ECLI:CZ:US:2003:2.US.768.02
sp. zn. II. ÚS 768/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatelů A.Š. a J. Š., zastoupených advokátkou Mgr. M. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2002, čj. 38 Ca 588/2001-25, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 12. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé rozsudek Městského soudu v Praze uvedený v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené vlastnické právo a nebyl respektován zákaz zneužití práv. Navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 588/2001, a spisový materiál Úřadu městské části Praha 4, odboru stavebního a dopravy, z nichž zjistil následující:
Odbor stavební a dopravy Úřadu městské části Praha 4 vydal ve sloučeném územním a stavebním řízení dne 15. 5. 2001 rozhodnutí čj. OSD: 44806/01/OSD/MAPA-6191, jímž povolil změnu stavby rodinného domu čp. 449 v Praze 4 - ulice Na K. 3, spočívající v přístavbě zádveří na pozemku p.č. 2199, k. ú. Praha 4, a ve stavebních úpravách, kterými nad stávající kuchyní situovanou do zahrady rodinného domu na pozemku p.č. 2199 v k.ú. M. - Praha 4 vznikne pracovna, a v dalších stavebních úpravách v podkroví rodinného domu v souvislosti s rozšířením stávající bytové jednotky v přízemí rodinného domu do podkroví, kterými vznikne dvougenerační byt, napojený na domovní rozvody zdravotních instalací rodinného domu. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno k návrhu paní Mgr. O. P. a K.C. (dále jen "stavebnice"). Předmětný rodinný dům přímo sousedí s rodinným domem, který vlastní stěžovatelé.
Odbor výstavby Magistrátu hlavního města Prahy zamítl odvolání stěžovatelů, coby účastníků uvedeného stavebního řízení, rozhodnutím ze dne 20. 9. 2001, čj. MHMP-75632/2001/VYS/Ca/Cs, a napadené rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí odvolacího orgánu žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2002, čj. 38 Ca 588/2001-25, žalobu proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí správního soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že stavebnice nejprve podaly žádost o stavební povolení za účelem vybudování nové bytové jednotky. Když však nesplnily zákonné podmínky (např. vytvoření dalšího garážového stání pro novou bytovou jednotku), upravily dle názoru stěžovatelů účelově žádost o vydání stavebního povolení tak, že provedenými stavebními úpravami vznikne dvougenerační byt, tedy nikoli nová bytová jednotka. Stavební úřad tuto účelovou změnu akceptoval, ačkoli původní projekt zůstal dle názoru stěžovatelů v podstatných náležitostech zachován.
Stěžovatelé uvádějí, že při provádění stavebních úprav rodinného domu stavebnic povolených stavebním úřadem byla odstraněna část střechy a nosných trámů domu stěžovatelů, ačkoli s takovým postupem opakovaně vyslovili nesouhlas. Podle jejich názoru tak došlo k zásahu do jejich vlastnického práva, a to bez náhrady. Stavební úřady i městský soud v odůvodnění uvedly, že stavebnice byly oprávněny popsaný zásah provést, neboť odstraněná část střechy domu stěžovatelů byla jimi zbudována "protiprávně, bez řádného stavebního povolení". S tímto závěrem stěžovatelé polemizují. Tvrdí, že ke dříve prováděným stavebním úpravám jejich domu bylo stavebním úřadem vydáno stavební povolení rozhodnutím ze dne 13. 4. 1992, čj. OSD 579/92-Pa/Ši. Stěžovatelé po právní moci uvedeného rozhodnutí realizovali přístavbu a nástavbu svého domu, který je středním domem trojdomku. Před kolaudací stavby však pracovníci stavebního úřadu údajně zjistili, že při vydání stavebního povolení došlo k chybě, neboť projektová dokumentace předložená stěžovateli byla nedostatečná. Stěžovatelé nebyli nicméně k jejímu doplnění v průběhu řízení o stavebním povolení vyzváni. Na tuto skutečnost je stavební úřad údajně upozornil až před kolaudací stavby s tím, že nedohodnou-li se sami s dotčenými sousedy (Mgr. P. a manžely K.), bude jim uloženo nepovolenou stavbu odstranit. Za této situace podepsali stěžovatelé s Mgr. P. (i s manžely K.) dohodu, která ji opravňuje k zásahu do jejich stavby v případě, že ona sama bude provádět stavební úpravy na své nemovitosti. Tato dohoda však Mgr. P. neopravňovala "ke zničení části nemovitosti stěžovatelů" (tj. k úplnému odstranění části střechy a nosných trámů). Stavební úřad na základě uvedené dohody takový postup přes jejich nesouhlas povolil. Stěžovatelé vyčíslují škodu, která jim údajně předmětnou stavební činností vznikla, částkou "nejméně" 60.000,- Kč.
Stěžovatelé tak tvrdí, že uvedeným postupem došlo k dotčení jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to nikoli ve veřejném zájmu a nikoli za náhradu. Dále namítají, že údajné pochybení stavebního úřadu při vydání stavebního povolení na prováděnou přestavbu jejich nemovitosti, z něhož stěžovatelé v dobré víře vycházeli, bylo dáno k jejich tíži, čímž podle jejich názoru došlo k dotčení čl. 17 Úmluvy. K dotčení citovaného ustanovení Úmluvy podle názoru stěžovatelů došlo rovněž nezohledněním popsané zjevné účelovosti změny žádosti stavebnic stavebním úřadem.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Městský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Soud se domnívá, že stavební úřad řádně zjistil skutkový stav a v napadeném rozhodnutí své závěry logicky vyložil. Městský soud se ztotožnil s názorem stavebního úřadu, že povolenými stavebními činnostmi budou dotčeny ty části nemovitosti stěžovatelů, které zasahují do nemovitosti stavebnic a které byly zřízeny s dodatečným souhlasem vlastníků sousedních domů s tím, že ti jsou oprávněni k jejich pozdějšímu odstranění. Ke konkrétním námitkám stěžovatelů soud odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud připomíná, že rodinný dům stěžovatelů a stavebnic spolu stavebně-technicky souvisí a stavební úřad byl nucen řešit otázku technické realizace stavebních úprav za stavu, kdy některé stavební části domu stěžovatelů přímo zasahují do domu stavebnic. Městský soud považuje námitky ohledně dotčení vlastnického práva stěžovatelů za neopodstatněné.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, se přípisem ze dne 27. 1. 2003 postavení vedlejšího účastníka vzdal. Ústavní soud s ním proto dále jako s účastníkem řízení nejednal.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé brojí proti stavební činnosti stavebnic, v jejímž důsledku došlo, jak uvádějí, k odstranění části střechy a nosných trámů jejich domu, přičemž stavební úřad i městský soud svými rozhodnutími dotčení částí nemovitosti stěžovatelů zasahující do vlastnického práva stavebnic při stavebních pracech akceptovaly. Stěžovatelé tvrdí, že tímto postupem bylo bez náhrady porušeno jejich vlastnické právo chráněné článkem 11 odst. 1 Listiny a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jenž je ve smyslu čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy součástí právního řádu.
Obsah vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny) lze identifikovat jako právo vlastníka předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat a disponovat s ním. Jeden ze způsobů dispozice s předmětem vlastnického práva nepochybně představuje svoboda vlastníka omezit svým projevem vůle výkon vlastnického práva ve prospěch jiného subjektu.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stavební úřad i městský soud při posouzení žádosti stavebnic o stavební povolení, resp. jimi předložené projektové dokumentace, vycházely mimo jiné z dohody mezi vlastníky domů čp. 448 a čp. 449 v Praze 4, na ulici Na K., o stavebních úpravách a jejich finančním narovnání, jejíž podpis stěžovatelé jako její strany nezpochybňují. Podle dohody sjednané mezi stěžovateli a Mgr. P. dne 8. 3. 1998 v rámci stavebního řízení týkajícího se stavebních úprav domu stěžovatelů, která je součástí správního spisu, dali stěžovatelé souhlas, aby v případě stavebních prací na domu čp. 449 (Mgr. P., nynější stavebnice) byly odstraněny všechny stavební prvky domu čp. 448 (stěžovatelů), které byly vlastníkem domu čp. 449 vytknuty a jsou popsány v rozhodnutí Obvodního úřadu městské části Praha 4 ze dne 3. 2. 1995, čj. OSD: 234,2403/94-Pa, a zasahují do vlastnických práv vlastníka domu čp. 449. Dohoda obsahuje výpis části uvedeného rozhodnutí, které specifikuje zasahující stavební prvky jako: přichycení nové střechy domu čp. 448 do trámů na půdě domů čp. 447 a čp. 449, prodloužení římsy domu čp. 448 nad sousední pozemky, oplechování části štítové zdi domu čp. 449 měděným plechem. Náklady spojené s odstraněním vymezených stavebních prvků se stěžovatelé v dohodě zavázali nést.
Stěžovatelé tvrdí, že v daném případě došlo postupem stavebního úřadu a městského soudu k nucenému omezení jejich vlastnického práva, avšak nikoli za náhradu, jak to vyžaduje ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny. Nucené omezení je ovšem založeno na jednostranném projevu vůle omezujícího subjektu bez volní účasti omezované strany. V posuzované věci stěžovatelé uzavřením dohody, jejíž platnost nezpochybňují, omezili rozsah svého vlastnického práva ve prospěch vlastníků sousední nemovitosti vlastním projevem vůle. Existence uvedené dohody tak vylučuje "nucenou" povahu omezení jejich vlastnického práva. Realizací této dohody ve formě stavebních prací stavebnic, které byly stavebním úřadem schváleny, došlo ve skutečnosti k omezení dohodnutému, jehož náležitosti Listina a contrario neupravuje, neboť jde o ústavně nenormovatelný projev svobodné vůle vlastníka disponovat se svým majetkem. Uvedené ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny proto není v dané věci aplikovatelné a neuplatní se přirozeně ani jeho požadavek "náhrady". Postupem stavebního úřadu a městského soudu, který ve svém rozhodnutí vycházel ze svobodného projevu vůle stěžovatelů, tak pojmově nemohlo dojít ani ke zneužití práv ve smyslu čl. 17 Úmluvy.
Tvrzené dotčení jejich nemovitosti nad rámec uvedené dohody stavební úřad ani soud neshledaly. Pokud se stěžovatelé přesto domnívají, že svévolným postupem při stavební činnosti stavebnic jim vznikla škoda přesahující rámec vymezený dohodou, nic nebrání domáhat se náhrady občanskoprávní žalobou. Ústavní soud dotčení vlastnického práva stěžovatelů v ústavní rovině neshledal.
Stěžovatelé dále namítají, že poté, kdy stavebnice zjistily, že jejich původní žádost nesplňuje zákonné podmínky (např. další garážové stání pro novou bytovou jednotku), účelově ji upravily tak, že stavebními úpravami vznikne dvougenerační byt, nikoli tedy nová bytová jednotka, čímž podmínkám vyhověly. Stavební úřad tuto změnu akceptoval, stěžovatelé však s tímto postupem nesouhlasí. Stěžovatelé mají zřejmě na mysli podmínky, které stanovuje čl. 50 odst. 5 Vyhlášky hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb., o obecně technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze. Podle citovaného ustanovení musí mít každý rodinný dům zřízeno jedno garážové stání na jeden byt a kromě garážového stání v domě nebo v samostatné garáži musí být na pozemku rodinného domu vymezena plocha alespoň na jedno parkovací stání. Otázkou, zda stavebnice vymezené podmínky splnily, se stavební úřad v rámci stavebního řízení zabýval a dospěl k závěru, že po provedené změně projektové dokumentace podmínkám vyhověly. Stěžovatelé však námitky, které v obecné rovině vznáší v ústavní stížnosti, v žalobě proti rozhodnutí stavebního úřadu neuplatnili. Podle principů vyjádřených mimo jiné v ustanoveních §249 odst. 2 a §250h odst. 1 občanského soudního řádu správní soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch bodech, které jsou určeny žalobou, přičemž rozsah napadení správního rozhodnutí lze rozšířit jen ve lhůtě podle ustanovení §250b občanského soudního řádu. Ústavní soud je při svém rozhodování vázán principem subsidiarity (čl. 4 Ústavy ČR, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon. Ve svých dřívějších rozhodnutích (např. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, nález č. 11) vyslovil, že podmínka vyčerpání procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, jež jsou ovládány zásadou dispoziční, splněna pouhým uplatněním tohoto prostředku. Je nezbytné namítnout konkrétní pochybení. Za situace, kdy stěžovatelé uplatnili uvedené námitky stran posouzení souladu s uvedenou vyhláškou hlavního města Prahy až v řízení před Ústavním soudem a nedali tak soudu příležitost, aby je posoudil, je jejich námitka v ústavně právní rovině nepřípadná. Z tvrzení stěžovatelů navíc není zřejmé, čím popsaný postup zasahuje do jejich ústavně zaručených práv.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému správního soudnictví. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) může rozhodovat pouze v rámci své příslušnosti o tom, zda napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ústavními principy. Řízení o ústavní stížnosti nemůže být prostředkem, který by nahrazoval řízení před příslušnými orgány veřejné moci a jímž by se umožnilo přihlédnout ke skutečnostem nebo důkazům, které mohly mít na pravomocné rozhodnutí vliv, jež však stěžovatel dříve neuplatnil. Ústavnímu soudu nepřísluší ani nahrazovat hodnocení správního soudu svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení bylo ve svém celku spravedlivé. V projednávaném případě neshledal, že by napadeným rozsudkem, jímž byla v souladu s ustanoveními části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu, posouzena zákonnost rozhodnutí o vydání stavebního povolení, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud má za to, že soud postupoval ústavně konformním způsobem. Na základě zjištěného skutkového stavu byl městský soud oprávněn vydat rozhodnutí, které je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 9. prosince 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu