ECLI:CZ:US:2003:3.US.239.03
sp. zn. III. ÚS 239/03
Usnesení
III. ÚS 239/03
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky P. P., zastoupené Mgr. Ing. L. J., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. února 2003 č. j. 7 A 121/2001-26, rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 17. září 2001 sp. zn. 19414/01-5010/Ži a rozhodnutí Okresního úřadu Cheb, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7. března 2001 č. j. PÚ/574/01-202, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 6. května 2003 stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť se jimi cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného práva ze strany Nejvyššího správního soudu mělo dojít z toho důvodu, že neposkytl stěžovatelce soudní ochranu, neboť v záhlaví uvedeným usnesením odmítl její žalobu s poukazem na to, že není ve věci soudem věcně příslušným, když aplikoval postup pro tuto situaci předpokládaný v ust. §46 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního.
Žalobou napadené rozhodnutí, v němž bylo rozhodováno o pozemkové úpravě ve smyslu §9 odst. 4 zák. č. 284/1991 Sb., totiž shledal rozhodnutím spadajícím pod kategorii rozhodnutí, jimiž správní orgán rozhoduje v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Svou argumentaci přitom založil na tezi, dle níž pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Dovodil, že ve svých důsledcích samotný postup správního orgánu s sebou přináší nikoli převládající autoritativní zásah orgánů veřejné moci vrchnostenským způsobem, nýbrž předpokládá se role arbitra, který za přesně vymezených podmínek může vydat rozhodnutí o schválení návrhu pozemkové úpravy, totiž pokud s ní souhlasí vlastníci alespoň dvou třetin výměry půdy dotčené pozemkovou úpravou (§9 odst. 4 zák. č. 284/1991 Sb.). Na podporu své argumentace dále uvedl, že tento postup lze připodobnit k typicky občanskoprávnímu soukromoprávnímu vztahu, týkajícímu se způsobu řešení vzájemných vztahů v rámci podílového spoluvlastnictví (§139 obč. zák.). Ani v případě pozemkových úprav není dle jeho názoru důvod uvažovat v odlišných kategoriích, protože jde pouze o způsob řešení sporů vzniklých v rámci určitého vlastnického vztahu mezi více vlastníky, o čemž je nadán rozhodovat nikoliv soud v prvním stupni, nýbrž správní orgán. V závěru citovaného usnesení potom Nejvyšší správní soud poučil stěžovatelku o možnosti podat žalobu do jednoho měsíce od právní moci usnesení u věcně příslušného soudu dle části páté o. s. ř.
Stěžovatelka se domnívá, že se v daném případě jedná o vztah veřejnoprávní. K pozemkovým úpravám totiž dochází ve veřejném zájmu (§2 zák. č. 139/2002 Sb.) a je zde přítomen určující vrchnostenský zásah, který více či méně reaguje na nestandardní nakládání s pozemky v minulém období a tento stav se snaží určitým způsobem napravit. Pozemkové úpravy mají svůj způsob zahájení, schvalování a kooperace se státními orgány, a tudíž je provází proces, jenž je založen na speciálním zákoně s propojením na správní řád. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší správní soud se měl s ohledem na tyto momenty věcí meritorně zabývat.
V další části ústavní stížnosti rozvedla své věcné výhrady vůči napadeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu a Okresního úřadu Cheb, okresního pozemkového úřadu. S odkazem na své námitky se posléze domáhala, aby Ústavní soud citovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci nálezem zrušil. Současně navrhla, aby ve smyslu §79 zák. č. 182/1993 Sb. odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud vyjádření, v němž odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení. Poukázal rovněž na to, že právo vlastnické je evidentně právem soukromým, a proto vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu byl dosud poskytován ve správním soudnictví do 31. prosince 2002. Tento postulát se promítl do ust. §68 písm. b) zák. č. 150/2002 Sb. Nová právní úprava novelizované části páté občanského soudního řádu od 1. ledna 2003 poskytuje soukromým právům větší ochranu, neboť soud neprovádí pouze přezkum správního rozhodnutí, ale je povolán k tomu, aby případně sám rozhodl o věci. S ohledem na přechodná ustanovení zák. č. 150/2002 Sb. nemohl postupovat jinak, než jak učinil ve svém ústavní stížností napadeném usnesení ve věci, jíž převzal jako neskončenou z Vrchního soudu v Praze. Tento postup vyplývá ze zákona a jeho následkem rozhodně není odmítnutí spravedlnosti. Své vyjádření uzavřel konstatováním, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z pohledu ústavních kautel (čl. 83 Ústavy ČR) a dospěl k závěru, že stěžovatelka brojí proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu zjevně neopodstatněně. Ve zbylém rozsahu je potom nepřípustná.
Ve vztahu k myšlenkové konstrukci posouzení rozhodování o pozemkových úpravách jako rozhodování o soukromoprávní věci přijaté Nejvyšším správním soudem je třeba uvést, že jeho úvahy jsou v tomto směru racionálně odůvodněné, logické a nelze jim vytknout vybočení ze standardních metod dovozování kvality právního vztahu co do jeho veřejnoprávního či soukromoprávního charakteru. Z prostoru v úvahu přicházejícího argumentačního pole dle přesvědčení Ústavního soudu nevykročil. Není totiž možno odhlížet od toho, že pojmové komponenty (veřejnoprávnosti či soukromoprávnosti) se v jedné i druhé oblasti vztahů za časté prolínají, vzájemně kombinují a tyto vztahy samotné vykazují větší či menší měrou prvky obou těchto právních kategorií, tj. v tom kterém právním vztahu mohou ty či ony prvky rozhodnou měrou převažovat při součastné existenci prvků opačných. Nicméně tato skutečnost nemění ničeho na tom, že je o těch kterých sporech nutno rozhodnout v civilním či správním soudnictví. Stěžovatelčin odlišný náhled na interpretaci posuzované věci Nejvyšším správním soudem není způsobilý sám o sobě být dostatečným důvodem k dovození dotčení v právu na spravedlivý proces, jak se domnívá.
Rozhodování o rozhraniční pravomocí, resp. kompetencí při negativním či pozitivním konfliktu předvídá expressis verbis zák. č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ve fázi tomuto rozhodování předcházející se uplatní v předmětné věci aplikovaný §46 zák. č. 150/2002 Sb., případně v kontrapozici stojící situaci, pokud by byl návrh podán u soudu civilního a tento dospěl k závěru o své věcné nepříslušnosti §§104b, 104c zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud tudíž ani není v rámci stávající platné právní úpravy primárně povolán tyto spory či stanoviska příslušných soudů k otázce jejich věcné příslušnosti bez dalšího posuzovat. V předmětné věci tak s ohledem na své ústavní poslání pouze konstatuje, že k odmítnutí spravedlnosti a porušení ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý proces rozhodně nedošlo. Ústavnímu soudu nepřísluší výše přijaté právní závěry přehodnocovat, pouze dodává, že interpretace Nejvyššího správního soudu v daném případě provedená není v nesouladu s obsahem standardních výkladových metod (teorií) stran soukromoprávní či veřejnoprávní kvality právního vztahu v jejich vzájemné spojitosti a jeho rozhodnutí učiněné s odkazem na §46 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb. nevybočuje z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod ve smyslu svévolné aplikace práva. K porušení principu zákazu denegatio iustitiae by ze strany Nejvyššího správního soudu došlo toliko tehdy, pokud by se návrhem stěžovatelky nikterak nezabýval, nikoliv za situace, pod níž spadá i posuzovaný případ, kdy aplikoval citované ustanovení zák. č. 150/2002 Sb.
Z těchto důvodů Ústavní soud stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. února 2003 č. j. 7 A 121/2001-26 pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl. Současně je na základě vyloženého zřejmé, že ve vztahu k rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17. září 2001 sp. zn. 19414/01-5010/Ži a rozhodnutí Okresního úřadu Cheb, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7. března 2001 č. j. PÚ/574/01-202 stěžovatelka dosud nevyčerpala procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost směřující vůči těmto rozhodnutím je tudíž za daného procesního stavu nepřípustná, a proto o ní bylo rozhodnuto rovněž odmítavým výrokem [§72 odst. 2, §75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona]. Pro tento výsledek své procesní činnosti se již přirozeně Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (k tomuto postupu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, č. 2).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2003