ECLI:CZ:US:2003:4.US.43.02
sp. zn. IV. ÚS 43/02
Usnesení
IV. ÚS 43/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti C., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001, čj. 29 Ca 132/2000-34, ze dne 30. 10. 2001, čj. 29 Ca 144/2000-34, ze dne 31. 10. 2001, čj. 29 Ca 156/2000-34 a ze dne 29. 10. 2001, čj. 29 Ca 166/2000-34, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 43/02, IV. ÚS 58/02, IV. ÚS 61/02 a IV. ÚS 70/02 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 43/02.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byly jako nedůvodné zamítnuty její žaloby proti rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze dne 22. 2. 2000, zn. 3632-0101-01/99, ze dne 22. 2. 2000, zn. 3644-0101-01/99, ze dne 22. 2. 2000, zn. 7533-0101-01/99, a ze dne 22. 2. 2000, zn. 8236-0101-01/99. Těmito rozhodnutími celní ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 10. 6. 1997, čj. 29-542/CD/95 ZL, čj. 29-624/CD/95 ZL, čj. 29-597/CD/95 ZL, čj. a 29-554/CD/95 ZL, kterými celní úřad uložil stěžovatelce jako ručitelce povinnost uhradit celní dluhy ve výši 307 207,- Kč, 378 534,- Kč, 310 117,- Kč a 317 283,- Kč a to s odůvodněním, že stěžovatelka je povinna zaplatit celní dluh, k jehož zaplacení se v záruční listině a v zaručené výši společně a nerozdílně s dlužníkem zavázala, neboť dlužník celní dluh nezaplatil.
Stěžovatelka namítá, že právní závěr, dle kterého zboží propuštěné do režimu tranzit nebylo předloženo celnímu úřadu určení, což posléze vedlo ke vzniku celního dluhu, nemá oporu v důkazním materiálu, neboť vyjádření Policie ČR - Kriminalistického ústavu Praha, o nepravosti otisku razítka na pátém dílu tranzitního celního prohlášení, nemá vypovídací hodnotu, když originální matrice razítek nebyly k dispozici, a tvrzení Celního úřadu Zlín o nemožnosti zneužití razítek celních úředníků je nevěrohodné s ohledem na zainteresovanost správního úřadu v případu. Má rovněž za to, že správní soud řádně nezhodnotil protokol o neuzavřených tranzitních celních prohlášeních, ani potvrzený pátý díl tranzitního celního prohlášení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka nesouhlasí ani s hodnocením ručitelského závazku jako závazku solidárního a zcela odmítá závěr, že se stala ručitelem, neboť jméno obchodní firmy a sídlo v záruční listině neodpovídá jejímu označení.
Ze spisů Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 132/2000, a rovněž připojených rozsudků Krajského soudu v Brně v ostatních věcech Ústavní soud zjistil, že Celním ředitelstvím Brno bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti příslušným rozhodnutím Celního úřadu Břeclav - dálnice, kterým jí byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve specifikované výši s odůvodněním, že dlužník celní dluh nezaplatil a stěžovatelka se v záruční listině zavázala, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu. Žalobou napadená rozhodnutí Celního ředitelství Brno byla zrušena a věci byly vráceny k dalšímu řízení. V těchto rozsudcích Krajský soud v Brně odmítl tvrzení stěžovatelky, že se v daných věcech nestala ručitelem a že nevznikl platný ručitelský závazek, důvodnými však shledal její námitky týkající se předložení předmětného zboží celnímu úřadu určení a aplikace právního předpisu na daný případ. Celní ředitelství Brno v dalším řízení doplnilo dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu shora citovanými rozhodnutími zamítlo odvolání stěžovatelky a prvotní rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice, potvrdilo. Stěžovatelka proti těmto rozhodnutím znovu podala správní žaloby, které Krajský soud v Brně zamítl.
Z odůvodnění napadených rozsudků vyplynulo, že při předcházejícím rozhodování správní soud shledal důvodnou námitku stěžovatelky týkající se předložení zboží celnímu úřadu určení, nikoliv však proto, že by se ztotožnil s jejím právním názorem, že celní dluh při dovozu zboží nevznikl, ale proto, že z obsahu správních spisů nebylo jednoznačně zjistitelné, na základě jakých důkazů celní orgány dospěly k závěru o nepředložení zboží celnímu úřadu určení. Správní soud konstatoval, že tato vada byla v dalším průběhu celního řízení odstraněna, a že neshledal žádný důvod zpochybňovat právní závěry žalovaného, opírající se o tyto konkrétní důkazy, zatímco tvrzení stěžovatelky se nepodařilo prokázat. K existenci platného ručitelského závazku správní soud uvedl, že z předložených listin nemá pochyb o tom, že prohlášení o ručení učinila stěžovatelka, že její nepřesné označení v záhlaví záruční listiny způsobili sami pracovníci stěžovatelky a že ona sama nikdy v průběhu správního a soudního řízení nezpochybnila, že osoba, která podepsala tranzitní celní prohlášení a záruční listinu, je jejím pracovníkem. S odkazem na ustanovení §40a obč. zák., větu druhou, správní soud shledal i tuto námitku jako nedůvodnou. Po přezkoumání tvrzení o porušení ustanovení celního zákona, správního řádu a zákona o správě daní a poplatků správní soud zásah do práv stěžovatelky neshledal.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti, vedené pod
sp. zn. IV.ÚS 43/02, odmítl tvrzení stěžovatelky o zásahu do ústavně zaručených základních práv. Poukázal na principy přezkumu rozhodnutí správních orgánů, dle kterých postupoval, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozsudků, kde jsou důvody, vedoucí soud k zamítnutí žalob, rozvedeny. Zejména zdůraznil, že odkaz stěžovatelky na potvrzený pátý díl tranzitního celního prohlášení a protokol o neuzavřených TCP nepovažuje za důvodný, neboť v průběhu celního řízení se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit právně relevantním způsobem závěry celních orgánů, že předmětné zboží se nenachází v jejich evidenci a že všechna zkoumaná TCP byla otištěna padělanými razítky. Vyhotovení protokolu o neuzavřených TCP nemá oporu v žádném z ustanovení celního zákona či předpisů jej provádějících a ve svém důsledku se jednalo jen o neformální vyřizování případů pátrání po zboží, které bylo možno vysvětlit s pomocí jednotlivých spedicí.
Celní ředitelství Brno, jako vedlejší účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobnou argumentaci jako ve svých rozhodnutích a odmítlo, že by v řízení před celními orgány došlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Navrhlo, aby Ústavní soud provedl důkaz znaleckým posudkem z odboru kriminalistiky - odvětví technická expertiza dokladů a písemností, zpracovaným Policií ČR, Odborem kriminalistické techniky a expertíz ze dne 22. 7. 1998, čj. PJM-4027/KT-gra-98, který mu nebyl v době odvolacího řízení znám, neboť byl zpracován pro účely celního řízení, a který získalo později na základě součinnosti mezi Policií ČR. Z obsahu znaleckého posudku totiž vyplývá, že na zkoumaných útržcích, případně dílech č. 5 TCP, byly shledány otisky padělaných osobních datových razítek.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnosti směřovaly proti rozsudkům po obsahové i formální stránce podobným, v nichž vystupovali stejní účastníci řízení ve věcech, které mají totožný skutkový základ i právní aspekty, a lišily se pouze uvedením jiných správních (celních) rozhodnutí týchž orgánů, jakož i s přihlédnutím k obsahově i formálně stejné ústavně právní argumentaci stěžovatelky, byly tyto věci z důvodu hospodárnosti řízení, v souladu s ustanovením §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ustanovením §112 odst. 1 o.s.ř. spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že v obdobných věcech stěžovatelky, týkajících se totožné problematiky, rozhodoval již dříve (viz např. usnesení, sp. zn. III.ÚS 740/01, ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. III.ÚS 42/02, ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II.ÚS 43/02, ze dne 19. 11. 2002, a další). Čtvrtý senát Ústavního soudu se pak se shodnou ústavně právní argumentací stěžovatelky vypořádal již ve svých usneseních, sp. zn. IV.ÚS 42/02 a IV.ÚS 41/02.
Vzhledem k tomu, že i v projednávané věci spočívá podstata ústavní stížnosti v posouzení závěru o tom, zda předmětné zboží bylo předloženo celnímu úřadu určení a zda stěžovatelce vznikl ručitelský závazek, Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od závěrů přijatých ve svých shora citovaných rozhodnutích, v podrobnostech na ně odkazuje a zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. právo na soudní ochranu, zejména pak na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, evidentně porušeno nebylo. Toto právo totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názorům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak již Ústavní soud v citovaných rozhodnutích judikoval, interpretace tzv. obyčejného práva by se mohla stát neústavní pouze za situace, pokud by normativizující závěry soudů byly natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod, či byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, nebo by postup obecného soudu byl natolik excesivní, že by ve svém důsledku znamenal odepření soudní ochrany. Nic takového však v projednávaném případě zjištěno nebylo a podstatou ústavních stížností zůstává pouze polemika a nesouhlas stěžovatelky s právními závěry správního soudu, ze kterých však nevyplývá nic, co by odůvodnilo zásah Ústavního soudu.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, zdůrazňující požadavek bezchybného uvedení obchodního jména (firmy), Ústavní soud odkazuje na své stanovisko ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. Pl.ÚS-st. 16/02, podle kterého je především úkolem obecných soudů, aby posoudily, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky. Ústavní soud shledal nepřípadnými i stěžovatelčiny ostatní odkazy na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 445/2000, sp. zn. IV. ÚS 446/2000, sp. zn. IV. ÚS 448/2000, a sp. zn. IV. ÚS 446/98), vzhledem k odlišné právní a skutkové stránce těchto případů.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu