ECLI:CZ:US:2003:3.US.673.02
sp. zn. III. ÚS 673/02
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. května 2003 sp. zn. III. ÚS 673/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. I. E. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 8. 8. 2002 sp. zn. 13 Co 194/2001, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na opravu záhlaví usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2002 sp. zn. 13 Co 194/2001 ve stěžovatelově konkursní věci.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí, po odstranění vady v zastoupení na základě výzvy Ústavního soudu, ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své konkursní věci pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2002 (sp. zn. 13 Co 194/2001), jímž byl zamítnut jeho návrh na opravu záhlaví usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2002 č. j. 13 Co 194/2001-18, a tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to "zmatečným titulováním jeho odpůrců", jež v konečném důsledku "uvedla jeho osobu do blíže nespecifikovaného vazalství k údajným správcům jeho firmy". Stěžovatel se domnívá, že správce konkursní podstaty může být ustanoven toliko "firmám a podnikatelským subjektům" a nikoli "fyzické osobě-občanovi". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, a aby konstatoval, že fyzická osoba-občan Ing. I. E., r. č. 5........., není totožná de iure a de facto s osobou-firmou s obchodním jménem Ing. I. E., IČ 1......
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Podstata ústavní stížnosti je založena na tvrzení, že "fyzická osoba-občan" je odlišná od "fyzické osoby-podnikatele". Svou argumentaci opírá stěžovatel o odlišné označení občana - rodným číslem - a podnikatele - identifikačním číslem. Tato argumentace je však nepřípadná, neboť jak rodné číslo, tak identifikační číslo (IČ) mají evidenční a identifikační charakter a nemají vliv na právní subjektivitu fyzické osoby. Ústavní soud tento závěr vyvozuje z vyhlášky č. 55/1976 Sb., o rodném čísle, která definovala rodné číslo jako identifikační charakteristiku obyvatele vytvořenou z dat jeho narození a z tzv. koncovky; tato vyhláška platila do 31. 12. 2002. Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, pojímá rodné číslo jako významný identifikátor občana v informačním systému evidence obyvatelstva. Podle zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, slouží identifikační číslo k jednoznačné identifikaci ekonomického subjektu a má pouze evidenční význam. Identifikační číslo fyzickým osobám provozujícím živnost přiděluje živnostenský úřad [§22 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/1995 Sb.]. Nelze proto než uzavřít, že vždy jde o jednu a tutéž fyzickou osobu, ať již je identifikována rodným číslem či identifikačním číslem. Nelze tedy rozlišovat mezi "fyzickou osobou-podnikatelem" a "fyzickou osobou-občanem" a považovat je za dva rozdílné subjekty.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod); ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je dána zejména konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona].