ECLI:CZ:US:2003:2.US.688.01
sp. zn. II. ÚS 688/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti J. I., zastoupeného JUDr. T. Z., advokátem, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 z 28. července 2001 sp. zn. Nt 790/2001 a z 20. září 2001 sp. zn. Nt 836/2001 a Městského soudu v Praze ze 6. listopadu 2001 sp. zn. 44 To 1411/2001 takto:
Návrh na zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 28. července 2001 sp. zn. Nt 790/2001 a z 20. září 2001 sp. zn. Nt 836/2001 a Městského soudu v Praze ze 6. listopadu 2001 sp.zn. 44 To 1411/2001 se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal ústavní stížnost proti uvedeným soudním rozhodnutím a uvedl, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina").
V souvislosti s trestním stíháním pro majetkovou trestnou činnost páchanou ve formě účasti na zločinném spolčení vedeným proti navrhovateli vyšetřovatelem Úřadu vyšetřování hl. m. Praha byl stěžovatel usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 z 28. 7. 2001 sp. zn. Nt 790/2001 vzat do vazby. V usnesení bylo uvedeno, že vazba se započítává ode dne 27. 7. 2001 od 07, 15 hodin.
Navrhovatelova žádost o propuštění z vazby byla usnesením soudce téhož soudu z 20. 9. 2001 sp. zn. Nt 836/2001 zamítnuta. Nato Městský soud v Praze usnesením ze 6. 11. 2001 sp. zn. 44 To 1411/2001 zamítl stížnost, kterou navrhovatel napadl usnesení o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby.
Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností z důvodů, které rozvádí následovně:
Tvrdí, že mu před vzetím do vazby nebylo řádně sděleno obvinění podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. 12. 2001 (dále jen "tr. ř."). Je toho názoru, že výroková část záznamu o sdělení obvinění postrádá zákonem požadovanou náležitost, tj. požadavek popisu skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Z jeho popisu není zřejmé, na podkladě žádosti které osoby měl stěžovatel objednávat odcizovaná vozidla a komu je měl předávat, není uvedeno, o jaká vozidla jde a není ani přibližně uveden jejich počet. Sdělení obvinění trpí takovou vadou, že je nelze považovat za řádné sdělení obvinění podle zákona. Důsledky z toho vyplývající jsou takové, jako kdyby obvinění nebylo sděleno vůbec.
Stěžovatel má za to, že takové jednání ze strany orgánů činných v trestním řízení je protiústavní. Tímto postupem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Proto navrhuje, aby napadená soudní rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření účastníků.
Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 3 má ve věci sp. zn. Nt 863/2001 za to, že nedošlo postupem orgánů činných v trestním řízení ani vydáním napadeného usnesení k porušení ústavně zaručených stěžovatelových základních práv a svobod. Jinak dodává, že zpochybněné sdělení obvinění je dostatečně konkrétní, aby nemohlo dojít k záměně skutku. Totéž platí podle jeho názoru i pro usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 28.7.2001 sp. zn. Nt 790/2001, v němž je skutek stěžovateli kladený za vinu rovněž dostatečně podrobně popsán.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení ze 6.11.2001 sp. zn. 44 To 1411/2001. Podle něj Městský soud v Praze se námitkou nedostatečného sdělení obvinění řádně zabýval a uvedl, že není opodstatněná, neboť dospěl k závěru, že sdělení obvinění v tomto případě splňovalo požadavky §160 odst. 1 tr. ř.
Ve své replice stěžovatel připomíná odkaz na žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 tr. ř. Nadále pak trvá na tom, že sdělení obvinění bylo nekonkrétní. Ve skutku v něm popsaném nelze spatřovat znaky trestného činu účasti na zločinném spolčení. Z popisu skutku ve sdělení obvinění by však zřejmě jako správná právní kvalifikace připadala v úvahu stěžovatelova trestná činnost ve formě návodu či spolupachatelství trestného činu krádeže.
Ústavní soud se seznámil s listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal, zejména spisy Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. Nt 790/2001 a sp.zn. Nt 836/2001 a dospěl k následujícím závěrům.
Navrhovatelova osobní svoboda byla omezena dne 27. 7. 2001 usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 7. 2001 sp. zn. Nt 790/2001, kterým byl podle §67 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. navrhovatel vzat do vazby. Z protokolu o výslechu stěžovatele jako obviněného dne 28. 7. 2001 senát Ústavního soudu mimo jiné zjišťuje, že se tehdy po poradě se svým obhájcem vzdal práva stížnosti, a to i za osoby oprávněné. Z toho je zřejmé, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost svým významem podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy (Pl. ÚS 15/96, Sb.n.u. ÚS, sv. 6, str. 213).
Druhému z napadaných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 20.9.2001 sp. zn. Nt 836/2001 navrhovatel v podstatě vytýká, že jej soud ponechává ve vazbě, ačkoliv ta je nezákonná vzhledem k faktu, že tímto způsobem je pro účely trestního řízení zajištěna osoba, která nemá procesní postavení osoby obviněné, a to pro tvrzené nedostatky sděleného obvinění.
Z kopie záznamu o sdělení obvinění stěžovateli bylo zjištěno, že zákonem požadovaný popis skutku je natolik konkrétní, aby poskytl základ pro určité právní jeho posouzení, což ostatně nevyloučil ani sám stěžovatel, uvažoval-li z tohoto hlediska ne o §163a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž o některé z obecných forem trestné součinnosti ve spojení s inkriminovanou majetkovou trestnou činností. Takový popis skutku lze, jak požaduje zákon, odlišit od skutku jiného. Stěžovatelovo tvrzení je tedy věcně neopodstatněné.
Existenci samotných vazebních důvodů, jakož i splnění předpokladu podle §67 odst. 2 tr. ř. stěžovatel nezpochybňoval ani v souvislosti s původním usnesením o jeho vazebním zajištění, neboť proti němu stížností nebrojil, ani v souvislosti s usnesením, jímž obecný soud zamítl jeho žádost o propuštění z vazby. Proto se Ústavní soud touto otázkou blíže nezabýval, nehledě na to, že obecný soud rozhodující o zamítnutí této žádosti jí věnoval dostatečnou pozornost.
Argumenty o věcné neopodstatněnosti ústavní stížnosti platí i o usnesení Městského soudu v Praze ze 6. listopadu 2001 sp. zn. 44 To 1411/2001.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyl porušen zákon.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již dříve konstatoval (např. usnesení z 27.3.1998 sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným nadřízenou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími, popř. řízeními jim předcházejícími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavním soudem nebyla z tohoto hlediska v rovině zákonné zjištěna zásadní pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nutno považovat za zjevně neopodstatněnou a proto ji podle §19 odst. 2 a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jednomyslně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. února 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu