ECLI:CZ:US:2003:4.US.123.03
sp. zn. IV. ÚS 123/03
Usnesení
IV. ÚS 123/03
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti České republiky - Finančního ředitelství, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2002, čj. 20 Co 468/2002-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2003 se stěžovatel, označený jako Česká republika - Finanční ředitelství, domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2002, čj. 20 Co 468/2002-20, kterým bylo ve výroku o nákladech řízení změněno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové tak, že stěžovatel je povinen ve stanovené lhůtě nahradit oprávněnému J., s.r.o., se sídlem v Pardubicích, na nákladech řízení částku 1.725,- Kč. Dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit před vydáním rozhodnutí ke všem prováděným důkazům, zakotvená v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Popsal dosavadní průběh řízení napadenému usnesení předcházejících a vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (§43 odst. 1 písm. c) zákona).
Podle §27 odst. 1 zákona může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace, tedy vymezení subjektů, jimž zákon oprávnění podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem přiznává, je pak stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem. Pro řízení o ústavní stížnosti je tak třeba vyjít z ustanovení §72 odst. l písm. a) zákona, podle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost tak představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob, kdy aktivně legitimovaným subjektem může být uvedená osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní základní právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi. Tak tomu však v případě finančního ředitelství není, neboť správní orgán za osobu fyzickou nebo právnickou ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona považovat nelze. Finanční ředitelství, plnící svou roli v oblasti veřejného práva, není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod (viz např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 597/01, uveřejněné pod usn. č. 40 ve Sbírce 24 nálezů a usnesení). Výše uvedený závěr však nelze absolutizovat. V případě, že stát nevystupuje jako nositel veřejné moci, nýbrž jako soukromá osoba, vlastník, při nakládání se svým majetkem, náleží mu právo na spravedlivý proces a může prostřednictvím svého orgánu podat ústavní stížnost, tvrdí-li, že toto právo bylo porušeno (viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 93/99, uveřejněný pod č. 141 ve Sbírce 24 nálezů a usnesení). O takovou situaci (soukromoprávní vztah) se však v daném případě nejednalo.
Dále Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že i kdyby stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou, má zato, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové není svojí podstatou způsobilé zásahu takové intenzity a takového charakteru, který by představoval porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost, aniž byly posuzovány její argumenty věcné, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj