ECLI:CZ:US:2003:4.US.388.03
sp. zn. IV. ÚS 388/03
Usnesení
IV. ÚS 388/03
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2002, čj. 4 To 66/02-1292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti ze dne 17. 7. 2003 stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2002 čj. 3 T 27/2000-1246 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podané odvolání Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením zamítl, dovolání proti tomuto usnesení Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 22. 4. 2003 čj. 3 Tdo 294/2003-1363. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR svými rozhodnutími porušily princip právní jistoty stěžovatele a tím i jeho právo na spravedlivý proces ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V konkrétnostech pak poukazuje na to, že Krajský soud v Plzni dospěl ve shodě s obžalobou k závěru, že stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti Q. W., spol. s r.o., uzavřel tři leasingové smlouvy se společností M., s.r.o, které plně neuhradil, a leasingové společnosti tak způsobil škodu ve výši 7 314 874,- Kč. S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí a Krajskému soudu v Plzni vytýká, že se nevypořádal s výší škody, že nesprávně hodnotil výpovědi konkrétních svědků; v podrobnostech odkazuje na obsah svého odvolání, a jeho výtky směřují i co do způsobu hodnocení i dalších provedených důkazů. Za zásadní pochybení Vrchního soudu v Praze stěžovatel považuje to, že tento soud hodnotil obchodně právní vztah stěžovatele jako trestný čin, což je závěr nesprávný, vyplývající z toho, že soud vyložil skutečnosti nesporně zjištěné v rozporu s provedenými důkazy a jejich obsahem, a k některým důkazům, zejména k těm, které potvrzovaly obhajobu stěžovatele, nepřihlédl, resp. některé důkazy listinami k návrhu obhajoby neprovedl. Stěžovatel tvrdí, že s věcmi, které byly předmětem leasingu, nedisponoval a tyto věci nezměnily svého leasingového nájemce. Převodem obchodního podílu obchodní společnosti nedošlo ke změně společnosti, změna v osobě společníka nic nezměnila na obsahu práv a povinností vyplývající z obchodních vztahů společnosti a stejně tak změna jednatele obchodní společnosti neměla vliv na práva a povinnosti, které na sebe obchodní společnost předtím převzala. Stěžovatel oponuje i názoru Vrchního soudu v Praze, že vyplacené pojistné plnění a vyplacené finanční prostředky za automobil Mercedes nemohou mít vliv na hodnocení jednání stěžovatele a výši škody, neboť dle názoru soudu došlo již předtím k manipulaci s věcmi v rozporu s leasingovou smlouvou. Stěžovatel zastává názor opačný a tvrdí, že když byly ve prospěch leasingové společnosti poskytnuty nějaké finanční částky, pak se tato skutečnost nutně musela projevit ve výši způsobené škody, pokud byl trestný čin vůbec spáchán. Ze všech výše uvedených důvodů pak stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 11. 2003 podepsaném předsedkyní senátu 4 To uvedl, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje její odmítnutí, případně zamítnutí. Pokud jde o námitky proti způsobu hodnocení důkazů a odmítnutí provedení navrhovaných důkazů, Vrchní soud v Praze odkázal plně na odůvodnění napadeného usnesení, v němž bylo vysvětleno, jakými úvahami se při svém postupu a rozhodování řídil.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 3 T 27/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1,4 trestního zákona, kterého se měl dopustit stručně shrnuto tím, že ve dnech 20. 10. 1997, 30. 1. 1998 a 1. 4. 1998 uzavřel jako soukromý podnikatel, jednatel firmy Q.W., spol. s r.o., Plzeň, s leasingovou společností M., spol. s r.o., leasingové smlouvy na finanční leasing, kdy předmětem leasingu byl nábytek pro vybavení penzionu Zelená Lhota Nýrsko v pořizovací hodnotě 4 183 014,- Kč, nábytek pro kanceláře firmy v Plzni v pořizovací hodnotě 2 104 988,- Kč a nábytek pro vybavení baru - restaurace v Náprstkově ul. č. 10 v Praze v pořizovací hodnotě 6 715 246,- Kč, přičemž vyrobený nábytek převzal od výrobce O. V., ale leasingové splátky přestal splácet a s předmětem leasingu naložil tak, že část nábytku předal Z. F. na úhradu dluhu a s ostatním nábytkem naložil neznámým způsobem, nevrátil jej leasingové společnosti a společnost Q.W. převedl fiktivně na nového majitele M. P., čímž způsobil leasingové firmě M., spol. s r. o., škodu ve výši 7 314 874,- Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat v jakékoliv obchodní společnosti funkci statutárního zástupce a dále zákaz soukromého podnikání v předmětu nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej na dobu pěti let.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud přezkoumal správnost postupu řízení před soudem prvního stupně a poté dospěl k závěru, že skutková zjištění je možno považovat v zásadě za správná, ačkoli v určitých směrech k nim lze mít výhrady. Z odůvodnění však vyplývá, že tyto výhrady by byly v neprospěch obžalovaného, což s ohledem na nepodání odvolání v neprospěch obžalovaného a k vázanosti soudu zásadou zákazu reformace in peius, vedlo odvolací soud ke konstatování, že na skutkových zjištěních nemůže nic změnit. Odvolací soud se dále zabýval tím, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům na základě jejich hodnocení dospěl, a v této souvislosti reagoval na jednotlivé námitky stěžovatele uvedené v odvolání, které následně označil za nedůvodné. Pro Vrchní soud v Praze bylo rozhodné zjištění, že soud prvního stupně dospěl řádným způsobem k závěru, že poté, co stěžovatel přestal platit leasingové splátky, namísto aby nábytek jako předmět leasingu vrátil leasingové společnosti, disponoval s ním bez souhlasu a vědomí leasingové společnosti v rozporu s leasingovými smlouvami, a odejmul jej tak z dispozice vlastníka. Vrchní soud v Praze dále přezkoumal i závěr soudu prvního stupně o tom, že převod společnosti Q.W., spol. s r.o., na svědka M. P. byl ve skutečnosti fiktivním převedením firmy na tzv. bílého koně, a s tímto závěrem se ztotožnil. Z tohoto důvodu tak nepovažoval na důvodné doplňovat dokazování listinami předloženými obhajobou při veřejném zasedání, podle kterých mělo být prokázáno, že svědek M. P. s nábytkem společnosti Q.W., spol. s r.o., po převodu společnosti manipuloval. Za důvodnou považoval Vrchní soud v Praze pouze námitku týkající se zjištění výše škody způsobené trestným činem. Vrchní soud v Praze vycházeje z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně škodu přepočítal a dospěl k závěru, že škoda způsobená poškozené společnosti M., spol. s r.o., činí celkem 8 074 013,10 Kč, což je částka vyšší, než škoda, k níž dospěl soud prvního stupně. Vzhledem k zásadě zákazu reformace in peius však odvolací soud nemohl toto pochybení soudu prvního stupně napravit. V souvislosti s výší škody Vrchní soud v Praze vyložil, že pojistné plnění za nábytek v penzionu Zelená Lhota, platbu za následné odkoupení nábytku svědkem Z. F. a platbu za vozidlo Mercedes nelze odečítat od škody způsobené úmyslným trestným činem, neboť částečné plnění bylo poškozené leasingové společnosti poskytnuto až po dokonání trestného činu stěžovatelem, když navíc ani v jednom případě nešlo o plnění z vůle stěžovatele. V závěru svého rozhodnutí odvolací soud přezkoumal i výrok o trestu, který shledal přiměřeným, a přestože se neztotožnil s důvodem, který vedl soud prvního stupně k rozhodnutí, jímž byla poškozená společnost M., spol. s r. o., odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, nemohl s ohledem na již zmíněnou zásahu zákazu reformace in peius rozhodnout jinak.
Dovolání stěžovatele opřené o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšší soud ČR shora citovaným usnesením odmítl s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu, neboť přestože dovolatel formálně uplatnil shora uvedený zákonný dovolací důvod, jeho faktické námitky byly zaměřeny výlučně na nesprávnost skutkových zjištění vyplývající z nesprávného hodnocení důkazů.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky jejího projednání. V dané věci stěžovatel jako oprávněný navrhovatel podal ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o dovolání, které však ústavní stížností nenapadl. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., publikovaného ve Sbírce zákonů dne 3. 2. 2003, je ústavní stížnost v případě jejího souběhu s mimořádným opravným prostředkem s výjimkou obnovy řízení, považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení s tím, že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti tak počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku a bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Ve smyslu shora uvedeného tak Ústavní soud považoval projednávanou ústavní stížnost za včas podanou a přípustnou.
Po přezkoumání napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení základních práv stěžovatele ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi výrazně najevo, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, aby meritorně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů a fungoval jako další instance v hierarchii soudní soustavy. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 3, č. 34), ve kterém rozvedl, že "v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky". K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.
Jádro ústavní stížnosti tkví ve stěžovatelově nesouhlasu s tím, že obecné soudy hodnotily jeho konání jako deliktní, zatímco on sám je považuje za praktiky v obchodním vztahu, z nichž případně vzešlá škoda vznikla bez jeho úmyslu a aktivní účasti na její existenci. Od tohoto názoru se pak odvíjí stěžovatelův nesouhlas s hodnocením důkazů v jednotlivostech i v jejich celku. Tento nesouhlas a odlišný právní názor však nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení "hodnotit", a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Nahlížeje na posuzovanou věc v mezích shora naznačených, Ústavní soud neshledal porušení kautel hlavy páté Listiny. Ve věci bylo provedeno podrobné dokazování a to, že Vrchní soud v Praze neprovedl další důkaz stěžovatelem navržený, nezakládá porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování; rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (srov. nález sp. zn. II.ÚS 101/95, ÚS, sv. 4 č. 81). Pokud však obecný soud nevyhoví návrhu na provedení důkazu, je povinen ve svém rozhodnutí vyložit důvody, které ho k tomuto rozhodnutí vedly; pokud tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 385/01, ÚS, sv. 28, č. 123). Tohoto pochybení se však v dané věci, jak vyplývá ze shora uvedeného, Vrchní soud v Praze nedopustil. Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí tak podle hodnocení Ústavního soudu naplňuje podmínky kladené na ústavně souladné rozhodování obecných soudů vylučující libovůli při rozhodování, neboť Vrchní soud v Praze se přezkoumatelným způsobem vyrovnal s odvolacími námitkami stěžovatele, vyložil proč a na základě jakých důkazů považuje právní závěry Krajského soudu v Plzni o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry za prokázané a proč tento skutek spáchaný stěžovatelem nelze považovat toliko za zákonem aprobované chování v obchodním styku. K opakované námitce stěžovatele, že leasingovým nájemcem byla obchodní společnost Q.W., spol. s r.o., Ústavní soud pouze dodává, že tato skutečnost nevylučuje trestní odpovědnost fyzické osoby, která naloží s najatou věcí způsobem v rozporu s leasingovou smlouvou, jak se v dané věci stalo.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu