ECLI:CZ:US:2003:4.US.274.02
sp. zn. IV. ÚS 274/02
Usnesení
IV. ÚS 274/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti D.M., zastoupené JUDr. K. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2002, čj. 30 Ca 239/2001-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadla stěžovatelka v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. března 2001, čj. PÚ/102/99/Ko, jímž bylo ve smyslu ust. §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění (dále jen "zák. č. 229/1991 Sb."), rozhodnuto, že není vlastníkem ve výroku blíže označených a identifikovaných nemovitostí. Podle odůvodnění ústavní stížnosti obecný soud především tím, že nedovodil na straně stěžovatelky vedle tísně i existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupních smluv stran dotčených pozemků [§6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb.], porušil její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Co do svých stížnostních bodů stěžovatelka dále předestřela názor, zda se v době uzavírání kupních smluv nejednalo v podstatě o "simulaci rozhodnutí o vyvlastnění", když na předmětných pozemcích nebylo údajně nikdy zbudováno to, pro co byl požadován jejich převod do socialistického vlastnictví. Rovněž namítala, že tehdy nebyla provedena výměna za jiné pozemky, což by bylo pro ni výhodnější, a konečně převážná výměra dotčených pozemků jí byla prodána za nevýhodnou cenu 0,40 Kčs za 1 m2. Z těchto, jakož i dalších důvodů, se posléze domáhala zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s připojeným spisem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 239/2001, a vyžádanými vyjádřeními účastníka a vedlejších účastníků řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť porušení ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatelka dovolává, neshledal. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
Stěžovatelka, jak je patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, se v podstatě domáhá přezkoumání citovaného rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší, když jeho zásah je vázán ve shodě s jeho postavením coby soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) na splnění příslušných podmínek, které nemohou spočívat v pouhé obecné polemice se skutkovými a právními závěry orgánů veřejné moci bez současného dotčení ústavních kautel (srov. nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1994).
Ústavní soud po přezkoumání připojeného spisového materiálu konstatuje, že o návrhu stěžovatelky bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování postulátů z hlavy páté Listiny základních práv a svobod plynoucích. S jejími výhradami se obecný soud řádně vypořádal a samotná skutečnost, že se neztotožnil s jejím skutkovým náhledem na věc a z něj vyvozenými právními závěry, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové je řádně a logicky odůvodněno (§157 odst. 2 o.s.ř.) a z pohledu ústavněprávního mu lze ztěží cokoliv vytknout. Pokud se stěžovatelce kupní cena obdržená za předmětné pozemky jeví nízká, je třeba konstatovat, že na základě znaleckého posudku byla shledána odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, a tudíž její stanovení nebylo lze podřadit pod pojem "nápadně nevýhodných podmínek". Byť se tato tehdy stanovená kupní cena může jevit co do její výše jako krajně nespravedlivá, neznamenala konkrétní znevýhodnění stěžovatelky vůči ostatním občanům nacházejícím se ve srovnatelné situaci (srov. nález ve věci, sp. zn. I. ÚS 187/94, uveřejněný pod č. 44 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996). Další skutečnosti, které by umožňovaly přijmout tuto právní kvalifikaci pro úspěšné uplatnění jejího restitučního nároku neprokázala, pročež obecnému soudu, jenž se jím zabýval i z pohledu ust. §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku jeho rozsudku uvedeno.
Obecný soud rozhodující o nároku stěžovatelky přihlédl řádně ke všem jí tvrzeným skutečnostem a předloženým důkazům a své závěry ve shodě se zákonem přiléhavě odůvodnil. Ústavní soud s ohledem na řečené dospěl k závěru, že v restituční věci stěžovatelky bylo postupováno způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soud není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu