ECLI:CZ:US:2003:3.US.656.02
sp. zn. III. ÚS 656/02
Usnesení
III. ÚS 656/02
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. H., zastoupeného JUDr. P. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2002 č. j. 38 Ca 241/2001-31 o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 10. října 2002 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2002 č. j. 38 Ca 241/2001-31 o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť jeho věc nebyla projednána v jeho přítomnosti. Porušení uvedeného základního práva namítá s poukazem na ustanovení §250g odst. 1 o. s. ř., ve znění v předmětné době, kdy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nebyl ze strany soudu obeslán k nařízenému jednání a soud dále neakceptoval jeho omluvu a žádost o odročení jednání.
Za účelem posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze spis sp. zn. 38 Ca 241/2001 a dále si od účastníka řízení dle §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k předmětné ústavní stížnosti vyžádal vyjádření.
Předsedkyně senátu 38 Ca Městského soudu v Praze ve svém vyjádření, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 21. listopadu 2002, uvádí, že právní zástupce stěžovatele v řízení před účastníkem řízení k jeho výzvě sdělil, že s projednáním předmětné věci bez nařízení jednání souhlasí pouze za předpokladu, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. Městský soud v Praze takto formulované vyjádření pojal jako nesouhlas s rozhodnutím bez ústního jednání, které následně nařídil, předvolal k němu účastníky, přičemž stěžovatel byl k jednání předvolán výzvou adresovanou jeho právnímu zástupci. Tento způsob předvolání zvolil soud z toho důvodu, že právnímu zástupci stěžovatele byla udělena plná moc pro celé řízení, což je dle §49 odst. 1 věta první o. s. ř. předpokladem pro to, aby bylo předvolání doručováno pouze právnímu zástupci, přičemž soud neměl zato, že by bylo nezbytné předvolávat výslovně též stěžovatele, neboť nebylo nutno, aby v řízení osobně něco vykonal
a právní zástupce stěžovatele ve vyjádření k možnosti rozhodnout věc bez nařízení jednání neuvedl, že by stěžovatel v řízení hodlal něco sám osobně vykonat. V usnesení konat jednání bez účasti stěžovatele i jeho právního zástupce pak účastník řízení před Ústavním soudem byl veden jednak již nastíněnými důvody a jednak skutečností, že v žádosti o odročení nařízeného jednání a omluvě právního zástupce ohledně vlastní neúčasti u jednání z důvodu nutnosti účastnit se souběžně konaného hlavního líčení nebyla obsažena omluva neúčasti stěžovatele. Pro uvedené dospěl senát 38 Ca Městského soudu v Praze v dané věci k závěru, že právní zástupce měl čas zajistit vhodným způsobem zastupování stěžovatele u nařízeného jednání, kdy předvolání k němu obdržel 18 dní před termínem jeho konání, stěžovatel sám byl prostřednictvím svého právního zástupce náležitě a zejména včas vyrozuměn o nařízeném jednání, soudu nebyla známa překážka, která by mu bránila se ho účastnit a pro níž by bylo namístě jednání odročit, pročež předmětnou věc projednal v jeho nepřítomnosti dle §250g odst. 2 o .s. ř., ve znění v předmětné době. Vycházeje z takto naznačených důvodů, má účastník řízení zato, že ústavní stížnost není důvodná, jelikož svým postupem neomezil právo stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i jeho právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Městský soud v Praze při posuzování předmětné věci plně respektoval všechny kautely plynoucí z ustanovení §49 odst. 1 a §250g odst. 2 o. s. ř., ve znění v předmětné době, respektoval příslušná procesní ustanovení, ve svém právním názoru k aplikaci označených zákonných ustanovení nevybočil z rámce standardních interpretačních přístupů (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 5. vyd., Praha 2001, s. 185, 1201-1203), jakož i z rámce, který z hledisek ústavních v dané souvislosti nastínil ve své judikatuře Ústavní soud (viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 40/98). Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani základní právo na řádný proces dle čl. 36 a násl. Listiny ani základní právo vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2003