem ani využita. Soud upozornil, že vlastníkovi pozemku, jehož stavební záměr je v souladu s územně plánovací dokumentací, nelze bránit a omezovat jej v jeho právu pozemek navrženým způsobem využít. Uvedl, že poukaz stěžovatele na možnost vzniku sousedských sporů pro jeho zemědělskou činnost lze posuzovat pouze v rámci prostoru vymezeného schválenou územně plánovací dokumentací, což odvolací správní orgán učinil. Zabýval se i argumentem stěžovatele o možnosti vzniku škod způsobených výstavbou domu. Poznamenal, že takové škody nebyly nikterak specifikovány.
Stěžovatel napadl rozsudek správního soudu i jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů projednávanou ústavní stížností. Uvedl, že v řízení před správními orgány poukazoval na budoucí problémové sousedské vztahy, které mohou vznikat kvůli uskladněné píci a přítomnosti chovaných hospodářských zvířat. Namítl, že správní orgán prvního stupně si při svém rozhodování pro bezprostřední blízkost hospodářských staveb stěžovatele nevyžádal stanovisko hasičského záchranného sboru ani okresní hygienické stanice k umístění stavby. Odvolací správní orgán se tímto nedostatkem nezabýval a nepřihlédl k námitce, že budoucí stavbou může dojít k narušení statiky hospodářské části patřící stěžovateli. Správní soud jeho návrh na přezkoumání rozhodnutí bez dalšího zamítl.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že příslušný stavební spis obsahoval předepsaná vyjádření dotčených orgánů státní správy. Tato jednotlivá stanoviska soud se zřetelem na požadavky kladené na meritorní rozhodnutí v odůvodnění svého rozsudku nepopisoval. Stěžovatel v žalobě ani nenamítal, že by se k navržené stavbě nevyjádřily orgány státní správy jím specifikované. Vzhledem k dispoziční zásadě soud neposuzoval, zda a které z dotčených orgánů státní správy se ke stavebnímu záměru vyjádřily. Poznamenal, že stěžovatel až v ústavní stížnosti argumentuje tím, že postrádá vyjádření hasičského záchranného sboru a okresního hygienika. Takovou výhradu neuplatnil ani v průběhu stavebního řízení, v němž poukazoval výhradně na možnost vzniku sousedských sporů. Soud poznamenal, že daný pozemek je určen k zastavění rodinným domem a tak jej stavebník také míní využít. Jestliže je územní plán schválen a stavbě nic nebrání, pak stěžovatel nemůže bránit vlastníku pozemku ve využití jeho majetku v souladu se zákonem a územně plánovacími podklady. I stavebník je totiž nadán stejnými základními právy ve vztahu ke svému majetku. Závěrem soud zdůraznil, že napadeným rozsudkem nemohlo být zasaženo do tvrzených práv stěžovatele. Navrhl proto, aby jeho ústavní stížnost byla zamítnuta.
Okresní úřad České Budějovice ve svém vyjádření podrobně popsal průběh správního řízení o vydání stavebního povolení. Upozornil, že platná územně plánovací dokumentace uvažuje s omezováním zemědělské výroby a s dostavbou předmětného území rodinnými domy. Tomu odpovídá územní rozhodnutí pro umístění rodinného domu stavebníků. Stavebníci splnili všechny podmínky územního rozhodnutí, a stavební úřad tudíž stavbu povolil. Územně technické podmínky pro umístění stavby byly prověřeny již v rámci samostatně vedeného územního řízení. Ve stavebním řízení se přezkoumá zejména stavebně technické řešení stavby. K námitkám, které mohly být uplatněny v územním řízení, se nepřihlíží. Pokud stěžovatel vznesl v odvolacím řízení námitky k možnému vzniku škod na svých nemovitostech, nepředložil na podporu své domněnky žádný posudek odborně způsobilé osoby. Odvolací orgán i stavební úřad proto vycházely ze zákonného předpokladu, že za správnost, úplnost a proveditelnost zpracované projektové dokumentace odpovídá dle §46b) stavebního zákona projektant. Ten se vyjádřil i k požárně-bezpečnostnímu řešení stavby. Okresní hygienická stanice a hasičský záchranný sbor nejsou dle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a dle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, v daném případě dotčenými orgány státní správy. Odvolací správní orgán závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Magistrát města České Budějovice ve svém vyjádření uvedl, že stavební povolení pro manžele K. vydal na podkladě výsledku územního řízení. Při posuzování návrhu vycházel ze schválené územně plánovací dokumentace. V rámci stavebního řízení bylo prokázáno splnění všech podmínek územního rozhodnutí. Podmínky pro umístění stavby v předmětné lokalitě byly zhodnoceny v rámci samostatně vedeného územního řízení. K upozornění stěžovatele, že na jeho pozemku stojí hospodářské objekty, v nichž chová hospodářská zvířata, uvedl, že pokud by došlo k obtěžování stavebníků činností stěžovatele nad míru obvyklou, byl by tento stav řešitelný cestou občanskoprávní.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozsudkem správního soudu bylo porušeno jeho ústavní právo garantované článkem 38 odst. 2 Listiny. Dle uvedeného ustanovení má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní stížnost postrádá v daném ohledu ústavněprávní argumentaci. Ani z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by soud tvrzené právo porušil. Z obsahu připojeného spisu je naopak zjevné, že stěžovatel využil možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Správní soud se jeho žalobou zabýval. Přezkoumal zákonnost napadených rozhodnutí z hlediska všech uplatněných námitek. Pokud následně dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby a tento svůj závěr řádně odůvodnil, nelze jeho postup považovat za porušení tvrzeného článku Listiny.
Pokud měl stěžovatel snad v úmyslu poukázat nikoli na čl. 38 odst. 2 Listiny, nýbrž na její článek 36 odst. 2, měl si být též vědom základních principů soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí. Tyto principy jsou vyjádřeny mimo jiné v ustanoveních §249 odst. 2 a §250h odst. 1 občanského soudního řádu, dle nichž správní soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch bodech, které jsou určeny žalobou, přičemž rozsah napadení správního rozhodnutí lze rozšířit jen ve lhůtě podle ustanovení §250b občanského soudního řádu. To se týká především námitky, že správní orgány nevyžádaly při rozhodování o vydání stavebního povolení stanoviska okresní hygienické správy a hasičského záchranného sboru, již stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti. Ústavní soud je při svém rozhodování vázán principem subsidiarity (čl. 4 Ústavy, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon. Ve svých dřívějších rozhodnutích (např. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, nález č. 11) vyslovil, že podmínka vyčerpání procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, jež jsou ovládány zásadou dispoziční, splněna pouhým uplatněním tohoto prostředku. Je nezbytné namítnout konkrétní pochybení. Za situace, kdy stěžovatel uplatnil uvedené námitky stran nevyžádání příslušných stanovisek až v řízení před Ústavním soudem a nedal tak soudu i správním orgánům příležitost, aby je posoudily, je jeho námitka v ústavně právní rovině nepřípadná.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že se správní orgány ani soud nezabývaly jeho námitkou, uplatněnou při místním šetření dne 23. 3. 2001, při němž poukazoval na budoucí problémové sousedské vztahy, jež může produkovat chov hospodářských zvířat, ani námitkou možného narušení statiky jeho hospodářských budov v důsledku zamýšlené stavby. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku, soud konstatoval, že poukaz stěžovatele na možný vznik sousedských sporů lze posuzovat pouze v rámci prostoru vymezeném schválenou územně plánovanou dokumentací, což také odvolací správní orgán učinil. Zabýval se i možností vzniku škod způsobených výstavbou domu. K tomu však poznamenal, že na podporu této domněnky stěžovatel nepředložil žádný důkaz, např. posudek odborně způsobilé osoby. Vycházel proto ze zákonného předpokladu, že za správnost, úplnost a proveditelnost zpracované projektové dokumentace odpovídá dle stavebního zákona projektant.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému správního soudnictví. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) může rozhodovat pouze v rámci své příslušnosti o tom, zda napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ústavními principy. Řízení o ústavní stížnosti nemůže být prostředkem, který by nahrazoval řízení před příslušnými orgány veřejné moci a jímž by se umožnilo přihlédnout ke skutečnostem nebo důkazům, které mohly mít na pravomocné rozhodnutí vliv, jež však stěžovatel dříve neuplatnil. Ústavnímu soudu nepřísluší ani nahrazovat hodnocení správního soudu svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení bylo ve svém celku spravedlivé. V projednávaném případě neshledal, že by napadeným rozsudkem, jímž byla v souladu s ustanoveními části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu, posouzena zákonnost rozhodnutí o vydání stavebního povolení, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud má za to, že soud postupoval ústavně konformním způsobem a v mezích zákona. Na základě zjištěného skutkového stavu byl oprávněn vydat rozhodnutí, které je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování.
Pokud stěžovatel namítá, že bylo zasaženo do jeho soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a do jeho vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, jeho obecné tvrzení nemůže bez odůvodnění konkrétních souvislostí mezi napadenými rozhodnutími a porušením uvedených článků dle přesvědčení Ústavního soudu založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel rovněž taky neuvádí, v čem spatřuje porušení článků 1, 3 a 4 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se jich lze dovolat toliko v souvislosti s konkrétními základními právy, která byla porušena. V dané věci Ústavní soud porušení žádného z ústavních práv stěžovatele neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 9. října 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu