ECLI:CZ:US:2000:2.US.181.98
sp. zn. II. ÚS 181/98
Usnesení
II. ÚS 181/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti V.D., zastoupeného advokátem Dr. Z.S., za účasti Okresního soudu v Ostravě, a D.B., jako vedlejších účastníků, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12.1997, čj. 8 Co 1492/97-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 17.4.1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 20.4.1998. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.12.1997, čj. 8 Co 1492/97-112, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19.5.1997, sp. zn. 33 C 33/93. Stěžovatel uváděl, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení jeho základních práv, stanovených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy ČR, na spravedlivý soudní proces a na soudní ochranu. Domáhá se proto, aby byl napadený rozsudek zrušen v části II. a v části III. výroku.
Ústavní soud na základě žádosti soudkyně II. senátu Ústavního soudu JUDr. I.B., usnesením ze dne 13.5.1998 rozhodl podle §38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o vyloučení soudkyně JUDr. I.B. z projednávané ústavní stížnosti V.D., zastoupeného tehdy JUDr. K.V., vedené pod sp. zn. II. ÚS 181/98, a to pro možnou podjatost.
Dne 28.12.1998 sdělil JUDr. K.V., zástupce stěžovatele, že dopisem ze dne 15.12.1998 vypověděl plnou moc udělenou mu stěžovatelem. Dopisem ze dne 28.12.1998 sdělil Ústavnímu soudu stěžovatel, že požádal ČAK o určení advokáta pro jeho zastoupení. Ústavní soud upozornil dopisem ze dne 6.4.1999 stěžovatele na nedostatek v jeho zastoupení a vyzval jej k jeho odstranění.
II. ÚS 181/98
K tomu stěžovatel Ústavnímu soudu dopisem ze dne 13.4.1999 sdělil, že mu byl ČAK určen jako zástupce advokát JUDr. Z.S. Plná moc byla Ústavnímu soudu předložena dne 15.4.1999.
Podáním ze dne 22.10.1998 stěžovatel přímo, nikoliv prostřednictvím svého zástupce, projevil vůli, aby součástí jeho ústavní stížnosti byl návrh na zrušení části §1 nařízení vlády č. 142/1996 Sb., jejíž text je následující: " a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu". Jeho právní zástupce dodatečně dne 3.5.1998 sdělil, že uvedený dodatek má nepřímý vztah k soudním rozsudkům ve věci stěžovatele. Stěžovatel svými podáními, učiněnými opět přímo, bez právního zástupce, ze dne 16.9.1999, 6.10.1999, 12.12.1999 a 19.12.1999 doplňoval ústavní stížnost o bližší údaje, týkající se řízení vedených u okresního a krajského soudu v jeho věci, která představovala předmět jeho návrhu. Prostřednictvím svého zástupce stěžovatel dopisem ze dne 14.9.1999 Ústavnímu soudu sdělil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24.6.1999, sp. zn. 25 Cdo 2008/98, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Dopisem ze dne 30.11.1999 požádal o poskytnutí přiměřené lhůty jeho právnímu zástupci k tomu, aby ústavní stížnost uvedl do souladu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 87/99. Dne 3.5.2000 Ústavní soud obdržel návrh stěžovatele na vyloučení soudců Ústavního soudu z projednávání a rozhodování o ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 33 C 33/93, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Navrhovatel, tehdy žalobce, se žalobou, došlou dne 22.l.1993, domáhal u Okresního soudu v Ostravě vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejšímu účastníku, tehdy žalovanému, stanovena povinnost zaplatit stěžovateli částku 30 553,- DM s příslušenstvím, což, odůvodňoval tím, že žalovanému zapůjčil do podnikání částku v celkové výši 30 553.- DM s tím, že se dohodli na splácení, a to tak, že částku 6 500,- DM, zapůjčenou dne 26.2.1992, splatí žalovaný žalobci nejpozději v plné výši do 26.2.1993, a půjčku ve výši 24 053,- DM, zapůjčenou dne 18.3.1992, splatí po částkách do 19.4.1994. Za celý rok 1992 žalovaný žalobci nic nesplatil, i když žalobce souhlasil s tím, že dlužnou částku může žalobce splatit v Kčs. Zřízení zástavního práva na své nemovitosti žalovaný rovněž odmítl. Žalobce dále požadoval 4 % úrok z žalované částky bez uvedení, od jaké doby, resp. v jaké výši, či za jaké období. Přípisem, došlým okresnímu soudu dne 15.11.1994, vzal žalobce část žalobního návrhu v částce 6 500,- DM zpět a uvedl, že žaluje pouze částku 24 053,- DM. Uvedené podání vzal žalobce přípisem ze dne 23.l.1995 zpět. Šlo tedy o částečné zpětvzetí původního návrhu. Žalobce výpovědí do protokolu ze dne 25.10.1995 svůj petit rozšířil na původní částku 30 553,- DM se 4 % úrokem z prodlení ode dne 18.l.1993 do zaplacení do 3 dnů po právní moci rozhodnutí okresního soudu. Při soudním jednání dne 8.l.1997 změnil žalobce svůj petit a žádal zaplacení částky 533 455, 38 Kč s podrobně specifikovanými úroky, z prodlení. Okresní soud tuto změnu svým usnesením z téhož dne připustil. Okresní soud k věci vyslechl žalobce, žalovaného, svědkyni M.K., vyžádal si vyšetřovací spis Policie ČR, dále spis. Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 24 K 103/94, a provedl další důkazy. Z provedeného dokazování vzal okresní soud za prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření přesně nezjištěného počtu smluv o půjčce ve smyslu ustanovení §657 občanského zákoníku. Tento svůj závěr okresní soud odůvodnil výpověďmi obou účastníků, svědeckou výpovědí a obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 24 K 103/94, když žalobce přiznal, že byly uzavřeny jednotlivé smlouvy o půjčce na různé částky, některé v korunách, některé v německých markách, což potvrdil i žalovaný.
II. ÚS 181/98
V částce 6 500,- DM bylo řízení zastaveno, a to ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 o.s.ř., neboť ohledně této částky vzal žalobce svou žalobu zpět. Soudem připuštěné rozšíření žaloby na částku v českých korunách zahrnovalo však i tuto částku, převedenou na české koruny. Žalovaný uznal pohledávku co do důvodu a výše 150 000 Kč,- za oprávněnou. Okresní soud rozhodl částečným rozsudkem pro uznání, a zavázal žalovaného zaplatit žalobci uznanou částku ve výši 150 000,- Kč, a to současně s úroky z prodlení v zákonných výších. Pokud šlo o zbylou část z původně žalované částky, to jest 383 455,38 Kč a požadované úroky z prodlení z této částky, dospěl okresní soud k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by půjčil žalovanému sumu německých marek v hodnotě odpovídající uvedené částce v Kč, když jediným důkazem bylo potvrzení podepsané žalovaným, které však bylo provedenými důkazy zpochybněno, jak v otázce převzetí německých marek, tak v otázce výše dluhu, a tento žalobní návrh okresní soud zamítl. Okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce měl úspěch pouze částečný.
K odvolání žalobce rozhodoval o věci Krajský soud v Ostravě, který odvolání, v části směřující do výroku rozsudku stanovícího žalovanému povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku 150 000,- Kč s úroky, odmítl, a zbývající část výroku rozsudku okresního soudu, jako věcně správný, potvrdil, a dále stanovil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení, když po přezkoumání napadeného rozsudku okresního soudu a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud mj. uvedl, že žalobce v odvolacím řízení popřel své původní tvrzení, že by existovaly smlouvy o půjčkách, čímž měl výslovně na mysli právní úkony a tvrdil, že existovaly pouze dlužní úpisy. Za situace, kdy žalobce tvrdí, že žádné smlouvy o půjčkách s žalovaným neuzavřel, jsou jakákoliv tvrzení o převzetí částek irelevantní, poněvadž k převzetí peněz mohlo dojít z různých právních důvodů.
Stěžovatel podal dne 18.3.1998 proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 24.6.1999, sp. zn. 25 Cdo 2008/98, dovolání odmítl, neboť proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce do vyhovujícího výroku ve věci samé (tj. ohledně částky 150 000,- Kč), sice bylo dovolání přípustné dle §238a odst. 1 písm. c), ale žalobce k němu nebyl subjektivně legitimován, a pokud šlo o přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku, ohledně částky 383 455,38 Kč s příslušenstvím, nebylo dovolání přípustné z hlediska ustanovení 238 odst. 1, §239 odst. 1 a 2 a §238a odst. 1 písm. a), d) o.s.ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel ústavní stížnost, konkrétně do té jeho části, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě, a stanovena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s hodnocením důkazů, provedených krajským soudem, a dále je namítáno neprovedení důkazů navrhovaných v odvolacím řízení, konkrétně účetní evidence vedlejšího účastníka D.B. z období let 1992 a 1993, event. i následujícího období. Hodnocení důkazů odvolacím soudem v návaznosti na neprovedení navržených důkazů hodnotí stěžovatel jako určitou libovůli soudu při provádění dokazování, což je v rozporu s ustanoveními o.s.ř. a současně s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 90 Ústavy ČR, tedy základním právem na spravedlivý proces.
II. ÚS 181/98
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti písemně vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. Č.M., který zastává stanovisko, že v projednávané věci nepochybil ani soud 1. stupně, ani soud odvolací, když oba soudy vycházely z náležitě zjištěného skutkového stavu věci a vypořádaly se s hodnocením důkazů ve vztahu k žalobním tvrzením v souladu s ustanoveními o.s.ř., a nebylo tak dotčeno žádné z práv žalobce, zaručených Ústavou ČR a Listinou.
Předseda senátu Okresního soudu v Ostravě JUDr. P.O. k předmětné věci vyjádřil názor, že v řízení před soudy všech stupňů nedošlo k nedůvodným průtahům, nedošlo k porušení procesních ani hmotněprávních předpisů a soudy všech stupňů rozhodovaly zákonným způsobem. Odkazuje na důkazy založené ve spise a ztotožňuje se s hodnocením právním i skutkovým odvolacího senátu.
Vedlejší účastník D.B. ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatel brojí především proti hodnocení důkazů, provedeném krajským a okresním soudem, přičemž on sám neshledává v hodnocení důkazů pochybení, když také obě strany měly možnost se k důkazům vyjádřit. Domnívá se, že ke zkrácení práv stěžovatele nedošlo. K namítaným neprovedení důkazů účetní evidencí vedlejšího účastníka tento uvádí, že považuje za iluzorní představu stěžovatele, že by vedlejší účastník do svého účetnictví zachytit transakce, které se neuskutečnily. Navrhuje stížnost zamítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Věc byla proto Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem nutno rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů, jak jsou uvedena v návrhu na zahájení řízení. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo, prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Správností hodnocení důkazů soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavní principy dokazování. Takové porušení ústavních principů však v daném případě Ústavní soud neshledal.
Jestliže se ve stížnosti namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, pak je si třeba z, obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces není možné vykládat tak, jako by garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s Ústavními principy. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
II. ÚS 181/98
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný. Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s posouzením důkazů, provedených krajským soudem, a nesouhlas stěžovatele s právními závěry, které soudy ze zjištěných skutečností vyvodily. Ústavní soud proto zkoumal, zda při provádění důkazů a při jejich hodnocení byla dodržena příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Základní pravidla pro hodnocení, důkazů jsou obsažena v §132 o.s.ř. a soud při jejich respektování postupuje v mezích zásady volného hodnocení důkazů, která je dominující zásadou celého procesu dokazování, přičemž však podle §153 odst. 1 rozhoduje soud na základě zjištěného skutkového stavu věci. V tomto směru neshledal Ústavní soud v řízení před obecným soudy takové odchylky od uvedených kartel obsažených v o.s.ř., které by odůvodňovaly konstatování porušení ústavních procesních principů, zejména práva na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, obecné soudy se věcí stěžovatele zabývaly pečlivě a podrobně, provedly důkazy navrhované stěžovatelem, a další důkazy si okresní soud sám opatřil. Soud prvního stupně usnesením ze dne 8.l.1997 připustil k návrhu stěžovatele změnu žalobního návrhu.
Ve shora uvedených intencích se Ústavní soud zabýval rovněž námitkou stěžovatele, spočívající v tom, že odvolacím soudem nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný důkaz prostřednictvím účetní evidence vedlejšího účastníka D.B., čímž měl být stěžovatel poškozen ve svých základních právech. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu Okresního soudu v Ostravě, provedení tohoto důkazu stěžovatel mj. navrhoval ve svém vyjádření, doručeném Okresnímu soudu v Ostravě dne 30.4.1997, a dále jeho zástupce při
jednání okresního soudu dne 19.5.1997 na toto opětně poukázal. Tímto návrhem se, jak plyne z protokolu o ostnu jednání ze dne 19.5.1997, okresní soud, po vyjádření zástupců obou účastníků, zabýval, a to bez dalších připomínek účastníků a jejich zástupců. Další důkaz v tomto směru nebyl žádnou ze stran navržen, a provedení uvedeného důkazu nepožadoval ani zástupce stěžovatele v závěrečném návrhu. Krajský soud v Ostravě pak k napadené části rozsudku okresního soudu konstatoval, že okresní soud učinil zcela dostatečná a správná skutková zjištění a v této části rozsudek okresního soudu potvrdil. V uvedeném postupu obecných soudů nelze, z důvodů již shora Ústavním soudem předestřených, a v návaznosti na to také zejména, s ohledem na ustanovení §120 odst. l o.s.ř., který stanoví, že sice účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, avšak soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, spatřovat porušení zásady spravedlivého procesu, jak to namítá stěžovatel.
Stěžovatel se návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 23.10.1998, domáhal, v rámci podané ústavní stížnosti, zrušení části §1 nařízení vlády č. 142/1996 Sb. K tomu je nutno uvést, že příslušný postup podle §78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vedoucí k přezkoumání právního předpisu, nebo jeho ustanovení, by byl možný pouze tehdy, kdyby Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Ústavní soud však ústavní stížnost odmítá.
II. ÚS 181/98
Ze stejného důvodu, tedy že ústavní stížnost se odmítá a návrh nebude Ústavním soudem věcně projednán a rozhodován (§36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele ze dne 3.5.2000 na vyloučení soudců Ústavního soudu z projednávání a rozhodování o ústavní stížnosti.
Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal namítaná porušení Ústavy ČR a Listiny. Proto senát Ústavního soudu mihlo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. 9. 2000 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu