ECLI:CZ:US:2003:3.US.774.02
sp. zn. III. ÚS 774/02
Usnesení
III. ÚS 774/02
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Z. F., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 1 T 118/2001, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 6 To 1033/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 693/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a co do náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 1 T 118/2001, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu podvodu dle ust. §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako obchodní zástupce společnosti G. a. s. vyhotovil 10 v rozsudku blíže specifikovaných leasingových smluv s osobami, které ve skutečnosti o předmět leasingu (počítačové sestavy) nežádaly, předmětné věci nekupovaly, ani je neodebraly, a následně tyto smlouvy předložil společnosti G. a. s., která společnosti J. s. r. o., jejímž byl stěžovatel společníkem, hromadně převedla na základě těchto smluv finanční prostředky za počítačové sestavy. Tímto jednáním měl společnosti G. způsobit škodu ve výši 237.280 Kč.
Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 13. 2. 2002 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle ust. §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že je stěžovatel vinen spácháním trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Tohoto činu se měl stěžovatel dopustit tím, že vyhotovil 9 v rozsudku blíže specifikovaných leasingových smluv, tyto smlouvy předložil společnosti G. a. s., která společnosti J. s. r. o. hromadně převedla finanční prostředky za počítačové sestavy, které byly předmětem všech smluv, přičemž osoby uvedené ve smlouvách ve skutečnosti žádné zboží na úvěr nepožadovaly ani neodebraly. Tímto jednáním způsobil stěžovatel společnosti G. a. s. škodu ve výši 237.280 Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že je usnesením ze dne 25. 9. 2002 odmítl, neboť nebylo podáno z důvodů stanovených trestním řádem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy založily výrok o vině pouze na domněnkách, nemajících oporu v provedených důkazech, resp. že důkazy na stěžovatelovu obhajobu nebyly provedeny vůbec, přičemž za zásadní považuje neprovedení grafologického rozboru podpisů klientů na předmětných leasingových smlouvách. Soud prvního stupně tak podle stěžovatele porušil základní zásady trestního řízení, a to presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo. Rovněž soud druhého stupně nevzal v úvahu neúplnost a nedostatečnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a pouze na základě domněnek a logiky uznal stěžovatelovu vinu. Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a současně podle názoru stěžovatele soudy porušily ustanovení čl. 90 Ústavy ČR. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 1 T 118/2001. Vycházeje z obsahu spisového materiálu a ze závěrů, k nimž obecné soudy dospěly a jež vyjádřily v napadených rozsudcích, posoudil Ústavní soud po provedeném řízení ústavní stížnost jako neopodstatněnou.
Ústavní soud, jak již bylo mnohokrát v jeho judikatuře opakováno, není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Do rozhodovací činnosti obecných soudů proto může zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod garantovaných ústavními zákony [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud proto v dané věci zkoumal toliko otázku, zda postupem soudů nebyla porušena práva stěžovatele podle čl. 40 Listiny základních práv a svobod a zda takovým postupem nebylo zasaženo do práva na spravedlivý proces, jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že pouze za situace, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomuto srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; stejně tak i nález sp. zn. III. ÚS 314/99, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118).
V daném případě byla vina stěžovatele prokazována především souhrnem důkazů nepřímých v podobě výpovědí svědků, kteří byli uvedeni na předmětných smlouvách jako zákazníci, prohlášením dalších subjektů, údajných zaměstnavatelů svědků, kteří měli vystavovat příslušná potvrzení o výších pracovních příjmů. Tato situace byla dána i skutečností, že stěžovatel je současně osobou, která jako obchodní zástupce zprostředkovává uzavírání leasingových smluv a současně se jako společník podílí na činnosti společnosti J., s. r. o., která měla předměty smluv dodávat a současně přijmout plnění od poškozené společnosti G. a. s. Tuto skutečnost měl ostatně na vědomí také odvolací soud, když v odůvodnění rozsudku připouští, že řada otázek zůstala ve věci nezodpovězena, neboť k celé řadě skutečností, které byly předmětem dokazování, se mohl vyjádřit pouze obžalovaný s ohledem na shora uvedenou pozici.
Účelem důkazního řízení je na základě známých a navržených důkazů, o jejichž provedení rozhoduje obecný soud, dospět k závěru o vině či nevině obžalovaného. Cílem důkazního řízení není rekonstrukce celého skutkového děje v podobě, jak skutečně v daném případě nastal. Jednotlivé důkazy - dokonce byť jen nepřímé - však musejí tvořit logickou soustavu, z níž lze dovodit jediný závěr svědčící o vině obžalovaného a současně vyloučit možnost závěru jiného. Proto lze připustit, aby některé skutkové otázky zůstaly v řízení neobjasněny (nezodpovězeny), pokud však provedený stav dokazování včetně hodnocení důkazů provedené obecným soudem svědčí o vině obžalovaného.
Ke skutku, pro který byl stěžovatel odsouzen, mělo dojít tak, že jako obchodní zástupce poškozené leasingové společnosti vystavoval leasingové smlouvy, jejichž stranou byly osoby, které posléze kontaktovaly leasingovou společnost s tím, že tyto smlouvy neuzavíraly a předmět smluv jim nebyl ani dodán. V tomto smyslu pak tyto osoby vypovídaly v průběhu řízení, když navíc bylo prokázáno, že adresy uvedené v leasingových smlouvách se neshodují s adresami, kde tyto osoby v současnosti pobývají nebo kde mají trvalý pobyt (v některých případech se jednalo o adresy jejich dřívějšího pobytu).
V řízení pak bylo rovněž prokázáno, že jednotlivá potvrzení o výši pracovních příjmů těchto osob nebyla vystavena příslušnými subjekty, když konkrétní osoby, jež byly na potvrzeních podepsány, vůbec nebyly u těchto subjektů zaměstnány, stejně jako údajní klienti.
Svědeckými výpověďmi pak bylo prokázáno, že tyto osoby se stěžovatelem nejednaly a příslušné smlouvy neuzavíraly, a z výpovědi stěžovatele vyplynulo, že smlouvy uzavíral skutečně on. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že si nepamatuje nebo že neví, zda smlouvy uzavřel s těmito osobami, ale že smlouvy vždy uzavíral s osobou, která mu předložila průkaz totožnosti a další doklad prokazující její totožnost, muselo by se jednat ve všech případech vždy o odlišné osoby, které se prokazovaly cizími či zfalšovanými doklady totožnosti. Ústavní soud v tomto směru sdílí názor odvolacího soudu, který nevěrohodnost takové konstrukce dovodil ze skutečnosti, že ve všech případech jednal stěžovatel s odlišnými osobami, tedy že během 3 dnů uzavřel smlouvy s 10 různými osobami, které se všechny prokazovaly věrohodně vyhlížejícími dvěma doklady totožnosti (a navíc jejich fyzická podoba odpovídala podobě na fotografii) a předložily falešné potvrzení o příjmech. Nevěrohodnost takové výpovědi lze navíc dovodit i ze skutečnosti, jaký by byl v takovém případě motiv jednání těchto osob, když by předmět leasingových smluv byl dodán - pokud by jej společnost J., s. r. o. dodala - , osobám, které měly být stranami těchto smluv.
Případný důkaz svědčící o tom, že stěžovatel v době spáchání trestného činu disponoval údaji z evidence obyvatel nebo jiným seznamem, z něhož by osobní údaje čerpal, by v daném případě představoval další, nikoliv však nezbytně nutný prostředek k prokázání viny stěžovatele.
Pokud stěžovatel dále namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že se takovým jednáním skutečně obohatil on, neboť příslušná finanční částka byla poskytnuta společnosti J., s. r. o., má Ústavní soud zato, že i s touto skutečností se obecné soudy vypořádaly správně. V průběhu řízení bylo prokázáno, že stěžovatel byl společníkem této obchodní společnosti, navíc měl dispoziční právo k bankovnímu účtu společnosti. V tomto směru je zcela jednoznačný a nezpochybnitelný závěr odvolacího soudu, že tímto jednáním obohatil stěžovatel jak sebe, tak i společnost J., s. r. o.
V daném případě tedy Ústavní soud shledal, že závěry obecných soudů nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu důkazů na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících, přičemž jejich volné hodnocení obecnými soudy jednotlivě i v jejich souhrnu je výrazem nezávislého soudního rozhodování zakotveného v článku 82 Ústavy ČR. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu působí v tomto směru přesvědčivě, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o které své rozhodnutí opřel, přičemž je zcela evidentní také myšlenkový a kognitivní postup soudu, pokud jde o vztah mezi prováděným dokazováním a závěry, které soud učinil. Jak však již Ústavní soud uvedl, konkrétní hodnocení těchto důkazů z pohledu jejich věrohodnosti či důkazní síly zůstává výhradně v kompetenci obecných soudů.
S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu