ECLI:CZ:US:2003:4.US.231.03
sp. zn. IV. ÚS 231/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti Š. F., zastoupeného JUDr. R. V., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. 6 To 564/2002, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. září 2002, sp. zn. 1 T 232/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. dubna 2003 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku odvolacího osudu, jímž byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel v trvání jednoho roku. U druhého odsouzeného bylo upuštěno od potrestání. Odvolací soud tak změnil původní rozsudek, kterým byl stěžovatel pro trestný čin ublížení na zdraví dle ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, s podmíněným odkladem na dobu dvou let a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soudy se v trestním řízení zabývaly okolnostmi, za kterých došlo k dopravní nehodě. Stěžovatel, jako řidič jednoho vozidla, neměl dát znamení o změně směru jízdy a druhý obžalovaný, jakožto řidič nákladního vozu, v důsledku této okolnosti a v důsledku nepřiměřené rychlosti narazil do vozidla stěžovatele. Tímto nárazem pak spolujezdci stěžovatele utrpěli zranění, která si vyžádala léčení v trvání 18, resp. 60 dnů. Stěžovatel dále uvedl, že se v průběhu řízení bránil tvrzení druhého odsouzeného a několika svědků, že v důsledku jeho stylu jízdy nebylo v činnosti světelné znamení o změně směru jízdy. Naopak soudy dostatečně nepřihlédly k nepřiměřené rychlosti, kterou se pohybovalo vozidlo druhého odsouzeného. V řízení tak existovaly dvě skupiny svědků, které podávaly svědectví, každá ve prospěch jednoho z odsouzených. Dále stěžovatel brojil proti znaleckému posudku, dle kterého mělo stylem jízdy dojít k automatickému vypnutí směrových světel. Požadoval posudek přímo od výrobce vozidla, které řídil, tento posudek mu však nebyl doručen do zahájení řízení odvolacího soudu. Požádal proto, aby si posudek vyžádal přímo odvolací soud, který tak však neučinil a ve svém řízení se opíral pouze o důkazy provedené soudem prvého stupně.
V uvedeném postupu odvolacího soudu shledal stěžovatel pochybení, neboť soud nedostatečně odůvodnil, proč nové důkazy považoval za nadbytečné. Tím nenaplnil požadavky ustanovení §125 trestního řádu na řádné odůvodnění rozsudku a v důsledku toho došlo k rozporu s právem na spravedlivý proces tak, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka - Krajského soudu v Ostravě, za který se vyjádřil předseda senátu 6 To. Ten ve svém obsáhlém vyjádření uvedl, že zavinění stěžovatele bylo posuzováno s ohledem na všechny provedené důkazy. Soud je přesvědčen, že byla vyvrácena obhajoba, pokud šlo o chování stěžovatele v době odbočování. Za rozhodné bylo vzato, že stěžovatel měl možnost střetu zabránit, pokud by se přesvědčil o situaci ve svém okolí. K námitkám o nepřipuštění dalších důkazů účastník uvedl, že tento svůj postup v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě vysvětlil.
Vedlejší účastník - Krajské státní zastupitelství v Ostravě, se svého postavení vzdalo.
Dne 3. prosince 2003 byl Ústavnímu soudu doručen návrh stěžovatele na přerušení řízení o ústavní stížnosti, a to do doby rozhodnutí o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, který podal u Okresního soudu v Bruntále dne 21. května 2003.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 232/2001. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží snížit svoji odpovědnost za důsledky dopravní nehody, s poukazem na nepřiměřenou rychlost vozidla druhého odsouzeného. Za stěžejní považuje posouzení činnosti ukazatele směru, o níž existovaly největší rozpory. Po Ústavnímu soudu se tak de facto domáhá nového posouzení věci, kterým by byla potvrzena jeho verze dopravní nehody.
Ústavní soud dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Proto je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci musí posoudit otázku viny a trestu. Důkazy hodnotí podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení znovu "hodnotit", a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (např. nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 25). Soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Skutečnost, že soudy neprovedly další důkazy navrhované stěžovatelem, neznamená, že rozhodnutí soudů jsou nezákonná. Z žádného ustanovení trestního řádu, natož pak z ústavních zásad spravedlivého procesu, nevyplývá, že by soudy byly povinny vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být v nějaké úměře. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu.
Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem, z hlediska dokazování, tedy spočívá v tom, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. V souladu s tímto principem Ústavní soud opakovaně konstatoval, že respektuje skutečnost, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je však nezbytné, aby dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 trestního řádu). To, že závazek soudů odůvodnit rozhodnutí, nemůže být chápán jako požadavek odpovědi na každý argument, rovněž plyne i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (např. Van Hurk ca Nizozemí, 1994).
Vyjdou-li najevo nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na výsledek řízení ve věci, které nebyly obecným soudům známy v době jejich rozhodování, je taková situace důvodem pro obnovu řízení dle ustanovení §278 trestního řádu, nikoli pro zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud tedy uzavírá, že tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal. Z předložených podkladů neplyne, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.
Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci vycházely z jím ne zcela akceptovaných důkazů a dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, aniž by uvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Z těchto důvodů také Ústavní soud nepovažoval za potřebné řízení o ústavní stížnosti přerušovat.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. prosince 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu