ECLI:CZ:US:2003:2.US.612.01
sp. zn. II. ÚS 612/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti H. W., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.června 2000, č.j. 23 Cdo 2047/98-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.6.2000, č.j. 23 Cdo 2047/98-119, kterým bylo zamítnuto dovolání H. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.7.1998, č.j. 13 Co 632/97-82, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25.4.1995, č.j. 24 C 521/95-21. Rozsudkem soudu I. stupně byl zamítnut návrh, kterým se H. B. domáhala vůči O., a.s., uzavření dohody o vydání domu s pozemkem, zastavěná plocha, podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.").
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že předmětné nemovitosti byly původně ve spoluvlastnictví H. B. a její matky B. S., poté přešly do vlastnictví státu způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu, původně náležejícímu B. S. údajně zůstalo restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., neukončeno.
Odvolací soud odůvodnil potvrzující výrok svého rozhodnutí tím, že H. B. v době podání výzvy k vydání nemovitostí nebyla oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1, odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nebyla občankou České republiky a dále tím, že její nárok jako občanky Spojených států amerických byl vypořádán dohodou mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických ze dne 29.1.1982, když vydání předmětných nemovitostí navíc brání článek II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb.
Odvolací soud proti svému rozhodnutí připustil dovolání ve vztahu k posouzení otázky vázanosti soudu listinou vydanou ve správním řízení o existenci státního občanství účastníka řízení a možnosti posoudit otázku spojenou s občanstvím odlišně od této listiny v případě, že tato listina vychází z nesprávného právního posouzení věci.
Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Dovolací soud rozsudkem ze dne 22.6.2000, č.j. 23 Cdo 2047/98-119 dovolání H. B. zamítl.
Stěžovatel svoji aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti odůvodňuje tím, že H. B. dne 9.9.1993 uzavřela se stěžovatelem dohodu označenou jako "Declaration of Trust", která byla doplněna dodatky z 27.4.1994, 7.9.1994, 6.3.1996 a 11.6.1999. V této písemné dohodě se stěžovatel s H. B. dohodli na tom, že se vzájemně ustanovili společnými správci svých majetků. Součástí jejich dohody byl i závazek, že pokud někdo z obou smluvních partnerů nebude moci tuto funkci vykonávat, bude druhý partner tuto funkci vykonávat jako správce jediný.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podle platného právního řádu státu Kalifornie nelze po úmrtí H. B., předložit žádný veřejný nebo soudní dokument, který by deklaroval právní nástupnictví ve správě majetku zůstavitelky z toho důvodu, že H. B. za svého života uzavřela smlouvu zvanou "Living Trust", a v takovém případě po smrti zůstavitelky neprobíhá proces soudního dohledu, neboť pozůstalý účastník smlouvy je nadále oprávněn pokračovat ve správě svěřeného majetku.
Stěžovatel poznamenává, že na základě výše uvedených skutečností podal proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.6.2000, č.j. 23 Cdo 2047/98-119, kterou doplnil podáním ze dne 19.12.2000, ústavní stížnost. V řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 553/2000, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 24.4.2001 s odůvodněním, že za situace, kdy rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.6.2000 byl doručen JUDr. M. S., zmocněnci H. B. v době, kdy H. B. již nežila, a kdy plná moc, kterou za života JUDr. M. S. udělila jejím úmrtím zanikla, je ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR nepravomocný, takže ústavní stížnost směřující proti němu je nutno odmítnout jako návrh nepřípustný.
Na základě odůvodnění usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatel udělil svému právnímu zástupci plnou moc k převzetí rozsudku Nejvyššího soudu a k podání nové ústavní stížnosti proti výše označenému rozsudku dovolacího soudu.
Po doručení rozsudku dovolacího soudu právnímu zástupci stěžovatele soudem prvního stupně dne 8.10.1991, tentokrát již niko-li jako zmocněnci H. B., ale jako právnímu zástupci stěžovatele, jež je právním nástupcem zemřelé H. B., byla Ústavnímu soudu doručena předmětná ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.6.2000, ve které stěžovatel tvrdí, že jak rozsudkem odvolacího soudu, tak i soudu dovolacího bylo údajně H. B. (jako jeho právní předchůdkyni) upřeno právo na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), a došlo i k porušen dalších práv (zakotvených v čl. 90 a čl. 95 Ústavy a v čl. 1 Listiny). Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel stručně řečeno v tom, že zemřelé H. B. nebyl vydán její spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, stejně jako jí nebyl vydán ani spoluvlastnický podíl náležející do ležící pozůstalosti po její matce, B. S. Tímto postupem obecných soudů došlo prý současně i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.6.2000 uvádí, že nesouhlasí s názorem dovolacího soudu pokud tento uvedl, že otázka, zda soud je oprávněn přezkoumávat za použití ustanovení §134 a §135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") právní závěr, z něhož vycházel správní orgán při vydávání osvědčení o státním občanství České republiky, je otázkou skutkovou, která se vymyká z rámce dovolacího důvodu, uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Stěžovatel je toho názoru, že pokud H. B. soudu předložila osvědčení o jejím českém (dříve československém) státním občanství, je tento důkaz nevyvratitelný a nemůže tedy obstát právní názor obecných soudů, že k osvědčení došlo výhradně na základě chybného právního závěru o správných skutkových zjištěních. Jinak řečeno, neobstojí prý závěr obecných soudů, že správní orgán vystavil H. B. osvědčení o státním občanství pouze na základě jiného právního posouzení čl. I odst. 3 Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, která nabyla účinnosti dne 14.11.1929 a byla vyhlášena pod č. 169/1929 Sb. (dále jen "Úmluva") než z jakého vycházely obecné soudy při svém rozhodování.
Nejvyšší soud se již s odvoláním na shora uvedený právní názor nezabýval dalšími dovolacími námitkami Hildy Beranové, které se týkaly zejména právního významu dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a Spojenými státy americkými o vypořádání některých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29.1.1982 a aplikace článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., a dovolání zamítl.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.6.2000, č.j. 23 Cdo 2047/98-119, se zjišťuje, že dovolání H. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.7.1998, č.j. 13 Co 632/97-82, bylo zamítnuto.
V odůvodnění napadeného rozsudku dovolacího soudu se uvádí, že odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25.4.1995, č.j. 24 C 521/95-21, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. domáhala uzavření dohody o vydání domu na pozemku.
Dovolací soud stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a konstatoval, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového zjištění soudu I. stupně, podle něhož H. B. nabyla Československé státní občanství sňatkem s A. K. v roce 1938, dne 20.4.1953 jí bylo uděleno občanství USA. Tyto nesporné skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, že H. B. nesplňuje podmínku oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 odst. 1, odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť v době podání výzvy k vydání nemovitosti nebyla občankou České republiky.
V rámci zkoumání správnosti obsahu osvědčení o státním občanství, vydaného dne 18.8.1997 Magistrátem města Ostravy pod č.j. vnitř. 1585/97, předložené H. B., vyložil odvolací soud ustanovení čl. I odst. 3 Úmluvy tak, že trvající válečný stav domovského státu naturalizované osoby ztrátu dřívější státní příslušnosti pouze pozastavuje či odkládá do doby, kdy odpadnutím překážky, tj. skončením válečného stavu, tento důsledek nastane. Z výše uvedeného proto odvolací soud dovodil, že H. B. pozbyla československé státní občanství nejpozději dnem 8.5.1957, kdy došlo k ukončení válečného stavu ve vztahu k Japonsku .
Pro případ, že by H. B. nepozbyla naturalizací československého státního občanství, dovodil dále odvolací soud neexistenci nároku na uzavření dohody o vydání věci z důvodu jeho vypořádání Dohodou mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finačních otázek ze dne 29.1.1982 a aplikací čl. II. bodu č. 2 zákona č. 116/1994 Sb.
Nejvyšší soud nejprve zjistil, že dovolání H. B. je přípustné ( §236 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.) a poté přezkoumal bez jednání rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu dovolací soud uvedl, že tento soud vyslovil přípustnost dovolání ve svém potvrzujícím rozsudku, aniž by ji omezil na řešení určité právní otázky, takže dovolací soud v rámci přezkumu posoudil napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce jako celek. Způsobilým dovolacím důvodem je (vedle důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.) výlučně již pouze důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., když současně dovolací soud zdůraznil, že v rámci tohoto řízení se již nemohl zabývat námitkami H. B. směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (s ohledem na ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.).
V dané věci dovolací soud přezkoumal opodstatněnost závěru odvolacího soudu, jež se váže k výkladu článku I. Úmluvy ve vztahu k otázce, zda H. B. ztratila naturalizací na území Spojených států amerických československou státní příslušnost v okamžiku, kdy odpadla překážka spočívající v tom, že v době, kdy získala státní občanství Spojených států amerických, bylo Československo ve válečném stavu.
Za takto vymezeného rozsahu přezkumné činnosti Nejvyšší soud konstatoval, že Úmluva nabyla na základě zákona č. 60/1930 Sb. moci zákona a byla součástí nejprve československého, později českého právního pořádku, a to až do 20.srpna 1997, kdy obě smluvní strany sjednaly ukončení její platnosti ke dni, ke kterému pozbyl účinnosti i zákon č. 60/1930 Sb.
Je nepochybné, uvádí dovolací soud, že záměrem obou smluvních stran bylo zabránit vzniku dvojího státního občanství. V roce 1953, kdy se stala H. B. příslušnicí Spojených států amerických, byl na základě ustanovení §165 odst. 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, účinný zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání občanství, který v ustanovení §10 odst. 2 výslovně stanovil, že se jeho ustanovení nedotýkají zákona č. 60/1930 Sb., jenž tak zůstal ve vztahu k obecné právní úpravě zákonem speciálním. Fyzická osoba tak mohla pozbýt československé státní občanství sňatkem ( §5), propuštěním (§6), odnětím (§7) a naturalizací na území Spojených států amerických za podmínek stanovených v čl. I Úmluvy, tj. získáním příslušnosti Spojených států amerických, s níž byla spojena zákonná fikce ztráty dřívější příslušnosti československé.
Při interpretaci čl. I odst. 3 Úmluvy je třeba zodpovědět otázku, rozvádí dále své stanovisko Nejvyšší soud, zda vedení války smluvního státu vyloučilo po naturalizaci osoby na území druhého smluvního státu ztrátu její dřívější státní příslušnosti navždy, anebo mělo za následek jen pozastavení důsledků naturalizace do ukončení stavu označeného jako vedení války. V tomto stěžejním problému se dovolací soud se přiklonil k názoru, že H. B. ztratila československou státní příslušnost podle Úmluvy v okamžiku, kdy odpadla překážka stanovená v jejím čl. I odst. 3., když současně zdůraznil, že přijetí opačného výkladu by popřelo snahu státu zabraňovat dvojímu státnímu občanství a vedlo by i k založení trvalé nerovnosti mezi československými občany, kteří nabyli občanství Spojených států amerických v době, kdy Československá republika vedla válku a mezi těmi, kteří je nabyli v době, kdy válku nevedla.
Z výše uvedených důvodů posoudil Nejvyšší soud dovolání H. B. jako nedůvodné a zamítl je (podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud považuje především za potřebné zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, ale je orgánem ochrany ústavnosti, a jako takový tedy nemůže fungovat jako další "odvolací" instance v systému obecných soudů České republiky. Z této skutečnosti vyplývá, že mu nepřísluší hodnotit provedené důkazy, ale může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvená v Ústavě či Listině.
V případě porušení čl. 36 odst. 1 Listiny by k porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu na jejich ochranu mohlo dojít jen tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezí právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy by teoreticky mohlo dojít rovněž v případě nerespektování kogentní právní normy nebo evidentně nesprávné interpretace a posléze i aplikace konkrétních právních norem na daný skutkový stav. O žádný z takto vymezených případů však v projednávané věci nejde.
Ústavní soud po zjištění, že Okresní soud v Ostravě jednal se stěžovatelem jako s účastníkem řízení, neboť mu na základě usnesení Ústavního soudu ze dne 24.4.2001, sp. zn. III. ÚS 553/2000, doručil napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.6.2000, č.j. 23 Cdo 2047/98-119, a je tedy zřejmé, že stěžovatel má aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti, se zabýval námitkami stěžovatele tak, jak je stěžovatel uvádí ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.6.2000.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že otázkou výkladu Úmluvy se zabýval kromě obecných soudů i Ústavní soud; například ve svém usnesení ze dne 2.5.2001, sp. zn. II. ÚS24/01, kde Ústavní soud konstatoval, že právní názor vyslovený v rozhodnutích obecných soudů ohledně ztráty občanství ve smyslu čl. I odst. 3 Úmluvy (s nimiž koresponduje i napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR) je ústavně konformní a souhlasí jak s textem, tak i smyslem samotné Úmluvy. Dále zdůraznil, že "existence válečného stavu nemohla vyloučit platnost čl. I Úmluvy jednou provždy. Smyslem této úpravy totiž nebylo umožnění dvojího občanství, nýbrž vytvoření překážky, zabraňující vyvázání se z povinností vyplývajících z existence válečného stavu; po ukončení válečného stavu takto odložené důsledky Úmluvy (v daném případě zánik čs. státního občanství) proto nastaly."
Je tedy nepochybné, že H. B. pozbyla své československé státní občanství tehdy, kdy odpadla překážka stanovená v čl. I odst. 3 Úmluvy, když nejpozdější datum, kdy se tak stalo je den 8.5.1957. Za této situace samozřejmě H. B. nesplňovala základní podmínku oprávněné osoby, jíž je ve smyslu §3 odst. 1, odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. státní občanství ČSFR, a od 1.1.1993 státní občanství České republiky.
V souvislosti s tímto závěrem nelze přisvědčit namítanému porušení §134 občanského soudního řádu, neboť soud je oprávněn a současně i povinen zkoumat u veřejné listiny, jímž je bezesporu osvědčení o státním občanství stěžovatelky, jak její pravost, tak její správnost. V daném případě je zřejmé, že orgán, který listinu vydal tak učinil zejména na základě nesprávného právního zhodnocení skutkového stavu.
Nejvyšší soudu ČR neporušil právo stěžovatele, resp. H. B. na spravedlivý proces ( čl. 36 odst. 1 Listiny), když je nepochybné, že obecné soudy se zabývaly veškerými důkazy, které byly v řízení předloženy H. B. a vyvodily z nich odpovídající právní závěry.
K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu, která uvádí, že tento článek Listiny chrání jen vlastnické práv již konstituované, existující, a nikoliv jen tvrzený nárok na ně.
Ve vztahu k namítanému porušení čl. 1 Listiny Ústavní sou poukazuje na svůj nález ze dne 4.6.1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/96 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, pod č. 67), podle něhož záleží na vůli zákonodárce, aby omezil okruh oprávněných osob v restitučních věcech jen na určité osoby, které splňují jím zakotvené podmínky, v tomto případě nutné naplnění podmínky státního občanství.
Ze všech shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 24. června 2003