ECLI:CZ:US:2003:3.US.484.02
sp. zn. III. ÚS 484/02
Usnesení
III. ÚS 484/02
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Varvařovského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2002, sp. zn. 2 To 68/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2002, sp. zn. 32 T 1/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatel ve své vazební věci proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2002 (2 To 68/2002), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2002
(32 T 1/2002-8041), jímž bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel se i nadále ponechává ve vazbě. Stěžovatel tvrdí, že postupem označených obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť byl zbaven svobody v rozporu se zákonem, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle obsáhlého odůvodnění ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv jednak v tom, že postup příslušných orgánů při jeho extradici ze Slovenské republiky byl nezákonný, neboť v příslušném spise není založeno rozhodnutí ministra spravedlnosti Slovenské republiky a v přípise ministerského úředníka Slovenské republiky není uveden popis skutku, jednak má za to, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. prosince 2001 (1 To 1192/2001) bylo rozhodnuto podle §71
odst. 2 tr. ř., v tehdejším znění, že se mu vazba prodlužuje do 15. února 2002. Do tohoto termínu o prodloužení jeho vazby rozhodnuto nebylo, když až dne 21. února 2002 byla podána obžaloba a poté 8. března 2002 Krajský soud v Ostravě vydal ústavní stížností napadené rozhodnutí, kterým bylo o pokračování vazby rozhodnuto. Podle názoru stěžovatele obecné soudy nesprávně interpretovaly novelu trestního řádu provedenou zák. č. 265/2001 Sb., tj. že od 1. 1. 2002 začíná běžet tříměsíční lhůta podle druhého odstavce ust. §71 tr. ř., ve znění uvedené novely. Stěžovatel proto navrhl zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jak jsou vpředu označena.
Účastník řízení, Vrchní soud v Olomouci, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 4 zákona) tak, že byl v dané věci soudem, který rozhodoval pouze o stížnosti stěžovatele proti usnesení, jímž byl ponechán ve vazbě. Přezkumná činnost tohoto soudu byla tedy limitována touto skutečností, v důsledku čehož tento nemohl přezkoumat veškeré procesní otázky, které se týkají trestní věci stěžovatele a dalších spoluobviněných. Zásadní námitku stěžovatele, že ze spisového materiálu nevyplývá, že stěžovatel byl Slovenskou republikou vydán k trestnímu stíhání pro organizátorství trestného činu zneužívání informací v obchodním styku [§10
odst. 1 písm. a) k §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák.], je třeba odmítnout, neboť ze spisového materiálu vyplývá opak. V tomto směru je nutné dle účastníka poukázat na to, že normy mezinárodního práva veřejného, upravující proces vydávání osob k trestnímu stíhání do jiného státu, jsou normami, jejichž primárním cílem je zabezpečit práva a zájmy toho státu, který se vydáním osoby k trestnímu stíhání zbavuje výkonu vlastní jurisdikce nad touto osobou. Nejsou to tedy normy, jejichž primárním cílem je zabezpečovat práva dané osoby na obhajobu, spravedlivý proces atd. a z tohoto hlediska v daném řízení nepřichází do úvahy přezkoumávání procesního postupu slovenských orgánů v situaci, kdy o smyslu jejich postupu nejsou pochybnosti. Rovněž tak neobstojí námitka stěžovatele, že nemělo být rozhodováno podle ust. §71 odst. 5 tr. ř. za použití článku II. odst. 4 zák. č. 265/2001 Sb. se zachováním v těchto ustanoveních obsažených lhůt, ale mělo být rozhodnuto do 15. února 2002, tedy do dne, do kterého byla vazba stěžovatele prodloužena za dřívějšího znění trestního řádu. K této námitce účastník uvedl, že trestní právo procesní je ovládáno zásadou, že z hlediska procesního postupu se postupuje dle těch procesních předpisů, které jsou účinné v době toho kterého úkonu trestního řízení. Ústavně zakotvená práva stěžovatele porušena nebyla, neboť na trvání jeho vazby se vztahují lhůty zakotvené v novém znění trestního řádu s tím, že tyto jsou z hlediska postupu orgánů činných v trestním řízení přísnější a z hlediska záruk práv osob stíhaných vazebně pro tyto osoby nepochybně příznivější. Účastník řízení navrhl, aby byla ústavní stížnost ze shora rozvedených důvodů odmítnuta.
Vedlejší účastník řízení, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil tak, že trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku (§128 odst. 2, odst. 4 tr. zák.) účastenstvím ve formě organizátorství [§10 odst. 1 písm. a) tr. zák.] bylo zahájeno doručením sdělení obvinění obhájci stěžovatele. Na základě návrhu podaného státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství, pobočky v Ostravě, ze dne 3. ledna 2001 (4 VZv 2/2000) byl předsedkyní senátu Okresního soudu v Ostravě dne 4. ledna 2001 (Nt 4003/2001) vydán na stěžovatele zatýkací rozkaz. K zadržení stěžovatele na území Slovenské republiky došlo dne 31. ledna 2001 v 9.50 hod. a po proběhlém vydávacím řízení byl předán policejnímu orgánu Policie ČR na hraničním přechodu Kúty-Lanžhot dne 15. března 2001 a téhož dne rozhodla soudkyně Okresního soudu v Ostravě o vzetí stěžovatele do vazby podle §67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Dne 23. března 2001 byl stěžovatel upozorněn na rozšíření trestního stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku (§128 odst. 2, 4 tr. zák.) účastenstvím ve formě pomoci [§10 odst. 1 písm. a) tr. zák.] o další dva dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Dne 18. dubna 2001 požádal státní zástupce Ministerstvo spravedlnosti ČR o podání žádosti o dodatečný souhlas a rozšíření vydání pro trestný čin zpronevěry (§248 odst. 1, 4 tr. zák.) k Ministerstvu spravedlnosti SR. Po jejím odmítnutí dne 3. května 2001 Ministerstvem spravedlnosti ČR pro nedoložení listin uvedených v čl. 12 odst. 2 písm. a) Evropské úmluvy o vydávání byl nový požadavek o dodatečný souhlas a rozšíření vydání k Ministerstvu spravedlnosti ČR zaslán k dalšímu opatření dne 18. května 2001. Následně bylo dne 1. června 2001 stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin zpronevěry (§248 odst. 1, 4 tr. zák.), tento byl vyslechnut a na návrh státního zástupce byl předsedkyní senátu okresního soudu dne 4. června 2001 (Nt 4236/2001) vydán pro tento trestný čin na jmenovaného zatýkací rozkaz. Předmětné listinné materiály byly dodatečně zaslány Ministerstvu spravedlnosti ČR dle ověřeného požadavku vydávajících justičních orgánů Slovenské republiky. O rozšíření vydání jmenovaného pro uvedený trestný čin bylo Ministerstvo spravedlnosti ČR vyrozuměno Ministerstvem spravedlnosti SR dne 11. října 2001. Dne 14. prosince 2001 byl stěžovatel upozorněn na rozšíření trestního stíhání pro další útok pokračujícího trestného činu zpronevěry. Po skončení přípravného řízení byla dne 19. února 2002 na stěžovatele podána ke Krajskému soudu v Ostravě obžaloba při nezměněné právní kvalifikaci vytýkaného jednání. Vedlejší účastník dále poukázal na to, že orgánům činným v trestním řízení v České republice nepřísluší přezkoumávat postup slovenských státních orgánů a že ze spisového materiálu je zřejmé, že je náležitě doložen obsah požadavku dožadujícího státu, neboť zatýkací rozkaz konkretizuje jak osobu stěžovatele, tak i trestný čin, pro který je vydání požadováno. Vedlejší účastník odmítl i další námitky stěžovatele spočívající v poukazu na případ M. K. ml., v jeho tvrzení, že byl porušen §11 odst. 1 písm. e) tr. zák. a čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání, a v tom, že v případě pokračujícího trestného činu nejde v případě dalšího dílčího útoku o nový skutek. V případě námitky stěžovatele ohledně nezákonného držení ve vazbě v období od 15. února 2002 odkázal vedlejší účastník na znění bodu 4 čl. II Závěrečných a přechodných ustanovení zák. č. 265/2001 Sb. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl.
Ústavní soud po prostudování vyjádření účastníka, vedlejšího účastníka a obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.
Především je nutné uvést, že Ústavní soud je dle své konstantní judikatury vázán petitem ústavní stížnosti. Mohl tedy přezkoumat pouze napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jak jsou vpředu označena, kterými bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a vlastní procesní postup, který jejich vydání předcházel.
Stěžejní tvrzení stěžovatele směřuje proti nesprávnému postupu orgánů Slovenské republiky při jeho vydání ze Slovenské republiky s tím, že absentuje rozhodnutí ministra spravedlnosti Slovenské republiky a že v přípise ministerského úředníka Slovenské republiky není uveden popis skutku.
Ústavní soud, aniž by se zabýval důvodností tohoto tvrzení, konstatuje, že mu nepřísluší přezkoumávat procesní postupy (rozhodnutí) orgánů cizího státu, neboť jedním ze znaků státní moci každého státu, tedy i Slovenské republiky, je její svrchovanost, která vyjadřuje skutečnost, že tato státní moc je ve vztahu k území daného státu výlučnou, nezávislou navenek i dovnitř. Ústavní soud není proto oprávněn rozhodnutí (postup) orgánů Slovenské republiky při extradici stěžovatele přezkoumávat a ani vyvozovat jakékoliv právní závěry, které z tvrzené neplatnosti vydávacího řízení stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje. Ostatně právní úprava České republiky neobsahuje ani mechanismus případné nápravy pochybení, pokud k němu došlo, příp. pokud by vůbec mohlo být zjištěno. Pokud tedy orgány Slovenské republiky vydaly vadné rozhodnutí o extradici stěžovatele, případně příslušné řízení trpí procesními vadami, měl tento k dispozici procesní prostředky, které mohl (měl) uplatnit ve Slovenské republice. Jakkoli by tedy mohla být tvrzená pochybení stran totožnosti skutku a další posouzena jako opodstatněná, nelze z důvodů, které jsou vpředu vyloženy, se jimi v rámci tohoto řízení zabývat.
Ostatně judikatura Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 271/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., č. 24, Praha 1997, nález ve věci IV. ÚS 246/96, publikovaný pod č. 23/1997 Sb.) stojí na stanovisku, že ten, kdo namítá porušení ústavních práv v souvislosti se zadržením a na něj navazujícím rozhodováním o vzetí do vazby, musí využít možnosti podat ústavní stížnost v návaznosti na prostředky směřující proti zadržení a proti rozhodnutím o vzetí do vazby. Vývody z těchto rozhodnutí lze analogicky vztáhnout i na projednávaný případ. Výše uvedené námitky měl tedy stěžovatel možnost uplatnit nejpozději při rozhodování o jeho vzetí do vazby. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost posouzena v této části jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona).
Dále stěžovatel brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. prosince 2001 (1 To 1192/2001) mu byla prodloužena vazba do 15. února 2002, a do této doby nebyl ze strany státního zastupitelství podán návrh na její prodloužení. O dalším trvání vazby bylo nově rozhodnuto až ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2002 (32 T 1/2002-8041). Jinými slovy řečeno, stěžovatel v ústavní stížnosti napadá dobu vazby od 15. února 2002 do doby podání obžaloby (tj. do 21. února 2002), když proti výkladu ust. §71 odst. 5 tr. ř. (podle kterého je soud povinen do 30 dnů od podání obžaloby rozhodnout o dalším trvání vazby), který je obsažen v napadených rozhodnutích, nebrojí.
Stěžovatel tedy vyslovuje nesouhlas s postupem státního zástupce, který měl - dle jeho názoru - podat návrh na další prodloužení vazby, když vazba byla prodloužena pouze do 15. února 2002 a obžaloba byla podána až 21. února 2002. V této souvislosti je třeba uvést, že novela trestního řádu, provedená zákonem č. 265/2001 Sb., výrazným způsobem zasáhla do rozhodování o trvání vazby, a to mimo jiné i tím, že nahradila dosavadní způsob rozhodování o prodloužení vazby pravidelným rozhodováním o dalším trvání vazby, přičemž zároveň tuto působnost v přípravném řízení svěřila státnímu zástupci. Tato novela nabyla účinnosti dne 1. ledna 2002, kdy přezkoumávaná trestní věc se nacházela ve stádiu přípravného řízení. Nepřicházelo tudíž v úvahu, aby státní zástupce podal soudu návrh na prodloužení vazby stěžovatele, neboť dle současného znění ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. rozhoduje o dalším trvání vazby v přípravném řízení sám státní zástupce. Dle citovaného ustanovení je státní zástupce povinen, jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu. Vzhledem k tomu, že vazba stěžovatele započala přede dnem účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., je třeba se zabývat otázkou, od kterého dne začala běžet lhůta tří měsíců, po jejímž uplynutí je státní zástupce povinen rozhodnout o dalším trvání vazby. V těchto případech je na místě uplatnit ustanovení čl. II. odst. 4. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zák. č. 265/2001 Sb., podle něhož "ve věcech, kde vazba započala přede dnem účinnosti tohoto zákona, začnou běžet lhůty, v nichž je třeba rozhodnout o dalším trvání vazby, až ode dne účinnosti tohoto zákona". Lhůty trvání vazby jsou stanoveny v ustanoveních §71 odst. 3 až 7 tr. ř. a tyto tedy začaly běžet od 1. ledna 2002.
Tříměsíční lhůta stanovená v ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. pro rozhodování státního zástupce o dalším trvání vazby započala běžet 1. ledna 2002 a skončila by 31. března 2002, a to bez ohledu na to, do kdy byla vazba prodloužena soudem dle trestního řádu účinného do 31. prosince 2001. Jestliže v průběhu této lhůty podal státní zástupce obžalobu, k čemuž došlo 21. února 2002, nebyl povinen před podáním obžaloby o dalším trvání vazby rozhodovat. Po podání obžaloby přešla povinnost rozhodovat o ponechání obžalovaného ve vazbě na soud ve smyslu ustanovení §71 odst. 5 tr. ř., tj. povinnost nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba na obviněného, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný ponechává ve vazbě nebo zda se propouští z vazby na svobodu, kteréžto povinnosti Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím ze dne 8. března 2002 dostál.
Státní zástupce i Krajský soud v Ostravě při rozhodování o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě postupovali v naprostém souladu se zněním ustanovení §71 odst. 3 a 5 tr. ř. s přihlédnutím k přechodnému ustanovení čl. II odst. 4 zák. č. 265/2001 Sb. a námitka stěžovatele, že jeho vazba v době od 15. do 21. února 2002 byla nezákonná, je tudíž neopodstatněná.
Napadená rozhodnutí obecných soudů se zabývala i posouzením toho, zda jsou v dané věci dány konkrétní skutečnosti (okolnosti), které odůvodňují trvání útěkové vazby [§67 písm. a) tr. ř.]. Stěžovatel však opodstatněnost tohoto vazebního důvodu (ale ani samotný postup při vydání napadených rozhodnutí) nikterak v ústavní stížnosti nezpochybňuje.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí shodná tvrzení jako ve své stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, s nimiž se stížnostní soud (Vrchní soud v Olomouci) z hlediska zákona dostatečným způsobem vypořádal (§134 odst. 2 tr. ř.); proto mu pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze nic vytknout.
Odkazem stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 114/93 nemohl ničeho změnit na rozhodnutí o ústavní stížnosti. V tomto nálezu bylo mimo jiné konstatováno, že rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v oboru potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné, či o jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené, byla svěřena výlučně do rukou ministra, v posuzované věci ministra (ministryně) výživy. Skutkové okolnosti projednávané věci jsou však dle názoru Ústavního soudu diametrálně odlišné, a to již proto, že stěžovatel tvrdí absenci rozhodnutí ministra spravedlnosti cizího státu (Slovenské republiky) v řízení, které bylo prováděno jinými než českými státními orgány.
Za této situace, jak je shrnuta, nelze než konstatovat, že postupem obecných soudů při vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí k porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele obsažených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl [§43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. listopadu 2003