ECLI:CZ:US:2003:2.US.694.01
sp. zn. II. ÚS 694/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2003 v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Dipl. ing. R. P., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2001, č.j. 15 Ca 342/2000-28, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Litoměřice, pozemkového úřadu, ze dne 18. 7. 2000, č.j. 72-16/00-9011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 5. 12. 2001 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel žádá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro rozpor s čl. 90 Ústavy ČR, s čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod, s nímž byl spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Návrh byl podán k poštovní přepravě dne 3. 12. 2001 a ve stejný den byl podán i faxem. Ústavní stížnost byla podána včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), §63 zákona ve spojení s ust. §57 odst. 2, věta druhá občanského soudního řádu)], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], Ústavní soud shledal, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a ze spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem [16 Ca 647/96, 15 Ca 184/98, 15 Ca 342/2000] vyplývá následující stav věci. Okresní úřad Litoměřice, pozemkový úřad, vydal dne 18. 7. 2000 [72-16/00-9011] rozhodnutí, ve kterém na základě návrhu oprávněné osoby ze dne 19. 8. 1991 ve věci vydání nemovitostí určil, že J. K. je vlastníkem v rozhodnutí uvedených nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti"). V odůvodnění tohoto rozhodnutí úřad konstatoval souběh nároků J. K. a stěžovatele, který posoudil s odvoláním na právní názor Krajského soudu v Ústí nad Labem [rozsudek 15 Ca 184/98-40, ze dne 30. 11. 1999] v souladu s ust. 5 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), tak, že rozhodl o vydání majetku J. K., který uplatnil nárok na vydání dne 19. 8. 1991, tj, před účinností zákona č. 243/1992 Sb., když stěžovatel uplatnil svůj nárok dne 31. 1. 1992. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel opravným prostředkem, podaným u krajského soudu, který rozhodnutí okresního úřadu potvrdil. Krajský soud setrval na svém původním stanovisku [ze dne 30. 11. 1999; 15 Ca 184/98-45], že sporné pozemky přešly na stát v důsledku darovací smlouvy uzavřené v tísni [§6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb.]. V dřívějším rozsudku [ze dne 30. 11. 1999; 15 Ca 184/98-40] krajský soud posoudil nároky stěžovatele a J. K., jako nároky souběžné. Avšak J. K. uplatnil svůj nárok jako osoba oprávněná podle zákona č. 229/1991 Sb., v době před účinností zákona č. 243/1992 Sb.
Stěžovatel ve své stížnosti především namítá, že správní orgán v rozporu s obsahem správního spisu spatřuje tíseň v tom, že původním vlastníkům bylo znemožněno převést vlastnické právo ke svým nemovitostem na syna. Svědci tuto skutečnost nijak nepotvrdili a tvrzení o tísni a nucení je pouze účelové. Z pouhého předpokladu, že v některých obdobných případech za minulého režimu docházelo skutečně k nátlaku na převedení majetku na stát, nelze ještě dovodit skutečnost, že tomu tak muselo být a bylo v tomto konkrétním případě. Původní vlastník byl v minulosti předsedou Svazu zemědělců a mohl svobodně manipulovat s pozemky. V žádném případě se nejednalo o osobu, která musela pod tlakem mocenského aparátu přenechávat své pozemky státu. Z pohledu těchto skutečností nutno hodnotit výpověď účastníka řízení J. K., která v podstatě jediná svědčí o domnělé tísni. Tvrzená tíseň se tak jeví jako pouhý pokus vylákat na povinné osobě předmětné nemovitosti, popř. znemožnit skutečně oprávněné osobě restituci. Jinými slovy stěžovatele, nezměrná nekritičnost a chamtivost je důvodem tvrzení domnělého restituenta J. K. o údajné tísni, a nikoliv jednání tehdejších mocenských orgánů, ve kterém nelze spatřovat ve skutečnosti ani náznak tísně. Vzhledem k těmto skutečnostem je podle stěžovatele zřejmé, že správní orgán a následně ani soud nerozhodly o nárocích stěžovatele řádně podle zákona, neboť učiněné rozhodnutí neodpovídá podkladům, které jsou obsaženy ve spise. Správním orgánem učiněné závěry, se kterými se soud plně ztotožnil, nekorespondují s tím, co bylo v průběhu řízení zjištěno. Nezohledněním těchto skutečností, zejména ignorováním základních právních zásad ve vztahu k Ústavou ČR a Listinou zajištěným vlastnickým právům, byla vydáním napadených rozhodnutí porušena Listinou zaručená práva.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Nejdříve bylo posouzeno údajné porušení čl. 11 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. Ústavní soud proto dovozuje, že tento článek v souzené věci (tzn. v restitučním řízení) aplikovatelný není [k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 41, Praha 1995, s. 293 nebo nález ve věci I. ÚS 107/96, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., č. 72, Praha 1996, s. 11], stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.
Dále stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, když podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Podle čl. 37 odst. 3 Listiny jsou si všichni účastníci řízení rovni a konečně podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nekonkretizoval v čem spatřuje porušení těchto ustanovení a Ústavní soud sám jejich porušení neshledal. Toto konstatování lze vztáhnout rovněž na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Stěžovatel se ve své věci několikrát obrátil na soud, který přezkoumal správní rozhodnutí, jímž se cítil být dotčen, řízení bylo veřejné a obě strany měly možnost vyjádřit se ke všem důkazům a sám stěžovatel této možnosti aktivně využíval. Průtahy ve vyřizování nároku rovněž nebyly zjištěny.
Ústavní soud opakovaně vyložil pojem právního úkonu učiněného v tísni, který je užíván v restitučních předpisech. Jako kritérium indikace přítomnosti tísně byla použita hypotetická otázka, zda by předmětný úkon byl učiněn v poměrech obvyklých v právním státě [k tomu srov. např. nález ve věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 85/95, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 58, Praha 1995, s. 87]. Darování pozemků státu a nikoli potomkům, právně a fakticky způsobilým, je zcela jistě úkonem, u kterého lze důvodně předpokládat, že nebyl výsledkem svobodné vůle. Tento výchozí předpoklad může být přirozeně vyvrácen, to se v daném případě nepochybně nestalo a napadená rozhodnutí nijak nevybočují z vymezeného ústavně konformního rámce výkladu restitučních předpisů.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel jen opakovaně vznáší výše uvedené námitky, které podle jeho tvrzení odůvodňují závěr, že soud měl vyhovět jeho návrhu. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním názorem obecného soudu. V tomto směru tvrzení obsažená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového a neposunují věc do ústavně právní roviny. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z ústavně garantovaných mezí spravedlivého procesu, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je občanský soudní řád [zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů], do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 a násl. Listiny. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho návrhu obecný soud nevyhověl. Jak vyplývá z obsahu opravného prostředku i z obsahu ústavní stížnosti, byla tvrzení uváděná stěžovatelem obsahem jeho opakovaně podávaných opravných prostředků a tyto námitky byly ústně vznášeny při jednání před soudem. Obecný soud se se všemi protiargumenty důsledně vypořádal. Konkrétně soud [na straně 1 verte a str. 2 napadeného rozhodnutí] konstatoval, že: "Porušení zákona spatřuje [stěžovatel] v tom, že správní orgán shledal u J. K. existenci restitučního důvodu, uvedeného v ust. §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. [darovací smlouva uzavřená v tísni], když dospěl k závěru, že vlastnické právo svědčící jeho rodičům přešlo na stát na základě daru učiněného v tísni. Namítá, že provedenými důkazy nebylo nijak prokázáno, že manželé K. byli nějak a někým donuceni převést předmětné pozemky. Z předpokladu, že v některých obdobných případech za minulého režimu docházelo skutečně k nátlaku na převedení majetku na stát, nelze dovodit, že tomu tak bylo i v tomto případě.... K. K. mohl svobodně manipulovat s pozemky. Výpověď J. K. je pak nutno hodnotit z pohledu skutečnosti, že žádal v restituci i vrácení pozemků, ačkoli je jeho rodiče prodali". S těmito námitkami se soud důsledně vypořádal, když uvedl [str. 5 verte odůvodnění citovaného rozhodnutí]: "Převodu pozemků, jež nebyly v užívání tzv. socialistické zemědělské organizace, tehdejší praxe zemědělských organizací ani státních orgánů nebránila. Pokud navrhovatel z okolnosti, že při darování pozemků státu si K. ponechali část přidělených nemovitostí, dovozuje, že se svým pozemkem mohli nakládat neomezeně a bez problémů, nelze se s jeho závěry ztotožnit... Šlo o případ, kdy při postoupení zemědělské usedlosti z rodičů na děti - nečleny JZD - bylo umožněno vlastnicky převést (pouze) obytnou budovu a přilehlé pozemky, jež nebyly zemědělskou organizací obhospodařovány... Soud proto trvá na stanovisku zaujatém již v rozsudku z 30. 11. 1999, č.j. 15 Ca 184/98-45, že sporné pozemky přešly na stát v důsledku darovací smlouvy uzavřené dárci v tísni". V odůvodnění rozsudku, na nějž se odkazuje [15 Ca 184/98-45, str. 4 verte a str. 5], soud konstatoval: "Správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze svědecké výpovědi JUDr. N. uskutečněné před pozemkovým úřadem dne 30. 9. 1997. Podle ní si svědek na konkrétní situaci nepamatuje, vylučuje, že by na manžele K. při sepsání smlouvy vyvíjel nějaký nátlak, připouští, že je poučil o tom, že je možné pozemky v držení zemědělských organizací darovat státu, vysvětluje, že šlo o pozemky v užívání socialistických organizací, převoditelné pouze po předchozím rozhodnutí MNV, jež si vyžadoval stanovisko uživatele, tedy JZD nebo státního statku, ty však souhlas neudělovaly. Vysvětlení státního notáře JUDr. N. ve svědecké výpovědi odpovídá právním předpisům platným v roce 1979 i tehdejší praxi a správní orgán právem přihlédl k této výpovědi". Soud zvážil námitku, zda byl předmětný úkon učiněn v tísni a svůj závěr řádně odůvodnil. Je proto zjevné, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti představují pouze opakovaně vyjadřovanou nespokojenost s právními závěry obecných soudů a stěžovatelovy odlišné názory.
Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, s. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Ve smyslu shora uvedeného nelze tedy akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl. 36 a násl. Listiny.
Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože Ústavní soud ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítl, neshledal ani důvod pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 15. dubna 2003