ECLI:CZ:US:2003:3.US.19.03
sp. zn. III. ÚS 19/03
Usnesení
III. ÚS 19/03
Ústavní soud rozhodl dne 9. října v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného Mgr. R. G., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2002, sp. zn. 5 To 502/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2002, sp. zn. 5 To 502/2002, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne
17. července 2002, sp. zn. 3 T 132/2001. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, výše uvedeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20 tis. Kč. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že dosud nezjištěné osobě v přesně nezjištěný den prodal obraz F. K. za částku 10.000,- Kč bez souhlasu a vědomí majitelky Mgr. A. K. (dále jen "poškozená"), která mu obraz předala dne 22. 4. 2001 za účelem posouzení jeho hodnoty, a tímto jednáním způsobil jmenované škodu ve výši 10.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že soud I. stupně nesprávně posoudil jeho oprávnění k prodeji obrazu, jakož i následek v podobě škody jako škody nikoliv nepatrné. Přitom argumentoval tím, že i když poškozená s prodejem předmětného obrazu nesouhlasila výslovně, tento souhlas byl dán tím, že jí oznámil, že obraz "zobchoduje", na což ona nijak nereagovala, a že v tomto ohledu přecenil soud výpovědi poškozené a svědkyně J. F.; dle stěžovatele měla poškozená v úmyslu obraz spolu s dalšími prodat a pokud by neobdržela mylnou informaci o jeho ceně, nikdy by trestní oznámení nepodávala. Dále stěžovatel poukázal na to, že poškozené kupní cenu opakovaně předával, ta ji však odmítala převzít, a že svědkyně J. F. měla přátelský vztah k poškozené a nepochybně cítila jakousi morální odpovědnost, neboť to byla ona, kdo ji s ním kontaktoval. Dle stěžovatele se v celkovém kontextu jeví jeho verze o souhlasu poškozené logičtější, než opačná verze poškozené. Pokud jde o výši škody, ze které soud při svém rozhodování vycházel, tj. z částky 10 tis. Kč, stěžovatel měl za to, že není možné vycházet z ceny, za kterou věc prodal, ale z ceny, za kterou se věc v daném místě a čase obvykle prodává (§89 odst. 11 a odst. 12 trestního zákona), a tuto cenu je třeba stanovit znaleckým posudkem. Provedené důkazy pak dle stěžovatele nemohly vést k objektivnímu určení ceny a je údajně otázkou, zda bez existence daného obrazu je to vůbec možné. Stěžovatel dále tvrdí, že kupní cenu inkasoval nikoliv na účet svůj, ale na účet poškozené, kdy on byl pouze v pozici schovatele, a že majetek poškozené se tak nijak nezmenšil. Dle názoru stěžovatele se tedy nepodařilo soudu prvého stupně prokázat vznik kvalifikované škody.
Odvolací soud se po projednání věci však plně ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu v tom ohledu, že stěžovatel předmětný obraz, který mu byl zapůjčen za účelem ocenění, prodal bez souhlasu a vědomí majitelky obrazu za částku 10.000,- Kč, čímž jí způsobil škodu v této výši, což je dle uvedeného soudu plně v souladu s vyjádřením znalce Mgr. Ing. O. Pokud následně stěžovatel poškozené uvedenou částku předal, je třeba tento úkon považovat pouze za náhradu škody. Odvolací soud se zabýval i výší trestu a dospěl k závěru, že se jedná o trest přiměřený.
Jak dále Ústavní soud zjistil, stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu (souběžně s ústavní stížností) dovolání, které však bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí nejprve zabýval tím, zda byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, konkretizovaný stěžovatelem tak, že poškozené nebyla způsobena škoda, neboť on jednal jejím jménem, na její účet a neprodleně jí předal výtěžek z prodeje, a že výše škody nebyla stanovena v souladu s §89 odst. 12 trestního zákona. V tomto bodě soud dospěl k závěru, že popsanému skutkovému stavu odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry. Na doplnění pak kromě jiného uvedl, že částku předanou poškozené je třeba považovat jen za náhradu škody způsobené trestným činem, neboť v okamžiku neoprávněného prodeje obrazu byl již trestný čin zpronevěry dokonán, a tak je nerozhodné, zda stěžovatel uskutečnil prodej jménem a na účet poškozeného či nikoliv; tento závěr má dle dovolacího soudu odpovídat dosavadní praxi (rozhodnutí publ. pod č. 21/2002 Sb. rozh. tr.), podle níž, pokud pachatel v rozporu s účelem, pro který mu byla cizí věc svěřena, ji s vědomím, že tak činí proti vůli vlastníka, prodá, pak si ji ve smyslu §248 trestního zákona přisvojí, neboť s ní takto nakládá jako s věcí vlastní. Pokud je daným jednáním způsobena škoda, pak při zjišťování její výše je třeba vycházet z hodnoty prodané věci a převod výnosu z neoprávněného prodeje je již jen náhradou škody, jež může být významná pouze z hlediska stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Dle dovolacího soudu závěr o výši škody není v rozporu s §89 odst. 12 trestního zákona, neboť za tuto cenu byla předmětná věc v době a v místě činu skutečně prodána, přičemž žádné další konkrétnější podmínky či pravidla, jak má orgán činný v trestním řízení postupovat, zákon nestanovuje, a tak při použití hmotněprávních norem k pochybení nedošlo.
Nejvyšší soud ČR se dále zabýval námitkou stěžovatele, že odvolací soud dne
11. 11. 2002 jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, a to z hlediska dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. d) trestního řádu, tj. že v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. V daném ohledu pak dospěl k závěru, že předvolání k uvedenému veřejnému zasedání převzal stěžovatel dne 18. 10 2002, tj. s dostatečným časovým předstihem (§233 odst. 2 trestního řádu). Řádně a včas byl vyrozuměn i jeho obhájce. Z protokolu
o veřejném zasedání je zřejmé, že po zahájení tohoto zasedání předsedkyně senátu zjistila, že se stěžovatel ani jeho obhájce nedostavili. Veřejné zasedání bylo následně konáno v jeho nepřítomnosti a po vyhlášení usnesení o zamítnutí stěžovatelova odvolání bylo v 9.10 hod. ukončeno. Teprve ve 13.15 hod. téhož dne byla krajskému soudu doručena žádost obhájce stěžovatele o přeložení veřejného zasedání z důvodu onemocnění obviněného. Přílohu tvořilo potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené stěžovateli dne 5. 11. 2002. Uvedená žádost byla sepsána (dle záhlaví) dne 6. 11. 2002, k poštovní přepravě byla přijata dne 8. 11. 2002. K tomu dovolací soud uvedl, že právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny blíže rozvádí trestní řád a jeho účelem je zajistit každému reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Záměrně pak jsou rozdílné požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§202 odst. 2 až 5 trestního řádu) a na veřejném zasedání, které již tak rigorózně vymezeny nejsou. Z §238 odst. 1 trestního řádu lze dovodit, že právní úprava veřejného zasedání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání, z §234 odst. 1, 2 trestního řádu vyplývá, že až na případy ve smyslu §263 odst. 4 trestního řádu není účast obviněného na veřejném zasedání nutná, posledně uvedené ustanovení ovšem na posuzovaný případ nedopadá. Kromě toho, vzhledem k výše uvedeným okolnostem, muselo být stěžovateli a jeho obhájci zřejmé, že omluva a žádost nemůže být doručena odvolacímu soudu včas, jak se i v daném případě stalo. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že žádost byla odeslána prostřednictvím telefaxu dne 8. 11. 2002, toto nemá ani v trestním spise, ani v dovolání žádný podklad. Dle soudu totiž chybí např. obvyklý doklad
o provedení telefaxového přenosu. Navíc zaslané potvrzení samo o sobě neprokazuje, že obviněný nebyl schopen se dostavit k veřejnému zasedání soudu, takže se o řádnou omluvu nejednalo.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se pro nemoc omluvil, předložil potvrzení
o pracovní neschopnosti a požádal o přeložení veřejného zasedání s tím, že na své osobní účasti trvá. Tuto omluvu odvolacímu soudu zaslal prostřednictvím faxu, přičemž skutečnost, proč se omluva nedostala do rukou příslušného senátu včas, je předmětem šetření předsedy soudu. Navíc téhož dne probíhalo hlavní líčení u Okresního soudu v Karviné, kde vystupoval v postavení poškozeného, a u tohoto řízení ho zastupoval jeho obhájce. Daným postupem byl porušen princip spravedlivého procesu, neboť byl zkrácen na svém právu být přítomen soudnímu řízení a řádně uplatňovat své odvolací námitky a argumenty, vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a nechat se řádně zastoupit obhájcem dle svého výběru. Dále stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů postupovaly při stanovení výše škody v rozporu s §89 odst. 12 trestního zákona a §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dle stěžovatele je jedním z kvalifikačních znaků trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1 trestního zákona způsobení škody dosahující částky alespoň 5.000,- Kč. Obecným soudům se přitom nepodařilo zjistit, zda v případě prodaného obrazu šlo o originál nebo tzv. dobové falzum, a tak podle zásady in dubio pro reo měly vycházet z toho, že se jednalo o případ druhý. Na státním zástupci pak bylo, aby prokázal, jaká byla v době a místě činu obvyklá tržní cena dobového falza F. K., což se mu vzhledem k provedeným důkazům nepodařilo, když znalecké závěry, vycházející z umělecké hodnoty obrazu, stěžovatel považuje za neobjektivní a neakceptovatelné. Dle názoru stěžovatele v dané věci bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že se jednalo o dobové falzum, jehož hodnota byla, jak údajně vyplývá z provedených důkazů, do 5.000,- Kč. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
Svou ústavní stížnost doplnil stěžovatel podáním doručeným Ústavnímu soudu dne
31. 3. 2003, ve kterém předložil kopii vyjádření Krajského soudu v Ostravě ze dne
19. 2. 2003, čj. Spr 233/2002, k jeho stížnosti ohledně nepředání faxové zprávy s omluvou
z jednání ze dne 8. 11. 2002 a pozdního předání poštovní zásilky stejného obsahu senátu 5 To, ze kterého vyplynulo, že uvedeného dne zmíněná faxová zpráva soudu doručena nebyla a že pošta přiváží zásilky nejdříve v 8.30 hod., takže vzhledem k množství a nutnosti roztřídění nebylo možno omluvu předložit příslušnému předsedovi senátu již v 8.45 hod. S tímto závěrem však stěžovatel nesouhlasí, když tvrdí, že je věcí soudního aparátu dopravit zásilku příslušnému senátu včas.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti. Ten k námitce stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, uvedl, že předvolání bylo stěžovateli a jeho obhájci řádně a včas doručeno, takže byly splněny podmínky k projednání věci, přičemž omluva stěžovatele byla doručena soudu téhož dne až v odpoledních hodinách. Současně odkázal na výsledky šetření místopředsedy soudu obsažené ve výše označeném sdělení. Jestliže stěžovatel zmiňuje účast svého obhájce (jako jeho zmocněnce) u hlavního líčení v jiné trestní věci u Okresního soudu v Karviné, kde je stěžovatel v postavení poškozeného (sp. zn. 1 T 98/2002), dle zjištění odvolacího soudu byl stěžovatel ve zmíněné věci již vyslechnut a svůj nárok na náhradu škody uplatnil v srpnu r. 2002. Zástupce stěžovatele byl předvolán dne 23. 10. 2003 a dle názoru účastníka řízení, pokud by se tedy chtěl zmíněného jednání účastnit, ač jeho účast nutná nebyla, měl možnost zaslat omluvu s dostatečným předstihem. Pokud jde o stanovení výše škody, krajský soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí svého, jakož i okresního soudu, a doplnil, že ve věci byl zpracován znalecký posudek na částku 30.000,- Kč, ale vzhledem k tomu, že stěžovatel namítal, že se nejednalo o originál, a znalec obraz neviděl, přistoupil tento znalec na sníženou hodnotu obrazu, představující částku 10.000,- Kč, tedy tu, kterou stěžovatel za prodej obrazu poškozené zaplatil. Další úvahy stěžovatelem zmiňovaných svědků, kteří jsou známými stěžovatele, nebyly správně brány v úvahu. Krajský soud proto odmítl, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a tak navrhuje ústavní stížnost, jež je dle jeho názoru z části opakováním již podaného odvolání, zamítnout.
Nejdříve se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Za opodstatněnou je třeba považovat takovou ústavní stížnost, jež směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel především tvrdil, že k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod došlo tím, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se řádně omluvil. V prvé řadě je třeba uvést, že otázkou zákonnosti postupu se na základě dovolání stěžovatele již zabýval Nejvyšší soud ČR, jenž však žádné pochybení ze strany soudu odvolacího nezjistil, přičemž Ústavní soud se s jeho závěry plně ztotožňuje. Stěžovateli se ani v tomto řízení, ani předtím v řízení před dovolacím soudem, nepodařilo věrohodně prokázat, že by vůbec faxová zpráva s omluvou a žádostí stěžovatele o přeložení veřejného zasedání byla odvolacímu soudu odeslána, přičemž Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu by měl krajský soud přijetí předmětné zprávy úmyslně popírat. Pokud jde o omluvu stěžovatele zaslanou prostřednictvím pošty, dle Ústavního soudu, vzhledem ke skutečnosti, že zásilka byla podána až v pátek (8. 11. 2002) a jednání bylo nařízeno na pondělí (11. 11. 2002)
na 8.45 hod., bylo nanejvýše pravděpodobné, že nebude soudu doručena včas, takže bylo plně na stěžovateli, aby použil jiný vhodnější způsob doručování dané písemnosti; nelze sice nic namítat proti kladení přísných požadavků na fungování soudního aparátu, ve vztahu k posuzovanému případu to však zjevně naráží na hranice technické proveditelnosti. Skutečnost, že bylo nařízeno jednání na stejný termín u jiného soudu, jak stěžovatel poukazuje, se Ústavnímu soudu jeví jako nerelevantní, neboť stěžovatel a jeho obhájce z tohoto důvodu mohli s dostatečným předstihem požádat o přeložení zasedání, což však neučinili, přičemž toto nebylo uplatněno ani v předmětné žádosti. Dle názoru Ústavního soudu tak nelze z ničeho dovozovat, že by v daném řízení nebyly dostatečně chráněna ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, neboť mu bylo dostatečně umožněno, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům i argumentům obžaloby, a to jak v řízení před soudem I. stupně, kde těchto svých práv skutečně využil, tak i v řízení odvolacím, kde se tak z důvodů na straně stěžovatele, jak bylo uvedeno výše, nestalo. Zbývá jen dodat, že smyslem práva každého na (veřejné) projednání věci v jeho přítomnosti je, aby se mohl vyjádřit k návrhům protistrany, jakož i ke všem prováděným důkazům (v duchu zásady "rovnosti zbraní"). V daném případě však ani podstata daného práva nemohla být nijak dotčena, neboť v řízení před odvolacím soudem nové důkazy prováděny nebyly, nedošlo ani k žádné změně stanoviska obžaloby. Nezbývá tedy než konstatovat, že z ničeho nelze usuzovat, že by v řízení jako celku došlo - vzhledem k posuzované námitce - k porušení principů spravedlivého procesu (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 662/01 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 26, usn. č. 19, Praha 2003).
Namítal-li stěžovatel nesprávné hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, pokud jde o stanovení výše způsobené škody, eventuálně i nesprávný výklad §89 odst. 12 trestního zákona (tedy "jednoduchého" práva), v prvé řadě je třeba poukázat na to, že Ústavní soud, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti
(čl. 83 Ústavy).
Pokud konkrétně jde o otázku hodnocení důkazů, Ústavní soud opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, by mohlo dojít až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, č. 34, Praha 1995). To však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť obecné soudy při stanovení výše škody - hodnoty stěžovatelem prodaného obrazu - vycházely z vyjádření soudního znalce, jakož i ze skutečné prodejní ceny, přičemž v odůvodnění své závěry o její výši dostatečně (tj. srozumitelně a nikoliv v rozporu s pravidly logiky) zdůvodnily. Těmto závěrům z hlediska ústavnosti (a ostatně ani věcné správnosti) nemá Ústavní soud co vytknout, k čemuž pokládá za vhodné poznamenat, že o tržní hodnotě (zpronevěřené) věci, a tu má §89 odst. 12 trestního zákona na mysli, zpravidla vypovídá cena, za kterou byla pachatelem skutečně prodána, přičemž tuto cenu lze zpravidla považovat za minimální, neboť vzhledem k původu věci je tato často prodávána "pod cenou", tedy za cenu nižší, než které by bylo možno za normálních okolností dosáhnout; Ústavní soud se tedy i v daném ohledu musí ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu ČR.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. října 2003