ECLI:CZ:US:2003:4.US.267.03
sp. zn. IV. ÚS 267/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. Š, zastoupené JUDr. V. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, čj. 29 Co 86,87/2002-197 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2001, čj. 43 C 115/98-155, ve znění opravných usnesení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2003 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, čj. 29 Co 86,87/2002-197 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2001, čj. 43 C 115/98-155, ve znění opravných usnesení, jimiž byla pravomocně zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 80.270,30 Kč s přísl. Současně jí byla uložena povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě České republice náklady svědečného ve výši 95.753,- Kč, znalečného ve výši 5.230,-Kč a tlumočného ve výši 2.055,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2003, čj. 26 Cdo 1930/2002-252, odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí s odůvodněním, že je důchodkyně a výkon rozhodnutí by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout oprávněným osobám
Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů prvého i druhého stupně byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava"). Jako důvod uvedla, že obvodní soud jí znemožnil prokázat svá tvrzení neboť skončil dokazování, aniž by přihlédl k jejím důkazním návrhům učiněným na výslech svědků, a k listinám, které soudu prvého stupně předložila. Dokazování tedy zůstalo neúplné, i když již z provedených důkazů by soud mohl dospět k jinému závěru, než učinil. Odvolací soud k nedostatkům rozhodnutí soudu prvého stupně nepřihlédl, nezákonné rozhodnutí potvrdil, čímž jí znemožnil docílit nápravy tohoto rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR pak neshledal možnost vytýkané vady napravit. Napadeným rozsudkem soudu prvého stupně tak bylo porušeno její procesní právo navrhovat důkazy. Nesprávný postup soudu odvolacího pak spatřuje v tom, že odvoláním napadené rozhodnutí, pro jeho vady a procesní vady předcházejícího řízení, v celém rozsahu nezrušil a věc nevrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Postupem soudů obou stupňů tak byla porušena i rovnost účastníků před soudem.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k zásahu do ústavních práv stěžovatelky dle jeho názoru nedošlo, odkázal na odůvodnění svého rozsudku i usnesení dovolacího soudu, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 43 C 115/98, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstata argumentace stěžovatelky spočívá především v tvrzení, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, když rozhodovaly o věci na podkladě neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť nepřihlédly k jejím důkazním návrhům (jež ovšem stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti blíže nespecifikovala). Tuto argumentaci stěžovatelka uplatnila již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se s ní, dle přesvědčení Ústavního soudu, řádně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Z tohoto odůvodnění plyne, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci a řádně se vypořádal i s tím, proč neprovedl další důkazy, jejichž provedení stěžovatelka navrhovala.
K problematice obecným soudem opomenutých důkazů existuje četná judikatura Ústavního soudu. Např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněného pod č. 10, ve svazku 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, plyne že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům , které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§221 odst. 1 písm. c), §243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.). Uvedené zásady spravedlivého procesu obecné soudy, dle přesvědčení Ústavního soudu, neporušily, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Pokud stěžovatelka argumentovala, že již z provedených důkazů by soud prvního stupně mohl dospět k jinému závěru, než učinil, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (viz např. nález III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5, ve svazku 1, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Takové porušení ústavních principů ve věci stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
Z uvedených důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu