ECLI:CZ:US:2003:2.US.573.02
sp. zn. II. ÚS 573/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele V.D., zastoupeného advokátem JUDr. P. C., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2002, čj. 42 Co 230/2002-231, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2001, čj. 33 C 188/94-219, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě uvedené v záhlaví. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 6 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 33C 188/94 a sp.zn. 33 C 33/93, z nichž zjistil následující:
Stěžovatel (v původním řízení žalobce) se proti D. B. (v původním řízení žalovanému) domáhal žalobou zaplacení částky 17.004,- Kč z titulu náhrady škody. Svůj nárok odůvodňoval tím, že žalovanému půjčil částku 6.500,- DM (dle tehdejšího kurzu odpovídající částce 113.360,- Kč), ten ji však řádně a včas nevrátil. Stěžovatel dovodil, že pokud by částku v době smluveného vrácení investoval na kapitálovém trhu, získal by minimální úrok 15 % ročně, tedy částku 17.004,- Kč. Stěžovatel má za to, že mu žalovaný včasným nesplněním tuto investici znemožnil a způsobil mu tak škodu v uvedené výši.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 11. 2001, čj. 33 C 188/94-219, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na řízení vedené u téhož soudu pod sp.zn. 33 C 33/93, v němž byla mimo jiné projednávána i žaloba stěžovatele vůči žalobci o zaplacení částky 6.500,- DM z titulu půjčky a v této části bylo řízení zastaveno, neboť potvrzení o převzetí uvedené částky soud shledal nevěrohodným.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2002, čj. 42 Co 230/2002-231, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Výroky rozsudku soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel neprokázal, že žalovanému částku 6.500,- DM půjčil, přičemž i on připomněl důkaz spisem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 33 C 33/93. Dovodil, že nemůže být vyhověno žalobě na náhradu škody, která měla stěžovateli vzniknout tím, že mu žalobce uvedenou částku včas nevrátil.
Ze spisového materiálu vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 33/93, na nějž oba napadené rozsudky odkazují, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Ostravě domáhal vůči D. B. (žalovanému) stanovení povinnosti zaplatit částku 30.553,- DM s příslušenstvím z titulu nesplacené půjčky. Splácení bylo údajně dohodnuto tak, že částku 6.500,- DM zapůjčenou dne 26. 2. 1992 splatí žalovaný nejpozději do 26. 2. 1993 a půjčku ve výši 24.053,- DM zapůjčenou dne 18. 3. 1992 splatí nejpozději do 19. 4. 1994. Přípisem došlým okresnímu soudu dne 15. 11. 1994 vzal stěžovatel část žalobního návrhu týkajícího se částky 6.500,- DM zpět. Uvedené podání vzal stěžovatel zpět přípisem ze dne 23. 1. 1995. Došlo tím ke zpětvzetí částečného zpětvzetí návrhu. Výpovědí do protokolu dne 25. 10. 1995 stěžovatel svůj žalobní návrh rozšířil na původní částku 30.553,- DM s úroky. Při soudním jednání dne 8. 1. 1997 žalobce změnil petit a žádal o zaplacení částky 533.455,38 Kč s úroky. Okresní soud změnu návrhu usnesením ze dne 8. 1. 1997 připustil. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 5. 1997, čj. 33 C 33/93-86, řízení v části týkající se částky 6.500,- DM zastavil, neboť ohledně této částky stěžovatel vzal svou žalobu zpět. Rozšíření žaloby na částku 533.455,38 Kč, k níž stěžovatel dospěl převedením původně požadované částky v markách na české koruny, však zjevně zahrnovalo i částku 6.500,- DM. Žalovaný v průběhu řízení uznal pohledávku co do důvodu a výše 150.000,- Kč za oprávněnou. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi účastníky došlo k uzavření přesně nezjištěného počtu smluv o půjčce. Žalobci se však podle názoru soudu nepodařilo prokázat skutečnou výši dluhu vzniklého z jednotlivých půjček, nevyjasněná zůstala rovněž otázka měny, v jaké byly půjčky poskytnuty. Okresní soud proto rozhodl částečným rozsudkem pro uznání, jímž žalovanému stanovil povinnost zaplatit stěžovateli uznanou částku 150.000,- Kč spolu s úroky z prodlení. Ve zbylé části, tedy do částky 383.455,38 Kč s úroky, žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 1997, čj. 8 Co 1492/97-112, odvolání stěžovatele v části směřující do výroku stanovujícího žalovanému povinnost zaplatit částku 150.000,- Kč s úroky odmítl, zbývající části výroku rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele usnesením ze dne 24. 6. 1999, čj. 25 Cdo 2008/98-165, odmítl. Ústavní stížnost stěžovatele, jež směřovala proti rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud usnesením ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. II. ÚS 181/98, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy neprojednaly jeho věc v přiměřené lhůtě, když o žalobě z roku 1994 bylo rozhodnuto až v roce 2002. K zásahu do práva na spravedlivý proces podle jeho názoru došlo rovněž tím, že soudy neprovedly veškeré stěžovatelem navržené důkazy a nepřipustily doplnění jeho žaloby. Domnívá se, že došlo k dotčení "zásady nestranného a nepodjatého soudce", když soudce při soudním řízení od roku 2000 do roku 2002 zpochybňoval význam listinných důkazů (zejména dlužního úpisu znějícího na 6.500,- DM) a nesprávně je hodnotil. Stěžovatel dále tvrdí, že došlo k dotčení zákazu zneužití práv (garantovaného čl. 17 Úmluvy), podle nějž nikdo nemůže činit tak, aby zničil kterékoli z přiznaných práv nebo svobod ve větším rozsahu, než Úmluva stanoví.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě, i vedlejšího účastníka řízení, D. B., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě se domnívá, že ústavně zaručená práva stěžovatele v posuzovaném případě dotčena nebyla. V řízení před odvolacím soudem nedošlo k průtahům, neboť od předložení věci do jejího rozhodnutí odvolacím soudem uplynuly přibližně dva měsíce. Podle jeho názoru soud řádně zhodnotil provedené důkazy a zdůvodnil, proč některé z navržených důkazů neprovedl. Dále soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tvrdí, že podle jeho názoru soud postupoval v souladu s platným právním řádem, ve lhůtách přiměřených s ohledem na další nápad. V otázce vyloučení soudce JUDr. I. K. z projednávání a rozhodování ve věci odkazuje na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2001, čj. 8 Nc 19/2001-200.
D. B. se přípisem ze dne 6. 2. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2003, postavení vedlejšího účastníka vzdal, Ústavní soud s ním proto dále jako s účastníkem nejednal.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ke zrušení rozhodnutí soudů je povolán pouze tehdy, mají-li tato rozhodnutí za následek upření základního práva, v daném případě především ústavně- i mezinárodněprávně zaručeného práva na spravedlivý proces. Základní právo na soudní ochranu je zachováno, jestliže obecný soud dodržuje základní zásady spravedlivého procesu provedené běžnými zákony v procesních předpisech.
Porušení uvedeného práva Ústavní soud v dané věci neshledal. Konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry rozsudků obecných soudů. Okolnost, že se neztotožňuje se závěry soudů, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Stěžovatel zpochybňuje zvláště hodnocení důkazů obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení důkazů přehodnocovat.
Ze spisového materiálu vyplývá, že soud ke zjištění skutkového stavu připojil spis Okresního soud v Ostravě, sp. zn. 33 C 33/93. V rámci uvedeného řízení stěžovatel mimo jiné uplatnil svůj nárok na zaplacení částky 6.500,- DM zapůjčené dne 26. 2. 1992 žalovanému D. B. V nyní posuzovaném řízení stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody, která mu údajně vznikla nevčasným vrácením částky 6.500,- DM zapůjčené dne 26. 2. 1992 žalovaným D. B. Spojitost mezi uvedenými dvěma řízeními je tedy zřejmá. Otázkou věrohodnosti dlužního úpisu, jenž zněl na částku 6.500,- DM, se soudy v posuzovaném případě znovu nezabývaly, neboť byla vyřešena již v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 33 C 33/93. Soud v něm dospěl k závěru, že důkazní hodnota potvrzení ze dne 26. 2. 1992 znějícího na částku 6.500,- DM je vzhledem k dalšímu provedenému dokazování ve věci nulová (srov. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 1997, čj. 33 C 33/93-86, č.l. 88 spisu). Stěžovatel měl dostatečný procesní prostor uplatnit své námitky v rámci uvedeného řízení, případně i v odůvodnění ústavní stížnosti, kterou ve věci podal. Závěry obecných soudů v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 33/93 Ústavní soud ve svém rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 181/98, shledal ústavně konformními.
Soud prvního stupně při ústním jednání v posuzované věci konaném dne 21. 11. 2001 přečetl jako listinné důkazy všechna meritorní rozhodnutí vydaná v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 33/93, k čemuž právní zástupci obou účastníků neměli žádné připomínky (č.l. 217 spisu). Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že, nebylo-li prokázáno, že stěžovatel žalovanému částku 6.500,- DM skutečně půjčil, nemůže být vyhověno žalobě na náhradu škody vzniklé tím, že částka nebyla včas vrácena.
Dle názoru Ústavního soudu postupovaly oba soudy při hodnocení provedeného dokazování v souladu s procesními předpisy. Svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, ústavně konformním způsobem odůvodnily. Objasnily, na základě jakých skutečností ke svým závěrům dospěly a proč považovaly další dokazování ve věci za nadbytečné.
Námitku stěžovatele stran nepřipuštění "doplnění žaloby" podaného zástupcem stěžovatele (patrně se jedná o přípis ze dne 15. 5. 2000, č.l. 154 spisu) nelze považovat za právně relevantní. Změnu návrhu Okresní soud Ostrava usnesením ze dne 16. 6. 2000, čj. 33 C 188/94-161, nepřipustil. Stěžovatel samostatně napadl uvedené usnesení ústavní stížností. Ústavní soud věc meritorně projednal a dospěl k závěru, že napadeným usnesením nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Proto návrh usnesením ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 381/2000, odmítl jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud se proto touto námitkou dále nezabýval.
Stěžovatel dále namítá možnou podjatost soudce, který ve věci vedl řízení v letech 2000-2002. Vzhledem k uvedenému časovému rozmezí má stěžovatel zřejmě na mysli soudce JUDr. I. K. Stěžovatel namítal jeho podjatost přípisem ze dne 7. 10. 2000 a dalšími přípisy. Navrhoval jeho vyloučení z projednávané věci (č.l. 183, 187, 193 spisu). O námitce podjatosti rozhodl dne 24. 5. 2001 Krajský soud v Ostravě usnesením čj. 8 Nc 19/2001-200, jímž jmenovaného soudce z projednávání a rozhodování ve věci nevyloučil. Stěžovatel uvedené rozhodnutí ústavní stížností nenapadl, nicméně podjatost soudce dokládá tvrzením, že soudce nesprávně hodnotil důkazy. Takové tvrzení je ovšem při posouzení otázky podjatosti soudce irelevantní. Podjatostí ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 občanský soudní řád se rozumí stav, kdy se zřetelem na poměr soudce k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze pochybovat o jeho nepodjatosti. Účastník, který vyloučení soudce pro podjatost navrhuje, musí pochybnosti o nepodjatosti soudce z uvedených důvodů konkretizovaně tvrdit a případně navrhnout důkazy. Uvedené námitky lze přitom uplatnit i v rámci odvolání [§221 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu].
Stran námitky stěžovatele o nepřiměřenosti délky řízení a průtazích v řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatele však směřuje proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, nikoliv proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany obecného soudu. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož obecný soud již v dané věci rozhodl a ani stěžovatel v petitu ústavní stížnosti ostatně nenavrhuje jiný typ výroku než zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obecných soudů v posuzovaném případě jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 6 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na spravedlivé řízení nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Článek 17 Úmluvy garantuje zákaz takového výkladu práv chráněných Úmluvou, který by vedl ke zničení nebo omezení kteréhokoli z přiznaných práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví. Uvedený článek tak nemá - obdobně jako čl. 14 Úmluvy - vlastní autonomní existenci a uplatní se toliko akcesoricky, v souvislosti s porušením některého práva garantovaného Úmluvou. Stěžovatel navíc své tvrzení o jeho porušení pouze konstatuje, aniž by jej jakkoli konkretizoval.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout návrh jako zjevně neopodstatněný.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné vyhovět návrhu stěžovatele ani stran úhrady nákladů jeho právního zastoupení a poskytnutí přiměřené zálohy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu