ECLI:CZ:US:2003:4.US.538.02
sp. zn. IV. ÚS 538/02
Usnesení
IV. ÚS 538/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupené JUDr. Z. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2002, čj. 15 Ca 45/2001-40, , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo v přezkumném řízení ve smyslu §250l a násl. o.s.ř. a §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění, potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. ledna 2001, čj. 72-2191/00-9109, jímž bylo podle §9 odst. 4 téhož zákona určeno, že není vlastníkem blíže označených pozemků v k.ú. P.
V rámci své ústavněprávní argumentace stěžovatelka polemizovala se skutkovými závěry obecného soudu, dle nichž k předmětným pozemkům nikdy nenabyla vlastnického práva, když ve shodě se svou argumentací předestřenou již v předchozím řízení před orgány veřejné moci mj. zejména poukazovala na to, že sice ke zrušení ve věci rozhodné přídělové listiny z podnětu protestu prokurátora výměrem zemědělského odboru ONV Litoměřice ze dne 2. 10. 1956 (zn. zem Mu/56) došlo, nicméně přídělová cena byla v plné výši včetně daně z převodu uhrazena. Nadto citovaný výměr nikdy spolu se svým manželem údajně do vlastních rukou nepřevzali (čímž nenabyl právní moci) a oprávněně se domnívali, že jim k předmětným pozemkům svědčilo vlastnické právo.
Napadeným rozsudkem se stěžovatelka cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož obecný soud potvrdil rozhodnutí správního orgánu, který - jak uvádí - neuznal její vlastnické právo, které je nezadatelné a v demokratické zemi bezdůvodně nezrušitelné. Tímto postupem soudu mělo dojít tudíž i k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Proto požaduje, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2002, čj. 15 Ca 45/2001-40, nálezem zrušil.
Ústavní soud přezkoumal posuzovanou věc z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom dbal svého ústavního postavení, jakož i hranic svých pravomocí, vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83; čl. 81, čl. 90; čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Pokud se týče poukazu stěžovatelky na porušení práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že zmíněný článek chrání vlastnické právo již konstituované, existující, nikoliv toliko tvrzený nárok na ně uplatněný formou restitučního nároku, o němž má být teprve v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. nález ve věci, sp. zn. I. ÚS 115/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 41).
Po přezkoumání připojeného spisového materiálu (spis 15 Ca 45/2001 Krajského soudu v Ústí nad Labem) Ústavní soud rovněž konstatuje, že o návrhu stěžovatelky bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny plynoucích, když jí bylo v souladu s ústavními principy řádně umožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Samotné porušení tohoto práva potom nelze spatřovat v tom, že se obecný soud neztotožnil s jejím náhledem na věc a postupoval v souladu s ústavním imperativem pro něj závazným (čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
V této souvislosti je třeba dodat, že soud ve shodě s oprávněním plynoucím z ust. §250q odst. 1 věta druhá o.s.ř. provedl obsáhlé a lze říci co do jeho šíře v dané věci i rozsáhlé dokazování (č.l. 38 spisu o.s.), kdy skutkový stav zjištěný pozemkovým úřadem verifikoval v rámci lidsky dostupných možností natolik, aby se vypořádal s polemickými tvrzeními stěžovatelky a učinil případu odpovídající právní závěry, jež se posléze promítly do výroku ústavní stížností napadeného rozsudku (§157 odst. 2 o.s.ř.). Na tyto potom nemůže mít žádný vliv ani stěžovatelkou tvrzené nedoručení výměru zemědělského odboru ONV Litoměřice ze dne 2. 10. 1956 (zn. Zem MU/56), když pro úplnost je třeba dodat, že tuto výhradu uplatnila až v řízení před Ústavním soudem, pročež by k ní z pohledu nepřípustnosti nemělo být v řízení před ním coby novu uplatněnému ex post přihlédnuto (srov. nálezy ve věci, sp. zn. III.ÚS 359/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 95; sp. zn. III. ÚS 117/2000, tamtéž, sv. 19, č. 111).
S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecný soud postupoval v projednávané věci způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do vpředu označených ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu