ECLI:CZ:US:2003:3.US.85.03
sp. zn. III. ÚS 85/03
Usnesení
III. ÚS 85/03
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. N., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 5 To 3/2003, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2002, sp. zn. 35 T 15/2001, a jinému zásahu Krajského soudu v Ostravě, spolu s návrhem na zrušení ust. §31 odst. 1 první věty zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudním (trestní řád), v platném znění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon)], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2003 (5 To 3/2003) a jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2002
(35 T 15/2001-15385)] a tvrdil, že jimi obecné soudy porušily čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1,
čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR.
Stěžovatel odůvodnil svou ústavní stížnost tím, že dne 20. listopadu 2002 hlavní líčení skončilo v 10.00 hod. Za zavřenými dveřmi však poté bez příčiny zůstali všichni členové senátu a státní zástupce, a to bez přítomnosti veřejnosti. Stěžovatel se domnívá, že jednali
"o nás bez nás", a proto podal návrh na vyloučení senátu 35 T Krajského soudu v Ostravě. Nadto poukázal i na to, že označený obecný soud svým postupem nahrazuje pasivitu státního zástupce.
Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 29. listopadu 2002
(35 T 15/2001-15385) rozhodl tak, že jednotliví členové senátu nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů, když nejsou pochybnosti o jejich nepodjatosti. Označený soud poukázal na to, že důvodem pro vyloučení orgánu činného v trestním řízení rozhodně není skutečnost, že ten v rámci řízení provádí úkony a přijímá rozhodnutí, se kterými obžalovaný nesouhlasí. Soud se nezabýval námitkou, že jednal mimo hlavní líčení za zavřenými dveřmi. Dále obecný soud v označeném usnesení poukázal na to, že ani nekvalitně zpracovaná obžaloba a nedostatek odůvodnění nejsou důvodem vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Pokud je státní zástupce pasivní a sám žádné důkazy neprovádí, musí tak za něj učinit soud.
Do tohoto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2003 (5 To 3/2003) zamítnuta. K námitkám stěžovatele stížnostní soud uvedl, že státní zástupce nahlížel po konání hlavního líčení do spisu a dále konstatoval, že pochybení předsedy senátu lze spatřovat toliko v tom, že o takovém úkonu nebyl sepsán úřední záznam. Stížnostní soud neshledal ani další pochybení soudu I. stupně, pokud se týká protokolace či poučovací povinnosti soudu a konstatoval, že způsob jednání stěžovatele a jeho obhájce vůči soudu, resp. vůči předsedovi senátu je nepřípustným zasahováním do řízení hlavního líčení. Dílčího pochybení se však soud
I. stupně dopustil ve vztahu k obhajobou žádanému zvukovému záznamu, neboť k jeho pořizování není předchozího souhlasu předsedy senátu třeba.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, a aby zakázal Krajskému soudu v Ostravě pokračovat v zásazích do ústavně zaručeného práva na obhajobu v trestním řízení, spočívajících v omezení zákonných možností advokáta předkládat soudu návrhy týkající se procesních práv stěžovatele v trestním řízení a tato práva v souladu se zákonem uplatňovat. Současně navrhl zrušení ust. §31 odst. 1 první věty zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudním (trestní řád), v platném znění.
Účastník řízení, Krajský soud v Ostravě, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu (§30 odst. 4 zákona) tak, že dle jeho názoru je ústavní stížnost evidentně nedůvodná, navrhl její zamítnutí a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena. K námitce, že pasivita státního zástupce nesmí být nahrazena aktivitou soudu, poukázal na ust. §2 odst. 5 tr. ř., dle kterého je sice státní zástupce povinen prokazovat vinu obžalovaného, ale to nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především se sluší konstatovat, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci nenastaly.
Ostatně ve věci posuzované ústavní stížnosti je zřejmé, že jak Krajský soud v Ostravě, tak i stížnostní soud (Vrchní soud v Olomouci) se všemi námitkami stěžovatele, vznesenými před těmito soudy v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti, zabývaly a v odůvodnění svých usnesení řádně vypořádaly (§134 odst. 2 tr. ř.), a proto jim nelze pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.
Napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, bylo rozhodováno o návrhu stěžovatele na vyloučení senátu Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 35 T 15/2001. Z hlediska jednoduchého práva na věc dopadá ust. §30 odst. 1 tr. ř., dle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Těmito důvody jsou poměr soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. V dané věci však tyto důvody shledány nebyly a stěžovatel v tomto směru ani svá tvrzení nikterak nedoložil. Porušení tvrzených ústavně zaručených práv proto shledáno nebylo a ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, byla tedy posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Obdobně neopodstatněný byl shledán návrh stěžovatele na zrušení první věty odst. 1 ust. §31 tr. ř., dle níž "o vyloučení z důvodů uvedených v §30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu". Smyslem tohoto ustanovení je zejména zabránit zbytečnému protahování trestního řízení někdy bezdůvodně vznášenými námitkami podjatosti. Z důvodu zjednodušení a urychlení celého řízení proto o vyloučení rozhoduje orgán, jehož se tyto důvody týkají, a teprve o stížnosti proti jeho rozhodnutí rozhoduje orgán bezprostředně nadřízený. Přezkum instančně nadřízeným orgánem je tedy zajištěn možností podání opravného prostředku (stížnosti). Návrh proto nebyl shledán důvodným, nehledě k tomu, že dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., usn. č. 22, Praha 1996).
Dále stěžovatel žádal, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě pokračovat v zásazích do ústavně zaručeného práva na obhajobu v trestním řízení, spočívajících v omezení zákonných možností advokáta předkládat soudu návrhy týkající se procesních práv stěžovatele v trestním řízení a tato práva v souladu se zákonem uplatňovat. Tedy porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tzv. "jiném zásahu orgánu veřejné moci".
K této části ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky" (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 78, Praha 1996).
V dané věci je však zřejmé, že trestní řád poskytuje stěžovateli řadu navazujících procesních prostředků obrany proti tvrzenému porušování jeho procesních práv v rámci celého trestního řízení, které jsou v jeho dispozici [§55 odst. 1 písm. f), §180 odst. 4, §245, §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. V této souvislosti se sluší konstatovat, že Ústavní soud představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (v dané věci tedy jak nalézacího, tak i případně odvolacího soudu).
Stěžovatel tedy má možnost domáhat se nápravy tvrzeného nesprávného postupu obecných soudů jinými procesními prostředky. Takový způsob ochrany základních práv jednotlivce je souladný s principy ovládajícími ústavní soudnictví.
Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze ústavní stížnost, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, považovat za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodu její zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. října 2003