ECLI:CZ:US:2003:4.US.169.03
sp. zn. IV. ÚS 169/03
Usnesení
IV. ÚS 169/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti L. Č., zastoupené JUDr. K. D., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 408/2002, ze dne 10. 12. 2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, čj. 19 C 284/97-171, ze dne 25. 6. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, Městská část Praha 3 jako žalobce se původně domáhala proti ní a jejímu manželovi přivolení k výpovědi z nájmu bytu, pozdějším podáním ze dne 30. 6. 2000 pak žalobu změnila na vyklizení bytu. Obvodní soud pro Prahu 3 změnu žaloby připustil a rozsudkem, čj. 19 C 284/97-171, ze dne 27. 2. 2001, žalobě vyhověl. Po zrušujícím rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2001 pak po doplnění dokazování podle pokynů uvedených ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem, čj. 19 C 284/97-171, ze dne 25. 6. 2002, žalobě opětovně vyhověl. V podaném odvolání ze dne 19. 9. 2002 stěžovatelka soudu I. instance vytkla, že poté, kdy byla žaloba a skutková tvrzení zásadně změněny, ji nevyslechl jako účastnici řízení. Dále v odvolání namítala, že k jejím procesním povinnostem nepatří, aby líčila svá skutková tvrzení, na nichž staví svoji obranu, kdy soud tím na ni přenesl důkazní břemeno v rozporu s jejím procesním postavením. Podstatu celé věci pak viděla v tom, že její právo užívat byt vzniklo platně uzavřenou dohodou o užívání bytu, které se ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 o.z. ze zákona změnilo na nájem, přičemž v odvolání odkázala na nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 37/93. Existuje tak, podle jejího názoru, platně společný nájem bytu, který lze zrušit jen postupem podle §711 o.z. Posléze stěžovatelka v odvolání zdůraznila, že pro posouzení toho, zda je rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu platné či nikoliv, je třeba aplikovat tehdy platné předpisy. K těm patřil především zákon č. 41/1964 Sb., kdy významné je v posuzovaném případě zejména jeho ustanovení §30 odst. 3, z jehož znění stěžovatelka dovozuje, že i části bytu byly "kvalifikovány jako subjekt způsobilý k založení právního vztahu". Odvolací soud se však podle přesvědčení stěžovatelky touto argumentací nezabýval, pouze stručně konstatoval, že na právním posouzení věci se nic nemění a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Součástí ochrany, které soudy poskytují právům, je požadavek, aby každé rozhodnutí bylo přesvědčivě odůvodněno, aby se vypořádalo se všemi provedenými důkazy a aby právní závěry ústavně konformním způsobem korespondovaly s platnou právní úpravou. To se však podle názoru stěžovatelky v posuzovaném případě nestalo, její právní argumentace byla "odbyta" odvolacím soudem tak, že na právním posouzení nic nemění to, že předmětem výměny byla část bytu v rodinném domku, aniž bylo vysvětleno proč, a dále na ni bylo v rozporu s jejím procesním postavením přeneseno důkazní břemeno k tvrzením, která byla tvrzeními žalobce, a s odkazem na čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 19 C 284/97.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje námitky, které vznesla proti prvoinstančnímu rozhodnutí ve svém odvolání ze dne 19. 9. 2002 a následně pak Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu vytýká, že se touto její argumentací nezabýval, rozhodnutí přesvědčivě neodůvodnil, nevypořádal se se všemi provedenými důkazy a jeho právní závěry nekorespondovaly platné právní úpravě.
V posuzované věci bylo prvoinstančním soudem provedeno obsáhlé dokazování, které bylo dále doplněno v intencích zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu. K odvolání stěžovatelky proti v pořadí druhému rozhodnutí obvodního soudu pak odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že prvoinstanční soud si pro rozhodnutí obstaral plný skutkový podklad a provedené důkazy hodnotil tak, jak mu ukládá §132 o.s.ř. S jeho rozhodnutím se městský soud ztotožnil, včetně jeho odůvodnění, a pro stručnost na ně odkázal. V tomto směru je třeba při posuzování námitek stěžovatelky stran rozhodnutí odvolacího soudu vycházet rovněž z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, na něž takto odvolací soud odkazuje.
Jak vyplývá z obsahu spisu zabýval se Obvodní soud pro Prahu 3, po změně žaloby žalobcem, především otázkou platnosti dohody o výměně bytů, kdy na straně stěžovatelky měl být předmětem výměny byt 0+1 II. kategorie s koupelnou a WC v 1. patře domu čp. 967 ul. D. (nyní F.) v Lounech. Na základě podrobného dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že předmět výměny na straně stěžovatelky neexistoval, a šlo tedy o plnění nemožné (§37 odst. 2 o.z.). Současně však měl soud za to, že předmětná dohoda o výměně bytů byla neplatná i proto, že nebyla míněna vážně (§37 odst. 1 o.z.), když druhý účastník výměny pan E. neměl v úmyslu se do Loun přestěhovat, tj. výměnu uskutečnit. Na základě těchto zjištění dospěl prvoinstanční soud k závěru že nedošlo k platné výměně bytů, z čehož dovodil i neplatnost dohody o užívání předmětného bytu. V odůvodnění svého rozsudku pak tento soud podrobně rozvedl obsah provedených důkazů a tyto důkazy poté ve smyslu §132 o.s.ř. zhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry, které učinil v otázce platnosti dohody o výměně bytů a návazně platnosti dohody o užívání předmětného bytu, vycházejí z obsahu provedených důkazů. Na toto jeho odůvodnění pak v plném rozsahu odkázal odvolací soud. Ústavní soud v této souvislosti připomíná opakovaně zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i svoji judikaturu, z níž plyne, že jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Jak již shora naznačeno, ústavní stížnost stěžovatelky je v zásadě pouhým opakováním důvodů již uvedených v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, čímž Ústavní soud staví do role další instance, která mu zjevně, jak již dal mnohokrát ve svých rozhodnutích najevo, nepřísluší. Ve své argumentaci, dovolávající se nutnosti aplikace zákona č. 41/1964 Sb., pak stěžovatelka zcela přehlíží fakt, že obecné soudy své právní závěry neopíraly pouze o neplatnost dohody o výměně bytů z důvodu neexistence předmětu výměny (§37 odst. 1 obč. zák.), ale také o neplatnost této dohody z důvodů uvedených v ust. §37 odst. 2 o.z. Za tohoto stavu, kdy ani následnému dovození neplatnosti dohody o užívání předmětného bytu nelze ničeho vytknout, již její odkaz na transformaci práva osobního užívání bytu v nájem postrádá smyslu.
Pokud stěžovatelka namítá, že na ni bylo v rozporu s jejím procesním postavením soudem přenášeno důkazní břemeno ke tvrzením žalobce, pak Ústavní soud připomíná ustanovení §120 o.s.ř., podle něhož jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Pokud pak Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém usnesení, čj. 19 C 284/97-157, ze dne 15. 5. 2002, stěžovatelce uložil označit všechny důkazní prostředky k prokázání jejího tvrzení, že jí spolu s manželem svědčí právo společného nájmu k předmětnému bytu v Praze, pak tím zřejmě reagoval na podání zástupce stěžovatelky (č.l. 155,156), který navrhoval výslech stěžovatelky v souvislosti se změnou žaloby, přičemž poukazoval na to, že tato svoji obranu staví na tom, že je oprávněnou nájemkyní předmětného bytu. K následnému jednání se pak stěžovatelka nedostavila, a proto její opětovný výslech proveden nebyl.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů při hodnocení důkazů nelze hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti, závěry plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování a v poměru k napadeným rozhodnutím Ústavní soud nenalezl nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat, a vyžadovalo proto jeho zásahu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu