ECLI:CZ:US:2003:4.US.335.03
sp. zn. IV. ÚS 335/03
Usnesení
IV.ÚS 335/03
Ústavní soud rozhodl dne 28. srpna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti I. D., zastoupeného JUDr. Č. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 11 Tdo 226/2003, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 2 To 420/2002, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 2 T 205/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů, kterými byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 trestního zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výši 5 000,- Kč. Stěžovatel popírá svoji vinu a tvrdí, že v trestním řízení byly opatřovány pouze důkazy svědčící proti němu a ty, které navrhl na svoji obhajobu, nebyly provedeny. S tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 T 205/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným spácháním shora uvedených trestných činů, kterých se dopustil tím, že dne 25. 4. 2001 kolem 19.00 hod., v Olomouci na Horním náměstí, fyzicky napadl T. G., nar. 6. 1. 1964, kterou pěstí udeřil do břicha a následně ji pěstí udeřil do oblasti pravého spánku, čímž jí způsobil těžší pohmoždění pravé spánkové krajiny ve formě plošného krevního výronu 3 x 3 cm v pravé spánkové až temenní krajině, bez poranění kosti, lehký otřes mozku a lehké pohmoždění stěny břišní, bez poranění útrob, což si vyžádalo léčení a pracovní neschopnost poškozené v době od 26. 4. 2001 do 18. 6. 2001 včetně. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně vyplynulo, že soud opřel svoje rozhodnutí zejména o výpověď poškozené G., kterou shledal v souladu s výpověďmi svědků H., ing. N., G., a se závěry znaleckého posudku znalce MUDr. K., naopak obhajobu stěžovatele považoval za vyvrácenou zejména výpověďmi svědkyň Mgr. T. a MUDr. F..
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě zamítl. Připustil, že proti sobě stojí dvě rozporné výpovědi, poškozené a stěžovatele, a že nebyl zjištěn žádný přímý svědek útoku, nicméně výpověď poškozené je podporována výpověďmi konkrétních svědků a závěry znaleckého posudku. Krajský soud v Ostravě tedy potvrdil skutková zjištění soudu prvého stupně jako správná, včetně právních závěrů z těchto zjištění vyplývajících a vyrovnal se i s ostatními odvolacími námitkami stěžovatele, zejména týkajících se doplnění dokazování.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl, neboť bylo podáno z jiného, než zákonného, důvodu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání, neboť bylo podáno pro jiné, než zákonné, důvody, Ústavní soud uvádí, že takovéto rozhodnutí považuje za rozhodnutí deklaratorní povahy, které samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv.
Podstatou ústavně právní argumentace je stěžovatelův nesouhlas s rozsahem dokazování, tak jak bylo provedeno soudem prvého a druhého stupně. Ústavnímu soudu však v zásadě nepřísluší přezkoumávat legalitu rozhodnutí obecných soudů. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, jak se vypořádaly s obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, má Ústavní soud za to, že byly respektovány kautely dané ustanoveními trestního řádu a že prostor pro jeho zásah není dán. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu, sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in ÚS ČR, sv. 3, č. 34), ve kterém rozvedl, že "v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky". K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.
To, že obecný soud neprovedl důkaz záznamem kamery monitorující prostor místa napadení, resp., že nechal bez povšimnutí záznam policejního orgánu o tom, že v záznamu pořízeném kamerou nebylo zjištěno nic podezřelého, nepovažoval Ústavní soud v projednávané věci za porušení ústavních práv, neboť respektuje, že vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Jestliže z důkazů do té doby provedených bylo možno na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nebyl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům (srov. nález, sp. zn. I. ÚS 362/96, publ. in ÚS ČR, sv. 8, č. 60). K samotné námitce spravedlivého procesu Ústavní soud uvádí, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod či Listina tento pojem blíže neupravují, a proto ji Ústavní soud odvozuje jednak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, či Evropské komise pro lidská práva, a jednak ze své vlastní dosavadní rozhodovací praxe. Z rozhodnutí evropských orgánů lze vyvodit, že jedním ze stěžejních aspektů práva na spravedlivý proces je princip "rovnosti zbraní", což znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález, sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2 č. 51).
Po posouzení dané věci v mezích shora naznačených, Ústavní soud konstatoval, že postup a rozhodnutí obecných soudů respektovaly v dané věci kautely hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a z odůvodnění je seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a že důvod pro jeho zásah nebyl dán.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu