ECLI:CZ:US:2003:2.US.776.02
sp. zn. II. ÚS 776/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. 2. 2003 ve věci ústavní stížnosti mladistvé M. M., zastoupené na základě souhlasu zákonných zástupců JUDr. J. H., advokátem, proti usnesení Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Zlín ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. ČTS:ORZL-1594/KPV-104-2002, a usnesení Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ze dne 19. 11. 2002, sp.zn. Zt 1141/2002, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, s tím, že jimi došlo k porušení ust. čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kde se stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a žádala zrušení napadených usnesení.
Z ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplývá následující stav věci. Usnesením Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Zlín (ČTS:ORZL-1594/KPV-104-2002 ze dne 4. 11. 2002), bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin krádeže (§247 odst. 1 písm. a) trestního zákona), kterého se měla (společně s dvěma nezletilými) dopustit dvěma útoky a způsobit tak škodu v celkové výši 6000 Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně usnesením (Zt 1141/2002 ze dne 19. 11. 2002) zamítla jako nedůvodnou. Z odůvodnění zamítavého usnesení vyplývá, že státní zástupkyně na základě přezkoumání spisu zjistila, že je splněna jak podmínka vzniku trestní odpovědnosti překročením věku patnácti let, tak podmínka překročení hranice výše škody mezi přestupkem a trestným činem. K okolnostem namítaným stěžovatelkou uvedla, že je lze jako polehčující okolnosti zohlednit při dalším rozhodování v dané věci, např. při rozhodnutí o odklonu ve formě podmíněného zastavení trestního stíhání.
Podle názoru stěžovatelky vyjádřeného v ústavní stížnosti nebylo v daném případě respektováno ustanovení o dolní hranici stupně společenské nebezpečnosti pro společnost u činu spáchaného mladistvým (§75 a §3 odst. 1 trestního zákona), protože čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, je v případě mladistvého pachatele trestným činem jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti je vyšší než malý. Přitom všechny orgány činné v trestním řízení mají povinnost hodnotit stupeň společenské nebezpečnosti činu, k tomu však v daném případě před zahájením trestního stíhání nedošlo.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem. Mezi základní náležitosti ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity (§75 odst. 1 zákona), tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu řízení pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.
Trestní řízení podléhá v přípravném stádiu kontrole státního zastupitelství a v dalších stádiích i soudnímu přezkumu. Přitom ani před novelou trestního řádu (zákonem č. 265/2001 Sb.) se Ústavní soud necítil oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení. Přitom tehdejší úprava dovolovala zahajovat trestní řízení opatřením, proti kterému nebylo možné podat opravný prostředek [srov. např. rozhodnutí sp.zn. IV. ÚS 472/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 21., vydání 1., nález č. 15, Praha 2001, nebo sp.zn. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., nález č. 5, Praha 1995, nebo sp. zn. III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., nález č. 78, Praha 1995]. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím přijatým v trestních řízeních zahájených po zmíněné novelizaci trestního řádu, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání připuštěna stížnost [obdobně rozhodl Ústavní soud i v usnesení ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 535/02 nebo ve věci sp.zn. II. ÚS 741/02]. Pouze pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, byla připuštěna. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení je však jinak třeba považovat za nepřípustný. Při zcela rozdílných a protichůdných postojích obhajoby stěžovatele a státního zastupitelství (vyšetřovatele) není ani v možnostech Ústavního soudu, aby v tak ranném stádiu řízení za daných okolností do řízení zasahoval a předbíhal jeho následný vývoj, ať již bude probíhat ve formě řádného řízení před obecným soudem (čl. 40 odst. 1 Listiny), nebo v podobě některého z odklonů v trestním řízení.
Ústavní soud, i s přihlédnutím ke všem okolnostem namítaným stěžovatelkou, neshledal v daném případě důvod pro odchýlení se od těchto právních názorů. Předestřený postup orgánů činných v trestním řízení není v rozporu s ustáleným pojetím vztahu mezi formálními a materiálními znaky trestného činu. Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě se trestní řízení nenachází ve stádiu způsobilém pro stěžovatelkou navrhovaný zásah Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona, návrh ústavní stížnosti odmítl, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. 2. 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj