ECLI:CZ:US:2003:4.US.288.03
sp. zn. IV. ÚS 288/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti PhMr. M. B., a Ing. I. B., , zastoupených Mgr. R. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 59/2003-129, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2002, čj. 20 Co 487/2001-106 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2001, čj. 32 C 269/95-85, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a 1/ Z. B., a 2/ Ing. Z. B., zastoupených JUDr. J. G., advokátem, 3/ České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze, Karmelitská 7 a 4/ Statutárního města Brna, se sídlem Magistrátu v Brně, Dominikánské nám. 2, zastoupeného JUDr. V. O., advokátkou, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2003 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 59/2003-129, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2002, čj. 20 Co 487/2001-106, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2001, čj. 32 C 269/95-85. Posledně uvedeným rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby vedlejší účastníci (žalovaní) byli povinni jim vydat ideální část specifikovaných nemovitostí v Brně, k.ú. Stránice. Soud prvního stupně takto rozhodl s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by předmětné nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů, na základě nichž by mohli stěžovatelé připadat v úvahu jako osoby oprávněné podle zák.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelé navrhli zrušit i uvedené rozsudky soudů prvého stupně a odvolacího.
Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava"). Jsou toho názoru, že obecné soudy účelovým nakládáním s provedenými důkazy porušily zásadu rovnosti účastníků a jejich právo vlastnit majetek. Výklad příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích soudy všech stupňů považují za zcela nesprávný. Uvedli své právní názory, jež pokládají za správné, zejména pokud jde o posouzení platnosti uzavřené kupní smlouvy z roku 1971. Před svým odchodem do ciziny v roce 1971 uzavřeli neplatnou kupní smlouvu s manžely B. V řízení před Městským soudem v Brně i Krajským soudem v Brně vyšlo najevo, že smlouva je absolutně neplatná, a to nejenom pro rozpor s tehdy platnými zákony a z důvodu jejich obcházení, ale i pro nedostatek náležitostí projevů vůle. Za této situace není dle jejich přesvědčení možné dospět k závěru, jež učinily soudy všech stupňů, tedy že oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích byli nabyvatelé podle absolutně neplatné kupní smlouvy. Jsou přesvědčeni, že v řízení prokázali, že vedlejší účastnice nebyly oprávněnými osobami, neboť nikdy nebyly vlastníky předmětných nemovitostí a těžko tedy mohlo z nich přejít vlastnické právo na stát.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že těžištěm právního posouzení věci, zpochybněného stěžovateli v té podobě, jak věc kvalifikovaly obecné soudy, je interpretace ust. §6 odst. 1 písm. f) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z textu cit. ustanovení je zřejmé, že předmětem interpretace tu nemá být otázka platnosti smlouvy o převodu majetku uzavřené před odchodem do ciziny, a to ani z hlediska motivů jejich účastníků, jak argumentují stěžovatelé. Sporným momentem zůstalo naplnění té části hypotézy cit. ustanovení, podle níž je podmínkou restitučního důvodu přechod věci na stát "na základě soudního rozhodnutí, kterým byla smlouva o převodu majetku, uzavřená před odchodem do ciziny, prohlášena za neplatnou". Z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu je patrné kladné posouzení existence této podmínky dovolacím soudem. Dovolací soud je současně přesvědčen, že nepochybil, vyložil-li slova zákona extenzívním způsobem. Byla-li neplatnost smlouvy konstatována soudy obou stupňů v řízení o vyklizení nemovitosti (ve věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 37 C 200/74, přezkoumávané Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 17 Co 493/74) jako předběžná otázka, pak je rozšiřující výklad textu o prohlášení smlouvy za neplatnou namístě tím spíše, že v rozhodném období docházelo jen v omezené míře k vydání určovacího rozsudku o neplatnosti předmětné smlouvy. Naopak bylo velmi často státem žalováno již na vyklizení nemovitosti, s posouzením platnosti smlouvy v rámci prejudice. Tento výklad by měl být shledán ústavně konformním, neboť umožňuje závěr o oprávněnosti vydání věci těm osobám, které označuje zákon, tedy nabyvatelům ze smlouvy - restituentům. Nejvyšší soud poznamenal, že nemovitosti, které byly před uzavřením smlouvy před odchodem do ciziny ve spoluvlastnictví stěžovatelů, nepřešly na stát bezprostředně v důsledku trestu propadnutí majetku (§19 odst. 1, §20 odst. 1 zák.č. 87/1991 Sb.). Právě vzhledem k existenci uvedené smlouvy podal stát žalobu, jejímž výsledkem bylo vyklizení nemovitosti nabyvateli ve prospěch státu. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z. B. a Ing. Z. B., jako vedlejší účastnice, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedly, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, dle něhož k převodu nemovitostí došlo jen naoko. Odkázaly na již provedené důkazy u soudů, z nichž vyplynulo, že byly ovlivňovány stěžovateli, kteří využili jejich naprosté neinformovanosti o dané věci a jejích právních aspektech. Právní posouzení obecnými soudy považují za správné. Závěrem navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl v celém rozsahu.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že v celém průběhu soudního řízení namítalo nedostatek pasivní legitimace, nicméně obecné soudy jeho námitku nevzaly, neznámo proč, v potaz, ačkoliv byla vznášena a prokazována několikrát. Ztotožnilo se se závěry obecných soudů a vyjádřilo přesvědčení, že věc byla soudy řádně posouzena po stránce věcné i právní. Závěrem navrhlo, by Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl.
Statutární město Brno, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se závěry obecných soudů se plně ztotožňuje. Tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv nelze přisvědčit.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Pokud stěžovatelé argumentovali, že výklad příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích (zde měli zřejmě na mysli ust. §6 odst. 1 písm. f) cit. zákona) soudy všech stupňů považují za zcela nesprávný a že obecné soudy měly dospět k jinému právnímu závěru než učinily, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatelů hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (viz např. nález III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5, ve svazku 1, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Ústavní soud není běžnou třetí či čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Dle přesvědčení Ústavního soudu jak ustanovení §6 odst. 1 písm. f) zákona o mimosoudních rehabilitacích samotné, tak i jeho aplikace obecnými soudy (viz zejména výše uvedené vyjádření Nejvyššího soudu), jsou ústavně konformní. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve věci rozhodovaly soudy všech stupňů. Proti jejich postupu v řízení stěžovatelé nic nenamítli. Skutečnost, že stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, pak sama o sobě věc neposunuje do roviny ústavněprávní.
Ústavní soud neshledal ani namítané porušení čl. 11 Listiny, neboť, jak vyplývá z jeho konstantní a obecně dostupné judikatury, pokud je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Stejně tak se Ústavní soud nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatelů ohledně porušení čl. 96 Ústavy, zaručujícího rovná práva účastníků řízení před soudem. V samotné skutečnosti, že soudní spor vyzněl pro stěžovatele nepříznivě, nelze spatřovat porušení rovnosti v řízení, a jiné argumenty ústavní stížnost neobsahovala.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu