ECLI:CZ:US:2003:2.US.685.01
sp. zn. II. ÚS 685/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka, ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2001, č.j. 19 Co 1143/2001-403, 19 Co 1144/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 9. 1999, č.j. 3 C 295/91-366, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. 3. 2001, č.j. 3. C 295/91-385, za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 2) Okresního soudu v Prachaticích jako účastníků řízení a 1) R. S., 2) J. S., 3) J. S., 4) M. Š. a 5) J. Š., jako vedlejších účastníků řízení, právně zastoupených JUDr. K. S., advokátem, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl v odvolacím řízení potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15.9.2000, č. j. 3 C 295/91-366, ve znění opravného usnesení ze dne 19.3.2001, č. j. 3 C 295/91-385. Z ústavní stížnosti a obsáhlého spisového materiálu vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu. Okresní soud v Prachaticích v bodě I. žalobě stěžovatele vyhověl v neprospěch vedlejších účastníků 4) a 5). V bodě II. a III. výroku svého rozsudku rozhodl tak, že návrh stěžovatele na přechod vlastnického práva vedlejších účastníků 1) - 3) k domu a parcele a na přechod vlastnického práva vedlejších účastníků 2) a 3) k pozemku, se zamítá. Krajský soud v Českých Budějovicích tento rozsudek k odvolání stěžovatele potvrdil. Oba soudy věc posoudily podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), přičemž dospěly k závěru, že nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat v tomto ustanovení uvedených, která by byla důvodem pro vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných na žalobce. S ohledem na konkrétní okolnosti případu považoval odvolací soud za rozhodující, že zřízení práva osobního užívání k pozemku nebylo v rozporu s právními předpisy, když na něm nebyla žádná stavba. Dům byl domem obytným, a splňoval kriteria rodinného domu. Oba soudy shodně dospěly po provedeném dokazování k závěru, že v této části nelze žalobě vyhovět, když obytný dům měl pět obytných místností mimo kuchyně, a dvě třetiny všech místností připadaly na obytnou část.
Oba rozsudky napadá stěžovatel obsáhle odůvodněnou ústavní stížností, ve které shrnuje vývoj celého případu, polemizuje s jednotlivými závěry obecných soudů a jejich postupem. Konkrétně dospívá k závěru, že obecnými soudy byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), s tím, že uvádí obsah těchto ustanovení. Konkrétně pak namítá, že bylo rozhodnuto po desetiletém řízení v rozporu se zákonem, neboť nebylo rozhodnuto na základě zjištěného skutkového stavu, popř. se jedná o rozhodnutí nesprávné, neboť obecné soudy nezhodnotily provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, tedy došlo k opomenutí důkazů, popř. k tomu, co uvedli účastníci. Věc měla být posouzena tak, že při zřízení práva osobního užívání vedlejším účastníkům 2) a 3) k pozemku došlo k porušení §198 a násl. o.z., a tito jej tudíž nabyli v rozporu s právními předpisy. Dům neměl být posouzen jako rodinný dům podle §128 o.z. Došlo tak k porušení právních předpisů při jeho prodeji. Proto tvrdí, že došlo i k porušení výše uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy.
Dále stěžovatel namítá porušení svého práva vlastnit majetek a právo rovnosti zákonného obsahu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na nevyvlastnění a neomezení vlastnického práva jinak, než podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Tvrdí, že obecné soudy se nevyrovnaly se skutečností, že majetek stěžovatele přešel na stát, popř. byl státem užíván jako vlastní, poté co byl odňat protiprávním způsobem navrhovateli a jeho právnímu předchůdci (trestní rozsudek byl usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. srpna 1990 zrušen ex tunc). Stát nemohl převést na třetí osobu majetková práva, neboť tato mu nenáležela. Na tomto základě stěžovatel navrhl zrušení obou rozsudků a podal návrh na odložení vykonatelnosti obou rozhodnutí. Pokud jde o návrh na zrušení obou rozsudků, Ústavní soud posoudil věc tak, že ve skutečnosti stěžovatel napadá tu jejich část, ve které nebylo jeho žalobě vyhověno.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Českých Budějovicích se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. Z. S., která odmítla námitky ústavní stížnosti s tím, že během řízení byla šetřena základní práva stěžovatele. Současně navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Za Okresní soud v Prachaticích se vyjádřila JUDr. M. S., která pouze odkázala na odůvodnění rozsudku. Upozornila, že ve věci bylo současně podáno dovolání (což stěžovatel neuvedl). Vedlejší účastníci 1) až 5) shodně uvedli, že se ztotožňují se závěry obou soudů. Opačné rozhodnutí by odporovalo Listině, kde je zakotveno právo na ochranu vlastnictví. Současně předložili i fotografickou dokumentaci sporné nemovitosti. Vedlejší účastníci 2) a 3) poukázali na značné finanční náklady a vlastní píli, se kterou značně zchátralou stavbu zrekonstruovali. Vedlejší účastníci 4) a 5) připomenuli, že stěžovateli bylo ve vyhovující části rozsudku vydáno více, neboť koňská stáj byla jimi znovu postavena, když z původní stavby zůstala jen zadní zeď a část příčné zdi.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen, přičemž vadu plné moci s ohledem na výsledek řízení nebylo třeba odstraňovat. Ústavní stížnost byla shledána přípustnou, když stěžovatel využil možnosti podat dovolání. O tomto postupu Ústavní soud neinformoval a odmítavé usnesení Nejvyššího soudu nenapadl. To však nebylo na překážku projednání ústavní stížnosti, vedlo to pouze k průtahům v řízení. Stejně tak s ohledem na okolnosti případu nebyla ústavní stížnost posouzena jako podání návrhu někým zjevně neoprávněným, i když se stěžovatel dovolává čl. 11 Listiny, ačkoli v době podání návrhu nebyl podle katastru nemovitostí vlastníkem sporných nemovitostí. Ústavní předpisy umožňují dovolávat se zásahu do vlastnického práva i k věci, kde právní stav evidence vlastnictví svědčí někomu jinému. Stěžovatel netvrdil, že vlastnictví nabýt měl a nenabyl, jak je typické pro restituční spory, nýbrž že vlastníkem je, neboť obecné soudy v rozhodnutí o jeho návrhu podle §8 odst. 1 zákona o půdě posoudily věc na základě právně nesprávného názoru. Takový návrh nelze bez dalšího hodnotit jako podaný někým zjevně neoprávněným, i když argumentace, o kterou se stěžovatel ve vztahu k rehabilitačnímu rozsudku z 14. srpna 1990 opírá, neodpovídá aktuální judikatuře Ústavního soudu (viz níže).
Pokud jde o důvodnost ústavní stížnosti, je třeba uvést, že stěžovatel především vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu ustanovení občanského práva hmotného. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud stěžovatel své žalobní a odvolací důvody znovu přednáší Ústavnímu soudu, činí tak vůči orgánu soudní ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Kompetence Ústavního soudu je dána teprve tehdy, když jsou současně zasaženy základní práva a svobody nad rámec kautel čl. 4 Listiny, a to způsobem, který lze označit za jejich porušení. Pouhý zásah v rámci kautel čl. 4 Listiny nestačí.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Základním právům stěžovatele v dané věci ochrana soudy odepřena nebyla. Měl možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy domáhat se stanoveným postupem svých práv (nejen základních) a soudy mu tuto ochranu neodepřely, když v řádně vedeném soudním procesu přijaly postupně jeho žalobu a odvolání (i dovolání) a rozhodly o nich předepsaným způsobem. To, že stěžovatel v řízení neuspěl, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat. Námitka vedl. účastníků 4) a 5) o tom, že bylo stěžovateli naopak vyhověno nad rámec jeho zákonných nároků, nebyla předmětem řízení před Ústavním soudem.
V dané věci šlo o posouzení řady otázek výkladu a aplikace obyčejných zákonů, konkrétně §8 odst. 1 zákona o půdě, výše uvedených ustanovení o.z. (právo osobního užívání, znaky rodinného domku), zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty a vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Posouzení takových otázek je věcí výkladu jednoduchého práva a dokazování před obecnými soudy. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ústavní stížnost spočívá převážně v tvrzeních, zpochybňujících provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily. Proto považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a nikoliv "běžné" zákonnosti, pokud nejde současně o neústavní zásah do základních práv a svobod. Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Proto se dále Ústavní soud soustředil na otázku, zda v souzené věci extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje či nikoli, přičemž dospěl k závěru, že takový extrémní nesoulad dovodit nelze. Všechny potřebné otázky byly odvolacím soudem řádně vyloženy a obsáhle odůvodněny.Odvolací soud postupoval v rámci ústavních zásad práva na spravedlivý proces, přičemž je třeba pro úplnost uvést i to, že dva předchozí rozsudky okresního soudu jím byly zrušeny.
Stejně tak nebylo shledáno důvodným tvrzení stěžovatele o pominutých důkazech. Judikatura Ústavního soudu v této věci je založena na tom, že o důkazu nebylo vůbec rozhodnuto nebo se jím soud nezabýval. Ústavní soud přitom stojí na stanovisku, že z jeho judikatury nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny navržené důkazy, které by účastníci řízení navrhovali (srov. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, nález č. 10).
Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení bylo veřejné, strany sporu měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům (znalecké posudky, výpovědi svědků, listiny, místní ohledání na místě samém - l.č. 136), a věc byla projednána obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně. Námitka průtahů v řízení, pokud ji nyní stěžovatel vznáší, je již podána opožděně, neboť ji lze uplatňovat podle čl. 38 odst. 2 Listiny jako porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě v průběhu samotného soudního řízení. Stejně tak nebylo zjištěno, že by v řízení došlo k porušení rovnosti stran řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
K námitce zásahu do vlastnických práv stěžovatele, je třeba uvést, že pokud okresní i odvolací soud došly k závěru, že předmětné nemovitosti jsou nadále ve vlastnictví vedlejších účastníků, neznačí to samo o sobě zásah do vlastnického práva stěžovatele. Jednalo se o restituční spor, ve kterém naopak vlastnické právo svědčilo někomu jinému, což je konečně i předpokladem takového restitučního sporu. Jestliže obecné soudy výše popsaným způsobem dospěly k závěru, že nejsou dány podmínky §8 odst. 1 zákona o půdě k určení, že vlastnictví předmětných nemovitostí přechází na stěžovatele, šlo pouze o otázku ochrany práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak bylo výše odůvodněno, porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces nebylo shledáno.
K námitce působení rehabilitačního rozsudku ze 14. srpna 1990 (viz výše) Ústavní soud konstatuje ve smyslu své již konstantní judikatury, že zrušením výroku o propadnutí majetku nedošlo k obnovení vlastnického práva stěžovatele. Oprávněná osoba se vlastníkem věci může stát opět až úspěšným uplatněním svých nároků ve smyslu speciálních restitučních předpisů, tedy v posuzovaném případu dle zákona o půdě. K této otázce zaujalo stanovisko plénum Ústavního soudu již dne 11. března 1997, sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97 (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 20/97, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7, č. 45, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele o obnovení vlastnického práva samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., stejně jako jeho poukazu na nález I. ÚS 130/96, neboť právní názor v něm vyslovený byl - jak se z výše uvedeného podává - již překonán postupem k tomu předepsaným. Stěžovatel tak své tvrzené vlastnické právo založil toliko na svém nesprávném právním názoru na účinky zrušení výroku o propadnutí majetku. Obecné soudy proto v souladu se zákonem jeho žalobu zamítly.
Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 8. července 2003