ECLI:CZ:US:2003:2.US.83.02
sp. zn. II. ÚS 83/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2003 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného doc. JUDr. Ing. M. P., CSc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. listopadu 2001, č.j. 29 Odo 209/2001, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2000, sp.zn. 37 Co 200/98, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. července 1997, sp.zn. 8C 269/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. listopadu 2001 (29 Odo 209/2001-139), rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2000 (37 Co 200/98-109), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. července 1997 (8C 269/94-64-K), jimiž byla zamítnuta jeho žaloba o vypořádání transformačního majetkového podílu.
V odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, postrádajícím ústavněprávní argumentaci, stěžovatel tvrdil, že postup uvedených obecných soudů, které stěžovateli odepřely právní ochranu, svědčí o neznalosti platného práva a povahy právních vztahů (nesprávně byla aplikována ustanovení obchodního zákoníku), což vedlo k tomu, že bylo aplikováno "neprávo". Stěžovatel tvrdil, že soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele vznesenými v dovolání o splacení dalšího členského vkladu, dále tvrdil, že řízení bylo zatíženo vadou, kdy soud nevyhověl žádosti právního zástupce stěžovatele o odročení jednání a tím mu byla odňata možnost osobní účasti před odvolacím soudem i efektivní hájení práv stěžovatele. Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a ostatně nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývají dostatečně zřetelně důvody, pro které nebylo žalobě stěžovatele vyhověno, a je z nich zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování věci obecné soudy řídily, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Z rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že jestliže osoba, která byla členem družstva před jeho transformací (dle zákona č. 42/1992 Sb. v platném znění), zůstala jeho členem i po transformaci, nevkládá do družstva členský vklad, jako při založení družstva podle obchodního zákoníku a nemusí činit právní úkon k tomu směřující, neboť proces transformace není procesem zániku družstva původního a vzniku nového družstva. Stanovy družstva (§765 odst. 2 obch. z.) v návaznosti na vypočtené podíly členů družstva z transformace musí určit výši členského vkladu každého člena družstva, čímž současně určí i poměry splacených vkladů členů družstva, tedy i podíl na základním jmění, který je souhrnem členských vkladů (§223 odst. 1 obch. z.). Použitím určitého právního názoru, byť odlišného od přesvědčení stěžovatele, k porušení práva na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] nedošlo.
Obdobně nedůvodné jeví se tvrzení stěžovatele stran jeho odejmutí možnosti jednat před odvolacím soudem ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a vady řízení dle §237 odst.1 písm. f) o.s.ř., přičemž se zřetelem k §211 o.s.ř. platí tento závěr i pro odvolací řízení. V důsledku toho, že právní zástupce stěžovatele odvolacímu soudu dostatečně nezdůvodnil jeho žádost o odročení soudního jednání, ani řádně nedoložil její opodstatněnost a pravdivost, pouze omezil svá tvrzení na kolizi s jiným úředním jednáním (vleklé soudní jednání u Okresního soudu ve Znojmě), nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání. Obecný soud zástupce stěžovatele včas uvědomil před jednáním, že jeho žádosti nevyhověl a odvolací jednání probíhalo bez účasti stěžovatele; co do věcné stránky pro odůvodnění tohoto rozhodnutí dále zcela postačí stěžovatele odkázat na odůvodnění rozsudku dovolacím soudem, ve shodě s ustanovením §157 o.s.ř.
Protože z rozhodovacích důvodů obecných soudů, obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí, se podává, že tyto soudy se zabývaly všemi tvrzeními stěžovatele a že se s nimi také přiměřeným a zákonným způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.), nelze než uzavřít, že rozhodnutím obecných soudů z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. dubna 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu