ECLI:CZ:US:2003:4.US.25.01
sp. zn. IV. ÚS 25/01
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 27. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 25/01 ve věci ústavní stížnosti H. M. proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 18. 12. 2000 sp. zn. 3 Ntv 16/2000 a Nejvyššího soudu ze 4. 1. 2001 sp. zn. 3 Tvo 1/2001 o prodloužení stěžovatelovy vazby.
Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 18. 12. 2000 sp. zn. 3 Ntv 16/2000 a usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 1. 2001 sp. zn. 3 Tvo 1/2001 se zrušují.
Odůvodnění:
Dne 12. 1. 2001 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh z téhož dne, (zjevně nesprávně je tu uvedeno datum: 12. 1. 2000), jímž stěžovatel napadá usnesení obecných soudů.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina").
I.
Proti navrhovateli bylo vedeno trestní stíhání pro trestný činy vraždy podle §219 odst. 1 a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák.").
V tomto řízení je stěžovatel vazebně zajištěn usnesením soudkyně Městského soudu v Brně z 28. 12. 1998 sp. zn. 7 Nt 4544/98 z důvodu uvedeného v §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 1998. Jeho osobní svobodu omezil vyšetřovatel dne 27. 12. 1998 v 15.50 hodin, kdy jej podle §75 trestního řádu (dále jen "tr.ř.") jako obviněného zadržel. Dvouletá zákonná lhůta trvání vazby stanovená v §71 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, uplynula dnem 27. 12. 2000 v 15.50 hodin. Předseda senátu Krajského soudu v Brně podal podle §71 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, návrh na prodloužení této vazební lhůty nad dva roky s odůvodněním, že u stěžovatele nadále trvají vazební důvody uvedené v §67 písm. a) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť je stíhán pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Existence vazebního důvodu byla odůvodněna též tím, že stěžovatel je rakouským státním občanem, uvádí se v návrhu.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 18. 12. 2000 sp. zn. 3 Ntv 16/2000 soud rozhodl, že podle §71 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, se u obžalovaného (stěžovatele) prodlužuje vazební lhůta do 28. 2. 2001. Soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s návrhem předsedy senátu krajského soudu a též dovodil, že vzhledem k nutnosti rozhodnout o odvolání obžalovaného (stěžovatele), jeví se prodloužení vazební lhůty nutným. Stěžovatel v ústavní stížnosti vrchnímu soudu vytýká, že se nezabýval vůbec otázkou, zda jsou splněny zákonné podmínky §71 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Usnesením Nejvyššího soudu ze 4. 1. 2001 sp. zn. 3 Tvo 1/2001 byla stížnost proti usnesení vrchního soudu zamítnuta. Pokud se trestní stíhání stěžovatele nepodařilo skončit ve lhůtě stanovené v §71 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, stalo se tak z objektivních důvodů, uvádí Nejvyšší soud.
Podle stěžovatelova názoru v posuzovaném případě není zcela splněn předpoklad prodloužení vazby spočívající v tom, že trestní stíhání nemohlo být skončeno ve stanovené lhůtě pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů. Skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, spočíval v usmrcení poškozeného jedním výstřelem z pistole. Z tohoto hlediska jde o takový stupeň obtížnosti, který se v praxi krajských soudů jako soudů prvního stupně považuje za běžný. Neexistují ani jiné závažné důvody, kterými by bylo možno přesvědčivě vysvětlit skutečnost, že trestní stíhání nebylo skončeno ve lhůtě dvou roků trvání vazby. Stěžovatel dále namítá zdlouhavost trestního řízení v jeho věci.
Protože neskončení trestního stíhání ve zmíněné lhůtě dvou roků nemá původ v obtížnosti věci ani v jiných závažných skutečnostech, je prodloužení vazby vyloučeno. Nic na tom nemění ani skutečnost, že vazební důvod samotný nadále trval. Prodloužení trvání vazby nad dva roky bylo proto zjevným porušením v čl. 8 odst. 5 Listiny ústavně garantované zásady, podle níž trvání vazby je omezeno na dobu stanovenou zákonem. Její prodloužení nad uvedenou časovou hranici je výjimkou z uvedené ústavní zásady, a již proto musí být odůvodněno skutečnostmi, které jsou mimořádné. Takové však v posuzované věci dány nebyly. Proto stěžovatel navrhuje zrušení obou napadených usnesení.
V závěru svého návrhu vyslovuje podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon") souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí; jinak odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a uvádí, že podle §44 odst. 2 zákona souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu odkazuje ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného usnesení. Navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh odmítl, popř. zamítl. Rovněž vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání, jak má na mysli §44 odst. 2 zákona.
Stěžovatelova replika k vyjádřením účastníků reaguje především na stanovisko Nejvyššího soudu, neboť obsahuje argumenty nad rámec odůvodnění napadeného jeho usnesení. Jinak stěžovatel trvá na podané ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména vyšetřovacím spisem (sp. zn. ČVS:KVV-975/10) a soudním spisem (sp. zn. 39 T 10/99) a dospěl k následujícím závěrům.
Podaná ústavní stížnost je důvodná, ovšem z jiných důvodů, než které v ní byly uvedeny.
Podle čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Totéž platí pro vazbu, jejíž trvání v trestním řízení soudním je prodlužováno, přičemž zákonnost vazby zahrnuje i právní režim jejího prodlužování ve lhůtách stanovených zákonem (§71 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001).
Návrh na prodloužení lhůty podle odstavce 3 naposledy citovaného ustanovení je nutno doručit vrchnímu soudu nejpozději 15 dnů před skončením příslušné lhůty (§71 odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001).
V případě stěžovatelovy vazby to bylo nejpozději 15 dnů před skončením dvouleté lhůty trvání jeho vazby, původně uvalené soudkyní Městského soudu v Brně. Doba omezení stěžovatelovy svobody se zde počítala od 27. 12. 1998 v 15.50 hodin, kdy byl zadržen vyšetřovatelem (§75 tr. ř.). Konec dvouleté lhůty trvání vazby proto připadl na den 27. 12. 2000 v 15.50 hodin.
V této souvislosti je ovšem nutno připomenout, že stěžovatelova osobní svoboda byla omezena zřejmě započitatelným způsobem uvedeného dne, tj. 27. 12. 1998, již na dobu od 10.08 hod., resp. od 10.00 hod. do 14.30 hodin. Po tuto dobu totiž trvalo střežení policejně předvedeného stěžovatele do doby jeho předání vyšetřovateli. V důsledku toho se konec dvouleté lhůty trvání vazby pojí se dnem 27. 12. 2000 v 11.20 hod., a nikoliv v 15.50 hodin.
Den, kdy mohl příslušný předseda senátu krajského soudu podat nejpozději návrh na prodloužení vazby, o němž pak bylo rozhodnuto prvním napadeným usnesením, byl 12. prosinec 2000. Pouze za tohoto předpokladu by byla splněna podmínka, že vrchní soud bude mít k rozhodnutí o tomto návrhu k dispozici plných patnáct dní, počítáno zpětně od 27. 12. 2000 včetně.
Návrh předsedy senátu krajského soudu na prodloužení stěžovatelovy vazby datovaný 11. 12. 2000 byl ovšem doručen příslušnému soudu, Vrchnímu soudu v Olomouci až 14. 12. 2000, jak plyne z připojeného spisu. Je zřejmé, že návrh byl podán po nepřekročitelné zákonné patnáctidenní lhůtě.
Podle §71 odst. 6 tr. ř. pokud návrh na prodloužení lhůty trvání vazby není předložen uvedeným způsobem, musí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce propustit obviněného na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na niž bylo trvání vazby omezeno.
Za daného stavu věci bylo proto povinností již předsedy senátu vrchního soudu propustit stěžovatele na svobodu nejpozději 28. 12. 2000 v 11.20 hodin.
Pokud tak vrchní soud neučinil a návrhu na prodloužení vazby přesto vyhověl, měl takto okamžitě postupovat předseda senátu Nejvyššího soudu, když mu byla doručena stížnost proti usnesení vrchního soudu o prodloužení stěžovatelovy vazby, poté, co by usnesení vrchního soudu o prodloužení vazby zrušil. To se nestalo.
Ze zjištěných skutečností vyplývá, že stěžovatelova vazba prodloužená nezákonným způsobem, čili již usnesením napadaným jako první v pořadí, byla od 28. 12. 2000 od 11.21 hodin nezákonná.
Od této skutečnosti se odvíjí i nezákonnost dalšího, byť návrhem nedotčeného navazujícího usnesení příslušného senátu Vrchního soudu v Olomouci z 19. 2. 2001 sp. zn. 2 Ntv 3/2001 o prodloužení stěžovatelovy vazby do 15. 4. 2001, tedy i nezákonnost o ně opřené vazby samotné. Stejný závěr platí i o usnesení Nejvyššího soudu z 1. 3. 2001 sp. zn. 3 Tvo 32/2001, kterým zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení vrchního soudu o prodloužení jeho vazby.
Dané konstatování není vyloučeno ani tím, že oba uvedené obecné soudy by v této fázi řízení nemohly dřívějšími dvěma rozhodnutími způsobenou nezákonnost odstranit. Ta byla totiž založena pravomocně, tudíž ani vrchní ani Nejvyšší soud rozhodující o druhém prodloužení vazby neměly právní cestu, kterou by samy zmíněné dřívější pochybení napravily; ledaže by jeden či druhý obecný soud dal ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Lze v této souvislosti oprávněně konstatovat, že povinnost obecného soudu zjištěnou nezákonnost z dřívějška reflektovat zmíněným podnětem (byť i proti vlastnímu rozhodnutí) má oporu v čl. 90 Ústavy České republiky, č. 1/1993 Sb., (dále jen "Ústava"). Podle něho jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Nesplnění této povinnosti, ať již vědomé či nevědomé, pak znamená porušení citovaného ustanovení Ústavy, na něž musí Ústavní soud reagovat.
Avšak i kdyby obecný soud takový podnět podal poté, co zjistí předcházející pochybení své či jiného obecného soudu, nezbavuje ho to povinnosti rozhodnout o jinak včas podaném návrhu na prodloužení trvání vazby, resp. stížnost proti rozhodnutí o něm kupř. i zamítnout, jsou-li pro to splněny všechny podmínky stanovené trestním řádem.
Ani za těchto okolností však není Ústavní soud zbaven uvedené povinnosti.
III.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (např. usnesení z 27. 3. 1998 sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným nadřízenou instancí. Proto mu nepřísluší přímo posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavním soudem zjištěné a popsané pochybení obecných soudů, jejichž usnesení jsou předmětem ústavní stížnosti, dosahují podle jeho názoru zcela nepochybně do ústavní roviny.
Dotčeno bylo ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 90 Ústavy spočívající v tom, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, resp. že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Soudy o tom rozhodující jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Zákonnost procesu tu byla porušena i způsobem předvídaným v čl. 5 odst. 1 písm. c) a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992, (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 9 odst. 1 a v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb., (dále jen "Pakt").
Nezákonným postupem a rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno i stěžovatelovo ústavně garantované právo na spravedlivý proces jako jeden z atributů právního státu podle čl. 1 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 9 odst. 3 a 4 Paktu, neboť zjištěné nezákonnosti takový zásah do spravedlivého procesu s sebou přinášejí přinejmenším tím, že bylo opakovaně rozhodováno o původně nezákonně prodloužené stěžovatelově vazbě.
IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.) dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona vyhovět.
Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu, než podle §82 odst. 3 písm. a) zákona napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušit.