ECLI:CZ:US:2003:3.US.273.02
sp. zn. III. ÚS 273/02
Usnesení
III. ÚS 273/02
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené JUDr. I. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2002, sp. zn. 20 Co 530/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2002, sp. zn. 20 Co 530/2000, neboť má za to, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
Napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. března 2000, čj. 11 C 51/96-82, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti JUDr. P. D. na zaplacení částky 3,000.000,- Kč se 17% úrokem ročně za dobu od 12. 12. 1995 do zaplacení. Jak vyplynulo z příslušného soudního spisu, stěžovatelka se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena jmenovaným (advokátem, zapsaným v seznamu advokátů od 1. 1. 1993) v souvislosti s výkonem advokacie ve smyslu §22 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"). V žalobě stěžovatelka uvedla, že žalovaný, jakožto státní notář, který vyřizoval její restituční věc, zjistil, že získala značné finanční prostředky, načež ji začal vyhledávat a nabízet jí, že bude tyto prostředky spravovat, aby bezrizikově "vydělávaly", a to prostřednictvím půjček údajně majetnému panu W. A., rakouskému státnímu občanovi, který prý vlastnil hotel S. ve Zlíně a který neměl vždy volné prostředky na tzv. rychlé platby na nezbytné opravy tohoto hotelu. Protože žalovaný měl její plnou důvěru, v roce 1992 získal podpisové právo k vybírání peněz z jejího účtu. V této době obdržel částku 260.000,- Kč za dosud poskytnutou a do budoucna poskytovanou právní pomoc, přičemž jej stěžovatelka považovala za svého právního zástupce, i když to formálně stvrzeno smlouvou nebylo. Koncem roku 1992 měl žalovaný vybrat celkem 2,500.000,- Kč, tato částka byla v krátké době vrácena zpět, od 6. 1. do 2. 4. 1993 pak částku celkem 2,480.000,- Kč a následně (do 14. 4. 1993) 2,500.000,- Kč. Když stěžovatelka, vzhledem k tomu, že "lednové" půjčky nebyly vráceny, vyslovila určité obavy, žalovaný sepsal 2. 4. 1993 smlouvu o půjčce (datum na smlouvě nebylo uvedeno), kde je jako dlužník uvedena obchodní společnost C., s. r. o., se sídlem ve Zlíně, o které do té doby nic nevěděla, avšak byla žalovaným ujištěna, že dluh bude řádně uhrazen panem A. Současně se s žalovaným dohodla tak, že pokud půjčka ve výši 2,480.000,- Kč nebude splacena, nebude žalovaný ve prospěch pana A. nic vybírat. Přesto žalovaný, aniž by ji informoval, v průběhu dalších dvou týdnů vybral 2,500.000,- Kč. Následně požádala stěžovatelka žalovaného o zajištění návratnosti peněz, neboť ten neustále splacení sliboval a současně odkládal. Dne 24. 1. 1994 žalovaný sepsal dodatek ke smlouvě o půjčce, dle něhož měl být dluh hrazen do 15. 3. 1994, což se však nestalo, a tak za účelem jeho zaplacení požádala o prodej hotelu, načež se dozvěděla, ze pan A. hotel nevlastnil, ten byl pouze v nájmu společnosti C., s. r. o., která byla zcela zadlužena. Ačkoliv žalovaný sliboval, že bude dluh uhrazen, koncem roku 1994 začal tvrdit, že se zapůjčenými penězi nemá nic společného a že šlo o vztah pouze mezi ní a panem A. Následně byl dluh zčásti uhrazen, současná pohledávka činí žalovanou částku. Dle stěžovatelky žalovaný nepostupoval v souladu s §14 citovaného zákona, vědomě ji uváděl v omyl ohledně solventnosti pana W. A. a ohledně jeho vlastnictví k hotelu, a pokud by jí vysvětlil všechna právní rizika, peníze by nepůjčila. Porušení jeho povinnosti je v příčinné souvislosti se vznikem škody.
Soud prvého stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že pokud se stěžovatelka dovolává §22 odst. 2 zákona o advokacii a §415 a §420 odst. 1 občanského zákoníku, pro odpovědnost žalovaného dle prvně citovaného ustanovení by bylo jednak zapotřebí, aby byl žalovaný advokátem, a jednak, aby zastupoval stěžovatelku jako svou klientku. U výběrů provedených dne 6., 11. a 14. 1., 1. a 19. 2. 1993 žalovaný nebyl zapsán v seznamu advokátů ČAK (to se stalo až dne 25. 2. 1993) a nebyl oprávněn vykonávat advokacii. U těchto výběrů se tedy stěžovatelka nedůvodně dovolávala zákona o advokacii a nepravdivě tvrdila, že ji žalovaný zastupoval jako advokát. Účelovost tohoto tvrzení měla potvrdit i změna její výpovědi při jednání dne 20. 3. 2000, kdy nejen uvedla, že mezi ní a žalovaným nebyl vztah advokáta a klienta, ale i vyloučila i to, že by ji žalovaný nabídl správu jejích finančních prostředků ("aby vydělávaly"). Vzhledem k tomu se uvedeného zákona dovolávat nelze. Pokud jde o náhradu škody podle ustanovení §420 občanského zákoníku, na který stěžovatelka posléze poukazovala, v tomto případě nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu, protože stěžovatelce škoda nevznikla, když pohledávky stěžovatelky byly podchyceny smlouvou o půjčce a směnkami a bylo pouze na stěžovatelce, aby uplatnila svá práva proti subjektu, jenž byl z těchto směnek povinným. Pokud toto neuplatnila, nelze tvrdit, že jí dluh nebude uhrazen, a chtít finanční prostředky na jiném subjektu; navíc se stěžovatelka svého nároku vůči dlužníkovi sama vzdala, když prohlásila, že po něm více nechce. Stěžovatelka rovněž neunesla důkazní "břemeno" ohledně tvrzení porušení právní povinnosti žalovaným, když dle výpovědi samotné žalobkyně nebyla uzavřena žádná smlouva a žalovaný neměl povinnost se o peněžité prostředky nějakým způsobem starat. Není proto
u něj dána ani obecná odpovědnost za škodu. Pokud jde o podání stěžovatelky, v němž nárokuje náhradu škody z důvodu zpronevěry, soud prvého stupně odkázal na výsledek rozsáhlého trestního řízení, dle kterého se žalovaný žádného takového skutku nedopustil.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud, jak již bylo výše uvedeno, odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvého stupně, pokud jde o věc samu, zamítl. Dospěl totiž k závěru, že vztahy mezi účastníky lze charakterizovat jako vztahy ve smyslu
§724 a násl. občanského zákoníku, kdy stěžovatelka příkazní smlouvou, jež nemusí být písemná, zavázala žalovaného, aby pro ni vykonal činnost spočívající ve výběru peněz z jejího účtu na základě zmocnění, tedy podpisového vzoru ze dne 10. 11. 1992. Dle §725 občanského zákoníku je povinností příkazníka jednat při plnění příkazu podle svých schopností a znalostí, od pokynů příkazce se může odchýlit jen tehdy, je-li to nezbytné v zájmu příkazce a nemůže-li včas obdržet jeho souhlas, jinak odpovídá za škodu. Mezi účastníky nebylo písemnou příkazní smlouvou upřesněno, v jakém rozsahu, z jakých důvodů měl žalovaný z účtu stěžovatelky finanční prostředky vybírat a jak s takto vybranými prostředky dále nakládat. Stěžovatelka jednak v průběhu řízení své výpovědi měnila, jednak neunesla důkazní břemeno o tom, jaké pokyny dala žalovanému. Pokud stěžovatelka požaduje po žalovaném náhradu škody z titulu jeho profese advokáta, v tomto smyslu neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala, že by s ním uzavřela smlouvu o svém zastupování (resp. sama její uzavření ve výpovědi ze dne 20. 3. 2000 popřela), když případnou smlouvu o zastupování ani doklady o tom, čím ho jako advokáta pověřila, nepředložila, a tak závěr soudu prvého stupně, který zamítl návrh stěžovatelky z titulu odpovědnosti žalovaného jako advokáta, je správný. Vzhledem k ústní formě příkazu, kdy stěžovatelka ve svých výpovědích měnila tvrzení o tom, k čemu vlastně žalovaného pověřila, tomuto neprokázala ani odpovědnost ve smyslu §415 občanského zákoníku, jak již dovodil soud prvého stupně. Dále nebyla stěžovatelkou řádně doložena výše škody pro případ, že by příčinná souvislost mezi chováním žalovaného a škodou vzniklou stěžovatelce byla prokázána. Pokud stěžovatelka poukazuje na uzavřenou smlouvu o půjčce, která jí byla předložena k podpisu dne 2. 4. 1993, dle které mohl opětovně žalovaný z jejího účtu vybírat peněžní prostředky, mohla stěžovatelka zamezit vzniku škody tím, že by odvolala zmocnění žalovaného tyto vybírat, což rovněž neučinila. Žádným způsobem tedy nebylo prokázáno, že by žalovaný vědomě porušil příkazy žalobkyně.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje okolnosti, za jakých získala předmětné finanční prostředky, a dále i okolnosti, za jakých se seznámila s JUDr. P. D. Dále stěžovatelka uvádí, že si získal její důvěru, a přestože tyto prostředky neměla v úmyslu půjčovat či investovat, jmenovaný ji přesvědčil, že dojde ke znehodnocení měny a že je dobré převést tyto prostředky do zahraničí. Mělo se tak stát prostřednictvím Waltera A., jehož vůbec neznala a kterému měla poskytnout prostředky v české měně na tzv. rychlé platby, a ten jí odpovídající hodnotu měl složit na její účet v Rakousku. Přitom nevěděla nic o společnosti C., spol. s r. o., avšak podle jejího zjištění měl JUDr. D. na tuto společnost vazbu a z předmětných transakcí osobní prospěch. Nebylo tedy v jejím zájmu, ale v zájmu JUDr. D. vypomoci panu A., příp. jeho společnostem. Tyto okolnosti mají svědčit o tom, že stěžovatelka JUDr. D. na jeho návrh půjčila peníze, a nyní by mělo být rozhodnuto a zhodnoceno na základě provedených důkazů, event. i důkazů dalších, jejichž provedení stěžovatelka navrhovala, na základě jakého právního důvodu a komu finanční prostředky svěřila. V této souvislosti v ústavní stížnosti upozorňuje, že měla za to, že vztah mezi účastníky byl založen na smlouvě o půjčce, její dřívější právní zástupce byl názoru, že jde o vztah založený na odpovědnostním principu za způsobenou škodu, ovšem právní stanoviska uváděná v průběhu uplatňování nároku stěžovatelky na vrácení částky nelze hodnotit jako změnu jejich stanovisek v průběhu řízení, jak dovodily obecné soudy, kromě toho není vadou návrhu ani řízení, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než jak učinil žalobce, takže soudy mohly přiznat žalovanou částku, i když by se jednalo o nárok na zaplacení půjčky. Dále stěžovatelka předkládá argumenty, proč se v daném případě mělo jednat o půjčku JUDr. D., když opakovaně uvádí, že by panu A. nikdy peníze nepůjčila a že spoléhala na to, že za ně JUDr. D. ručí v tom smyslu, že garantuje, že peníze, které si od ní půjčuje, jí také vrátí, a že dlužník jmenovaného v případě nevrácení půjčky prodá předmětný hotel. Dále poukazuje na to, že kdyby se nejednalo o půjčku, mohla k výběrům peněz zmocnit přímo pana A., jakož i na skutečnost, že JUDr. D. si nenechával potvrdit, že peníze skládá u společnosti C., spol. s r. o., protože si byl vědom toho, že si tyto peníze půjčuje od ní on sám; kdyby tomu tak nebylo, uzavřela by stěžovatelka smlouvu o půjčce přímo s panem A. Tuto skutečnost potvrdil i sám JUDr. D., když uvedl, že si půjčil částku 1 mil. Kč a poté že mu v hotovosti stěžovatelka půjčila ještě 300 tis. Kč na pořízení nového bytu. Se jmenovaným vždy stěžovatelka dle svého vyjádření jednala jako s dlužníkem, teprve poté, co peníze nevracel, byla nucena jednat s panem A., na něhož věc byla JUDr. D. "přehrávána", následně jí byla "podstrčena" k podpisu smlouva o půjčce se společností C., spol. s r. o., která je neplatná, protože ji JUDr. D. jako zástupce uvedené společnosti uvedl v omyl. Pokud jde o nepřesnosti v její výpovědi před okresním soudem, tyto měly být způsobeny jejími psychickými potížemi a tím, že byla pod vlivem sedativ. Pokud jde o její prohlášení, že po panu A. již nic nechce, bylo to proto, že jí peníze dlužil JUDr. D., předtím však peníze od prvně jmenovaného přijala, protože tak získala alespoň něco z toho, co jí JUDr. D. dlužil. Kromě toho neměla na výběr, protože musela panu A. slíbit, že po něm více nebude žádat, jinak by nic nedostala. Dohodu o půjčce údajně také potvrzuje účastnická výpověď JUDr. D., z níž vyplývá, že bylo ujednáno okamžité vracení peněz, např. převodem na její účet v Rakousku. Stěžovatelka rovněž namítá, že navrhovala provedení výslechu svědků, tyto důkazy však provedeny nebyly, přestože mohly zásadním způsobem přispět k objasnění vztahu mezi ní a JUDr. D., okolností a důvodů poskytování peněžních prostředků. Stěžovatelka má za to, že žaloba na zaplacení příslušné částky byla důvodná, a to vzhledem k uzavřené smlouvě o půjčce; pokud obecné soudy věc takto neposoudily a žalobě nevyhověly, porušily její ústavně zaručená práva, jak jsou shora označena. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek zrušil.
Stěžovatelka sama doplnila ústavní stížnost podáním ze dne 23., 24. a 29. 5. 2002, přestože jí muselo (mělo) být známo, že ve smyslu §29 zákona lze tak činit pouze prostřednictvím svého právního zástupce. Vzhledem k tomu se Ústavní soud obsahem těchto podání nemohl zabývat.
Ústavní soud vyzval Krajský soud v Brně, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Uvedený soud v něm plně odkázal na své rozhodnutí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tedy že ústavní stížnost má ústavněprávní dimenzi. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěrem obecných soudů, jež údajně nesprávně kvalifikovaly právní vztah mezi ní a žalovaným, když dospěly k závěru, že se jedná o vztah založený smlouvou příkazní, eventuálně o vztah mimosmluvní odpovědnosti. V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že tato námitka se objevuje až v ústavní stížnosti, aniž by ji stěžovatelka uplatnila v rámci řízení o odvolání. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 19, č. 111, Praha 2001), řízení o ústavních stížnostech je ovládáno zásadou subsidiarity, jejíž smysl a účel reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip self restraint ve vztahu Ústavního soudu k ostatním orgánům veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Na základě této zásady je třeba podmínku vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), chápat tak, že nelze jen příslušný prostředek uplatnit, ale je v něm třeba rovněž namítnout porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá.
Na druhé straně je třeba uvést, že citovaný nález výslovně dopadá na procesní prostředky, které jsou ovládány zásadou dispozitivní, nikoliv revizní, přičemž v posuzovaném případě odvolací soud podle příslušné právní úpravy nebyl vázán odvolacími důvody, nicméně i zde by měla najít uplatnění zásada "nechť si každý střeží svá práva", dle které lze oprávněně na každém požadovat i to, aby byl obezřetný při volbě způsobu, jakým bude o ochranu svého práva usilovat; je-li v soudním řízení zastoupen advokátem, pak je třeba důvodně předpokládat, že zvolená ochrana je dostatečně kvalifikovaná, tedy rovněž vyčerpávající nejen po stránce formální, ale i obsahové. I přesto Ústavní soud nepostupoval podle §43 odst. 1 písm e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona, ovšem stejně tak nemohl při posuzování ústavní stížnosti danou skutečnost ponechat bez povšimnutí.
Obecně se ztotožnil s názorem stěžovatelky, že obecný soud není vázán právní kvalifikací předmětného vztahu, jež byla provedena účastníkem řízení, takže by nic nebránilo soudu, resp. by bylo jeho povinností, pokud by danou věc bylo možno posoudit po právní stránce jinak, a z tohoto pohledu by žaloba důvodná byla, jí vyhovět. Samozřejmou podmínkou tohoto postupu ovšem je, že dosavadní skutková tvrzení účastníků řízení (event. některého z nich) vůbec příčinu takového postupu zavdají. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že tomu tak bylo, přičemž poukazuje na svou výpověď v řízení před soudem prvého stupně. Po jejím přezkoumání dospěl Ústavní soud k závěru, že na základě označených pasáží nelze vyloučit, že stěžovatelka vztah mezi ní a žalovaným mohla pokládat snad i za půjčku (což ovšem neznamená, že smlouva o půjčce byla skutečně uzavřena). Není však možné vytrhávat jednotlivé věty z kontextu celé její výpovědi, nehledě na to, že stěžovatelka svou výpověď v ústavní stížnosti sama zpochybňuje. Vezme-li Ústavní soud v úvahu jak obsah celé její výpovědi, tak žaloby, u níž je - vzhledem k právnímu zastoupení - důvodné přepokládat určitou preciznost vylíčení skutkového děje, jakož i její vyjádření ze dne
17. 9. 1996 a 16. 4. 1997, pak nezbývá než konstatovat, že stěžovatelka neunesla "břemeno" tvrzení v tom ohledu, že žalovanému peníze půjčovala (s výjimkou půjčky 1,300.000,- Kč, jež byla žalovaným vrácena), naopak bylo poukazováno na to, že žalovaný ve vztahu ke stěžovatelce vystupoval - v obecném smyslu - jako správce jejích záležitostí (takto to ostatně bylo stěžovatelkou prezentováno i v rámci jí iniciovaného vyšetřování žalovaného policií). Jádro problému tedy netkví v právní kvalifikaci, ale již ve skutkových tvrzeních stěžovatelky, především ohledně toho, jak sama pojímala svůj vztah k žalovanému, jež by byl dostatečným podkladem pro to, aby nalézací soud zaměřil pozornost ústavní stížností požadovaným směrem. Za dané situace by jiný postup soudu mohl vést k porušení rovnosti účastníků řízení, neboť nemůže být jeho úkolem poučovat žalobce, co by měl tvrdit, aby dosáhl pro sebe "nejvhodnějšího" právního posouzení. Formou poznámky by chtěl Ústavní soud doplnit, že i kdyby připustil, že soud prvého stupně by případně mohl ze skutkových tvrzení stěžovatelky dovozovat i to, že předmětný vztah mohl mít i charakter půjčky, pak jen ztěží lze vytýkat cokoliv závěrům soudu odvolacího, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, jestliže stěžovatelka v jí podaném odvolání na danou skutečnost, představující zásadní změnu pohledu na celou věc, nijak, tj. ani nepřímo neupozornila. Namítá-li za této situace stěžovatelka, že soud neprovedl navržené důkazy, které by mohly dostatečně ozřejmit skutkový stav v tom smyslu, že šlo o půjčku peněz žalovanému, jedná se o námitku nedůvodnou, neboť nelze dokazovat něco, co sám účastník v řízení původně ani netvrdil. Kromě toho stěžovatelka v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně nedostatečné zjištění skutkového stavu nijak soudu nevytýkala.
Na závěr je třeba uvést, že pokud jde o posouzení věcné správnosti napadeného rozhodnutí, a tedy i správnosti kvalifikace předmětného právního vztahu, toto již není věcí Ústavního soudu, neboť ten, jak opakovaně uvádí, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde
o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, z jakého skutkového stavu vycházely, jaké právní normy na tento stav aplikovaly, jejich právní argumentace je srozumitelná a bez zjevných logických vad; pokud jde o rozhodnutí o odvolání stěžovatelky, odvolací soud se v něm plně vypořádal se vznesenými námitkami, a tak z hlediska ústavnosti postupu obecných soudů nelze nic vytknout.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. října 2003