ECLI:CZ:US:2003:4.US.198.03
sp. zn. IV. ÚS 198/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 5 Tdo 1072/2002, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 11 To 12/02, a s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2001, sp. zn. 1 T 27/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. dubna 2003 obdržel Ústavní soud včas podanou ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojil proti rozhodnutí vrchního soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání jeho a dalších dvou spoluobžalovaných do rozsudku krajského soudu. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel nově odsouzen pro pokus trestného činu loupeže dle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona, za použití ustanovení §88 odst. 1 trestního zákona, a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování dle ustanovení §185 odst. 1 trestního zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let.
Původní rozsudek krajského soudu, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby z trestného činu loupeže a současně odsouzen k trestu propadnutí zbraní pro trestný čin nedovoleného ozbrojování, byl vrchním soudem zrušen na základě odvolání státního zástupce.
V ústavní stížnosti stěžovatel obšírně popsal okolnosti svého případu, zejména pokud se týká postupu soudů prvého a druhého stupně. V postupu obecných soudů shledal zásah do svého základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména do práva na spravedlivé a veřejné projednání věci v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem.
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 7. května 2003 byla ústavní stížnost rozšířena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Stěžovatel v doplnění opakovaně poukazoval na nesprávnou aplikaci hmotného práva soudem prvého stupně, se kterou se ztotožnil i soud odvolací a dovolací soud ji buď přehlédl či nesprávně zhodnotil. V důsledku toho Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl, ačkoliv měl ve věci rozhodovat meritorně.
Na základě výzvy se k věci vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedy senátu 5 Tdo. Ten ve svém vyjádření uvedl, že veškeré podstatné důvody v rovině trestně právní byly vyjádřeny v odůvodnění napadeného usnesení, a proto na ně odkázal. Rovněž uvedl, že k nápravě nejzávažnějších vad, jichž se stěžovatel dovolával ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, slouží především jiné mimořádné opravné prostředky než dovolání, a to stížnost pro porušení zákona, případně obnova řízení. Z hlediska ústavně právního dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení základního práva stěžovatele tak, jak je zaručeno v čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 a 6 Úmluvy. Pokud tvrzenou protiústavnost spatřuje stěžovatel ve vadné právní kvalifikaci napadeného rozsudku soudu prvého stupně, pak podle názoru Nejvyššího soudu ČR k takovému pochybení v právním hodnocení nedošlo. Nemohlo tedy dojít k zásahu do práva stěžovatele zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť byl stíhán zákonným způsobem a odsouzen k podmíněně odloženému trestu. S ohledem na uvedené okolnosti proto účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Ústavnímu soudu byl dále doručen přípis Nejvyššího státního zastupitelství, které se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 27/99. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že z porovnání obsahu dovolání i ústavní stížnosti je zjevné, že veškeré námitky, které stěžovatel ve věci samé předložil Ústavnímu soudu, uplatnil předtím již u Nejvyššího soudu ČR.
Pokud stěžovatel namítal zásah do práv zaručených v čl. 8 odst. 2 Listiny a v čl. 5 Úmluvy, neshledal Ústavní soud, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zbaven osobní svobody v rozporu se zákonem, případně že by postup soudů byl v rozporu se zákonem.
Ve vztahu k tvrzení o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle 6 odst. 1 Úmluvy, nezjistil Ústavní soud, že by stěžovatel byl postupem obecných soudů zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Úmluvy a v čl. 36 Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, aniž by uvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
S ohledem na obsah podání a především již zmíněnou shodnou argumentaci uplatněnou jak v podaném dovolání tak i v ústavní stížnosti, pak považuje Ústavní soud za nutné konstatovat, že není čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (právo na spravedlivý proces). Jinak neprovádí nové "hodnocení" důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší rozhodovat o přidělení věci jinému senátu vrchního soudu, zejména s ohledem na dodržení zásady zákonného soudce.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu