ECLI:CZ:US:2003:4.US.311.03
sp. zn. IV. ÚS 311/03
Usnesení
IV. ÚS 311/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 10. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupené JUDr. T. A. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 35/2003-296, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2002, čj. 19 Co 213/2002-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2003 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 35/2003-296, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2002, čj. 19 Co 213/2002-269.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala vyklizení specifikovaných nemovitostí v k.ú. D. a Ch. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, čj. 11 C 306/97-215, žalobu stěžovatelky zamítl. Podle okresního soudu stěžovatelka nevyužila možnosti dané ustanovením §8 odst. 3 (nyní odst. 4) zákona č. 229/1991 Sb., resp. že své nároky uplatnila pozdě (o těchto nárocích v tomto řízení již bylo pravomocně rozhodnuto, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR). Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 9. 2002, čj. 19 Co 213/2002-269, rozsudek okresního soudu potvrdil. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že návrh na ochranu vlastnického práva podle §126 občanského zákoníku může být úspěšný pouze za splnění základního předpokladu, a to prokázání vlastnického práva stěžovatelky, přičemž vlastnické právo musí zároveň v době vydání rozsudku trvat. Stěžovatelka neprokázala své tvrzení, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena nikoliv svobodně a nikoliv vážně (§37 obč.zák.). Prokázaný stav tísně pak absolutní neplatnost smlouvy nezpůsobil (§49 obč.zák.). Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 35/2003-296, dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a to především tím, že jejich právní závěry jsou v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci. Nejvyššímu soudu ČR vytkla, že odmítl její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním, že tento rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam, ač dle jejího přesvědčení pravdou je opak. Odvolacímu soudu vytkla, že rozhodl na základě vadného formalistického posouzení jednotlivých rozhodných skutečností, a to jak v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, tak i právně závaznými právními názory Ústavního soudu, vyslovenými v celé řadě jím vyhlášených nálezů. Stěžovatelka dále uvedla, že vzhledem ke značné obsáhlosti i skutkové složitosti věci provede podrobnou specifikaci svých námitek proti jednotlivým napadeným rozhodnutím samostatnými podáními, což do dnešního dne neučinila.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 11 306/97, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení, zda postup Nejvyššího soudu ČR, který odmítl dovolání stěžovatelky pro nesplnění podmínky po právní stránce zásadního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR a je plně v souladu s jeho posláním zajišťovat jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud ČR dle přesvědčení Ústavního soudu, této své povinnosti řádně dostál, jak plyne z podrobného odůvodnění jeho usnesení. Nejvyšší soud ČR pak správně poukázal na skutečnost, že stěžovatelkou zvolený způsob uplatňování restitučních nároků nikoliv podle předpisů speciálních, ale podle obecných ustanovení občanského zákoníku, vylučuje obecná zásada přednostní aplikace zákona zvláštního před předpisem obecným. Není úkolem Ústavního soudu takové posouzení přehodnocovat.
K námitce směřované vůči odvolacímu soudu, dle níž rozhodl na základě vadného formalistického posouzení jednotlivých rozhodných skutečností, a to jak v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, tak i právně závaznými právními názory Ústavního soudu, Ústavní soud uvádí, že námitka postrádá jakoukoliv konkretizaci. V podstatě se jedná o nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů a právním posouzením věci. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Argumentaci odvolacího i dovolacího soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jakkoli ji stěžovatelka nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelce nebylo odepřeno základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, přičemž proces jako celek byl veden způsobem nezakládajícím pochybnosti o jeho spravedlivosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu