ECLI:CZ:US:2003:2.US.786.02
sp. zn. II. ÚS 786/02
Usnesení
II. ÚS 786/02
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti D. H., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 5 T 15/2000, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 7 To 42/02, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 754/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v zákonné lhůtě podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, v níž napadá shora uvedená rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho základních práv, zaručených čl. 11 odst. 1 a 3 (sic!) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2002, č. j. 5 T 15/2000-1039, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 16,5 roku. Krajský soud vzal za prokázané, že stěžovatel dne 12. 6. 2000 po předchozí vzájemné domluvě se spoluodsouzeným stopoval motorová vozidla, poškozený jim zastavil, poté jej stěžovatel donutil zastavit na lesní cestě, vystoupit z vozidla a lehnout si na zem, načež jej se spoluodsouzeným napadl v úmyslu usmrtit jej a odcizit jak motorové vozidlo, tak další věci poškozeného. Stěžovatel jej dle výroku soudu nejméně třikrát silně udeřil do hlavy kulečníkovou koulí, kterou měl v ponožce předem připravenou k útoku, a spoluodsouzený jej dvakrát bodl kuchyňským nožem do zadní části krku. Poté se oba odsouzení společně zmocnili věcí poškozeného a pokusili se ukrýt jeho mrtvolu.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 7 To 42/02, byl z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušen a bylo znovu rozhodnuto ve věci. Jediné pochybení, které však odvolací soud shledal a novým rozhodnutím změnil, bylo posouzení skutku jako trestného činu vraždy spáchaného zvlášť surovým způsobem podle ustanovení §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. Odvolací soud shledal, že v daném případě se nejedná o takovou míru surovosti, která by se výrazně vymykala z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Konstatoval, že pokud stěžovatel udeřil poškozeného do hlavy kulečníkovou koulí vloženou do ponožky "pouze" třikrát a spoluodsouzený poškozeného dvakrát bodl, pak se jednalo o jednolitý útok provedený pouze pěti ranami v poměrně krátkém časovém úseku. Rovněž použitá zbraň dle názoru odvolacího soudu ve srovnání s použitím sekyry či železné tyče nezakládá požadovaný prvek extrémnosti a zvýšené brutality. Proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám znovu rozhodl tak, že jednání obžalovaných kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona, přičemž výrok o trestu obou odsouzených shledal bez závad, stejně jako výrok o náhradě škody.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 754/2002 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Dovolací soud shledal, že ohledně prvního uplatněného dovolacího důvodu, totiž podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jde o dovolání podané ve skutečnosti z jiného důvodu, neboť stěžovatel založil své námitky v rámci tohoto důvodu pouze na způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, tedy na nesprávnosti samotných skutkových zjištění, zatímco uvedený dovolací důvod předpokládá nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Stěžovatel tedy uplatňoval skutkové námitky, nikoli právní. Ohledně druhého dovolacího důvodu, §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, dovolací soud shledal, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, když odvolací soud uložil stěžovateli zcela zřejmě takový druh trestu, který zákon připouští, a to v rámci trestní sazby stanovené v zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal od Krajského soudu v Plzni spis ve věci (sp. zn. 5 T 15/2000). Po zvážení okolností případu, vycházeje z obsahu spisového materiálu, zvláště ze závěrů obecných soudů, a z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud ke zjištění, že podaná ústavní stížnost není důvodná.
Především se ústavní stížnost svou argumentací s nepatrnými odchylkami shoduje s odvoláním a dovoláním stěžovatele (a to do té míry, že text ani není změněn a hovoří se zde o dovolání tam, kde by mělo být "ústavní stížnost", např. str. 7 stížnosti). Ústavní soud je zde tudíž stavěn do role další odvolací či dovolací instance, tedy role, která mu naprosto nepřísluší, což vyplývá z jeho vymezení v Ústavě ČR, ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), i z jeho ustálené judikatury. Stěžovatelova argumentace ohledně porušení jeho práv chráněných normami ústavního pořádku ČR je rovněž více než lakonická. Stěžovatel pouze uvádí, že "uvedená rozhodnutí soudů odporují principům řádného a spravedlivého procesu zakládaným článkem 36 a násled. Listiny práv a svobod. Odsouzený je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo postupem uvedených soudů." Co se specifikace zasažených práv týče, namítá právní zástupce stěžovatele patrně omylem zásah do práv podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny (a tento nijak dále nekonkretizuje), dále odkazuje na "právo na spravedlivý proces" dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Obsahem ústavní stížnosti je nicméně polemika se skutkovými závěry obecných soudů. Stěžovatel namítá, že skutkové okolnosti byly nesprávně zjištěny a nebyly provedenými důkazy spolehlivě prokázány. V jednotlivostech se námitky stěžovatele týkají především dohody se spoluodsouzeným na usmrcení poškozeného, kterou stěžovatel popírá, a domnívá se proto, že skutek měl být kvalifikován jako loupež podle §234 trestního zákona. Dále stěžovatel namítá například nedostatečné zohlednění rozporu mezi výpovědí spoluodsouzeného ohledně vedení útoku proti poškozenému a skutečností že je levákem, rovněž se však uvádějí neutěšené rodinné poměry stěžovatele, jeho kladný vztah ke zvířatům a další argumenty zcela bez ústavněprávní relevance.
Ústavní soud, jak již bylo mnohokrát v jeho judikatuře opakováno, není součástí obecné soudní soustavy a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod chráněných právními normami ústavního pořádku ČR. Pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo v nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomuto srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; stejně tak i nález sp. zn. III ÚS 314/99, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, a další).
V daném případě Ústavní soud shledal, že závěry obecných soudů nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu důkazů na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících, přičemž jejich volné hodnocení obecnými soudy jednotlivě i v jejich souhrnu je výrazem nezávislého soudního rozhodování zakotveného v článku 82 Ústavy ČR. Obsáhlé dokazování, které obecné soudy konaly, se věnovalo jak argumentům ze strany obžaloby, tak argumentům obhajoby stěžovatele. Obecné soudy ve svých rozhodnutích rozvádějí, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů.
Provedené důkazy a jejich hodnocení soudy neporušují navrhovatelem označená základní práva a svobody. Ve světle uvedených skutečností pak závěry učiněné obecnými soudy nelze odmítnout, a to ani z hledisek respektování zákonnosti, tím méně ústavnosti. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že základních práva navrhovatele nebyla zasažena a trestní řízení vedené proti jeho osobě nelze kvalifikovat jako porušení jeho základních práv.
S poukazem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2003
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu