ECLI:CZ:US:2003:3.US.341.03
sp. zn. III. ÚS 341/03
Usnesení
III. ÚS 341/03
Ústavní soud rozhodl soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. B., zastoupeného JUDr. J. C., advokátem, proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem, ze dne 14. 4. 2003, č. j. ČTS: OKFK-221/2-05-2003, a usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 4. 2003, č. j. 2 VZv 3/2003-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2003 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí. Usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 4. 2003, č. j. 2 VZv 3/2003-140, byla zamítnuta stížnost proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem, ze dne 14. 4. 2003, č. j. ČTS: OKFK-221/2-05-2003.
Napadeným usnesením Policie ČR bylo podle ust. §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že v rámci výkonu funkce konkursního soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem při prohlášení konkursu na majetek společnosti Česká revitalizační a. s. (původně U. banka a. s.) v úmyslu způsobit jinému škodu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu tím, že prohlásil konkurs na základě nedostatečných podkladů, které plně neověřovaly úpadek a existenci společnosti Česká revitalizační a. s., a tímto svým jednáním způsobil oprávněným akcionářům nad bankou, jejíž základní kapitál činí 2,3 miliardy Kč, ztrátu veškerých dispozičních práv.
Podle názoru stěžovatele vyjádřeného v ústavní stížnosti bylo napadené usnesení Policie ČR vydáno v rozporu s ustanoveními §160 odst. 1, §2 odst. 1 trestního řádu a §158 trestního zákona.
Ústavní stížností napadené usnesení Policie ČR trpí podle stěžovatele vadami jak obsahovými, tak formálními, jež činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným. Výrok usnesení neobsahuje popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, a skutková věta ve výroku neodpovídá dikci ust. §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona. Především z usnesení není zřejmé, zda měl stěžovatel svým jednáním způsobit značnou škodu nebo způsobit jiný zvlášť závažný následek, popřípadě v čem je tento následek spatřován. Usnesení dále neoznačuje žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly trestní stíhání tak, jak to vyžaduje ust. §160 odst. 1 trestního řádu.
Na tyto stěžovatelovy námitky uplatněné již ve stížnosti proti usnesení Policie ČR reagovala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ve svém rozhodnutí pouze formálně tak, že potvrdila závěry o zákonnosti a důvodnosti, aniž by se zabývala jednotlivými námitkami konkrétně. Napadené usnesení státní zástupkyně se proto podle stěžovatele nevypořádalo s námitkami, které se týkaly naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty a nevypořádalo se ani s námitkami, jež se týkaly porušení ust. §160 trestního řádu.
V souvislosti s tím se stěžovatel domnívá, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží mimo jiné také požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi kontrole státního zastupitelství a posléze při rozhodování o meritu i soudnímu přezkumu.
Ústavní soud se necítil oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možné podat opravný prostředek. Od tohoto závěru se neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání připuštěna s účinností od 1. 1. 2002 podle ust. §160 odst. 7 tr. řádu stížnost (obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 535/02, sp. zn. II. ÚS 741/02). Pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, byla připuštěna. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení je však jinak třeba považovat za nepřípustný.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2003
JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj