ECLI:CZ:US:2003:3.US.781.02
sp. zn. III. ÚS 781/02
Usnesení
III. ÚS 781/02
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti L. S., zastoupeného J. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2002 č. j. 12 To 130/02-686 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. července 2002 č. j. 6 T 22/2001-632 v trestní věci, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. prosince 2002 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2002 č. j. 12 To 130/02-686 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. července 2002 č. j. 6 T 22/2001-632 v trestní věci. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a z čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jakož i čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 22/2001, jejž si Ústavní soud vyžádal a který mu byl předložen dne 27. června 2003 po přijetí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání v dané trestní věci spoluodsouzeného M. K., jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., pročež mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let. K odvolání státního zástupce i stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2002 č. j. 12 To 130/02-686 uvedený rozsudek nalézacího soudu zrušil a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele nově uznal vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle §251 odst. 2 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let a trest zákazu činnosti na dobu čtyř let.
Ústavní stížnost oběma rozsudkům obecných soudů vytýká porušení kautel, plynoucích ze zásady vyhledávací dle §2 odst. 5 tr. řádu, ze zásady volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 tr. řádu a konečně z kautel, vyžadovaných tr. řádem pro odůvodnění rozsudku dle §125 tr. řádu. Dle přesvědčení stěžovatele, navzdory uplatnění všech uvedených námitek již v odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu, soud odvolací uvedené deficity nenapravil, a tudíž i jeho rozhodnutí trpí stejnými vadami, jak je tomu u rozhodnutí soudu I. stupně. Dále stěžovatel namítá porušení zákonných podmínek zahájení trestního stíhání proti němu - jako uprchlému (§302 a násl. tr. řádu) a konečně soudům vytýká, že se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s námitkou nezákonnosti prohlídky jiných prostor, provedené v předmětném trestním řízení.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93 a další).
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se Vrchní soud v Praze nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Vrchní soud při posuzování předmětné věci plně respektoval všechny kautely, plynoucí z trestního řádu, respektoval příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu, a tom rámci i reflektoval některé jeho nedostatky a vyvodil z nich odpovídající závěry. Odvolací soud v tom rámci přiléhavě odůvodnil své stanovisko k námitce absence podmínek zahájení trestního stíhání proti stěžovateli, jako uprchlému, jakož i k námitce nezákonnosti provedení prohlídky jiných prostor v předmětném trestním řízení. Konstatoval, že ani v jednom z uvedených případů neshledal omezení procesních práv stěžovatele, přičemž v uvedeném kontextu vyslovil procesní způsobilost předmětných důkazů. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy, čl. 14 Paktu). Namítá-li stěžovatel i dotčení v tvrzených základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 95 Ústavy, nezbývá než v této souvislosti odkázat na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 275/01), dle níž toto ustanovení neobsahuje základní práva a svobody, nýbrž představuje v první řadě ústavní výraz nezávislosti soudů (soudní moci), její vazbu toliko a výlučně na moc zákonodárnou, jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné, jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací činnosti soudů. K tvrzenému zásahu do základního práva plynoucího z čl. 90 Ústavy Ústavní soud toliko poznamenává, že obsahem uvedeného ústavního ustanovení není základní právo, resp. svoboda, nýbrž jde o ústavní normu kompetenční, vymezující postavení soudů v ústavním systému České republiky.
Ze všech uvedených důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2003