ECLI:CZ:US:2003:4.US.484.03
sp. zn. IV. ÚS 484/03
Usnesení
IV. ÚS 484/03
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti B. A., zastoupené JUDr. P. C., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2003 čj. 28 Cdo 1852/2001-64 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2001 čj. 18 Co 51/2001-53 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 9. 2003 téhož dne doručenou Ústavnímu soudu navrhuje stěžovatelka zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Ve své ústavní stížnosti stručně rekapituluje průběh řízení před nalézacím, odvolacím i dovolacím soudem a dovozuje, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že obecné soudy nedostály své povinnosti vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR, čímž došlo i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR, tvrdí stěžovatelka, že odmítnutím jejího dovolání pro opožděnost dovolací soud odepřel jí dostačenou ochranu jejích práv. Stěžovatelka poukázala na jí tvrzenou nejednotnost judikatury posuzování lhůty k podání dovolání po vyhlášení zákona č. 30/2000 Sb. a poukázala v tomto směru i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 89/02. Ve věci samé pak zevrubnou argumentací odkazující i na řadu nálezů Ústavního soudu zpochybnila správnost a ústavnost naříkaného rozhodnutí soudu odvolacího i nesprávnost postupu, který odvolací soud v řízení před ním vedeným realizoval.
Ústavní soud vyžádal si příslušný spis Okresního soudu ve Svitavách 9 C 697/2000, z něhož, jakož i z podané ústavní stížnosti, zjistil dále uvedené skutečnosti.
V řízení, které ústavní stížnosti předcházelo, podala stěžovatelka žalobu u nalézacího soudu dne 9. 8. 2000. Domáhala se jí vyklizení domu č. p. 518 v obci S., k. ú. Čtyřicet Lánů (blížeji v žalobě identifikovaného) do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud prvého stupně, projednav věc při jednáních 13. 11. 2000 a 7. 12. 2000, rozhodl rozsudkem vyhlášeným dne 7. 12. 2000 tak, že věcně žalobě vyhověl a lhůtu k vyklizení stanovil na 6 měsíců od zajištění přístřeší; žalované zavázal k náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaných Miloslava a Zdeňky Š. změnil Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalované zavázal k vyklizení předmětné nemovitosti do 1 měsíce po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Rozsudek odvolacího soudu vyhlášený 24. 7. 2001 byl v písemném vyhotovení doručen právním zástupcům žalobkyně (ústavní stěžovatelky) i žalovaných shodně 20. 8. 2001 a vešel tímto dnem v právní moc. Dovolání ústavní stěžovatelky bylo podáno u soudu prvé instance osobně 9. 10. 2001; toto dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR jako opožděné usnesením 28 Cdo 1852/2001-64 ze dne 25. 6. 2003; v odůvodnění odmítavého usnesení vyložil dovolací soud, proč v posuzované věci nemohl přistoupit k věcnému projednání podaného dovolání, a to ačkoli - jak uvedl - nepochyboval o tom, čeho se žalobkyně v dovolacím řízení domáhala.
Ústavní soud nepřehlíží podrobnou a nikoli zcela nepřiléhavou argumentaci stěžovatelky týkající se merita případu, tedy těch výtek, jež se vztahují k rozhodnutí odvolacího soudu, není však povolán k tomu, aby v daném směru vyslovoval jakékoli závěry věci se týkající, neboť prvotní jeho povinností bylo ověřit, zda je vůbec oprávněn o věci samé jednat.
Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupenou a k návrhu oprávněnou stěžovatelkou, netrpí vadami a v části napadající rozhodnutí soudu druhého stupně by Ústavní soud byl příslušný k jejímu projednání, avšak to jedině za předpokladu, že by šlo o návrh přípustný. Právě dílčí nepřípustnost podané ústavní stížnosti zabránila Ústavnímu soudu, aby na jejím základě mohl věcně přezkoumat a případně i zrušit rozsudek odvolacího soudu.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V dané věci nepochybně byla stěžovatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neboť odvolací soud měnil rozsudek soudu nalézacího. Dovolání také podala, avšak zcela evidentně opožděně, takže tento její mimořádný opravný prostředek byl Nejvyšším soudem ČR odmítnut. V takovém případě nastává situace zcela stejná, jako kdyby dovolání nebylo podáno vůbec. Jakýkoli opačný výklad by vedl k naprostému rozvratu právní jistoty, neboť by prodlužoval lhůtu k podání ústavní stížnosti - ad absurdum - na neurčito; každý by pak mohl kdykoli v čase po uplynutí lhůty k podání dovolání jeho opožděným podáním "otevřít" pro sebe lhůtu k podání ústavní stížnosti. Tento závěr platí dle názoru Ústavního soudu i v souvislosti s jeho sdělením, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb.
Stěžovatelčina argumentace odkazující na nález I. ÚS 89/02 neobstojí. V tehdy posuzované věci zjistil Ústavní soud, že ústavní stěžovatelé byli odvolacím soudem poučeni tak, že mohou podat dovolání do 2 měsíců od právní moci jeho rozsudku; když pak v této věci dovolatelé, řídíce se tímto poučením odvolacího soudu, dovolání podali, Nejvyšší soud ČR je jako opožděné odmítl; to pak v tehdejší věci Ústavní soud považoval za postup protiústavní a usnesení Nejvyššího soudu ČR (a jen toto) z důvodů podrobně v nálezu vyložených zrušil. V posuzované kauze jde o situaci jinou. Stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy navíc zastoupena kvalifikovaným advokátem) byla odvolacím soudem zcela výslovně poučena o tom, že dovolání je přípustné a že dovolací lhůta činí 1 měsíc od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu; nadto navíc odvolací soud v důvodech svého rozsudku výslovně uvedl, že podané odvolání projednal podle §212 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. V žádném případě tedy soud druhé instance neporušil své zákonné a ústavní povinnosti týkající se poučení účastníků o jejich procesních právech, přičemž nelze dovodit, že by postup tohoto soudu (a také soudu Nejvyššího) odporoval platné právní úpravě. Podle bodu 15. části dvanácté hlavy I zákona č. 30/2000 Sb. odvolání proti rozhodnutím soudu prvého stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Rozsudek nalézacího soudu byl vyhlášen 7. 12. 2000, a proto správně odvolací soud postupoval při projednávání podaného odvolání podle občanského soudního řádu, planého před citovanou novelou. Týmž zákonem (bod 17. části dvanácté hlava I) bylo stanoveno, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů. Přesně v souladu s tímto ustanovením zákona postupoval jak odvolací soud při poučení žalobkyně, tak dovolací soud při rozhodnutí o odmítnutí opožděně podaného mimořádného opravného prostředku. Podala-li tedy stěžovatelka dovolání až 50. den po nabytí právní moci rozsudku, ač poučena, že tak musí učinit do 1 měsíce, nemůže Ústavní soud toto její pochybení reparovat.
Nutno tedy uzavřít, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky poskytnuté jí zákonem k ochraně jejích práv, takže nezbylo Ústavnímu soudu než - v té části, v níž se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu - podle §43 odst. 1 písm. e) z důvodu dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout bez přítomnosti účastníků, a to aniž by mohlo být přistoupeno k jejímu věcnému projednání.
Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatelky podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
V té části, v níž stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu shora uvedené, jest ústavní stížnost přípustná, avšak zjevně neopodstatněná, a to nejen (ale i) z důvodů již shora vyložených.
Stěžovatelka v této části návrhu podrobnou ústavně právní argumentaci nepředkládá. Vyslovuje sice domněnku, že zákonodárce formuloval přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. tak, že připouštěla různý výklad (čímž prý došlo k oslabení právní jistoty), avšak toto tvrzení přesvědčivě nezdůvodňuje. Naopak sama poukazuje na to, co i ze spisu vyplývá, totiž, že vycházela ze svého vlastního výkladu relevantních ustanovení občanského soudního řádu a v rozporu s poučením o nutnosti podat dovolání ve lhůtě 1 měsíce měla za to, že tak může učinit ve lhůtě dvouměsíční. V tomto směru nedbala tedy dovolatelka (případně její právní zástupce) náležité opatrnosti při střežení svých práv; cestou ústavní stížnosti - jak již shora uvedeno - nemůže toto zanedbání napravovat, a to ani s poukazem na váhající judikaturu týkající se přechodných ustanovení citované novely o. s. ř.; ve sporu, který ona vedla byla totiž soudem poučena naprosto jednoznačně.
Ústavní soud opakovaně v řadě svých rozhodnutí upozornil na to, že jako orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřízen a není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva; může tak učinit, ledaže by shledal porušení některých ústavních kautel. V této věci však Ústavní soud nezjistil nic, co by jeho zásah do činnosti Nejvyššího soudu mohlo odůvodnit. Nejvyšší soud svou interpretací a aplikací příslušných ustanovení občanského soudního řádu splnil to, k čemu byl v dané věci povolán; své rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnil a jeho postup nebyl v žádném, natož pak v extrémním rozporu s požadavkem ústavnosti, takže stěžovatelčina základní práva nikterak nenarušil.
Ústavní soud vázán zákonem o Ústavním soudu (čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR) musel tedy ústavní stížnost odmítnout dílem jako nepřípustnou a dílem jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění].
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu