ECLI:CZ:US:2003:4.US.574.02
sp. zn. IV. ÚS 574/02
Usnesení
IV. ÚS 574/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti společnosti K. s.r.o., zastoupené Mgr. R. V., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2002, čj. 20 Co 337/2002-18, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti S., spol. s r.o., zastoupené Mgr. G.H., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2002, tj. ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., napadl stěžovatel ve výroku pod bodem II. v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jeho vydáním obecný soud porušil ústavní imperativ zakotvený v čl. 90 Ústavy ČR, jakož jím mělo dojít i k dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 33 Nc 1416/2002, z obsahu ústavní stížnosti a vyjádření vedlejšího účastníka, jakož i jejich příloh, zjistil Ústavní soud k předmětné věci následující.
Společnost S., spol. s r.o., v řízení před obecnými soudy žalobce (dále jen "vedlejší účastník"), se domáhala návrhem, doručeným jmenovanému soudu dne 29. 3. 2002, vydání předběžného opatření dle ust. §74 odst. 1 o.s.ř. proti žalovaným {1} K. a.s. a {2} K.P. s.r.o. (tj. stěžovateli), co do jeho petitu formulovaným tak, aby bylo žalovaným uloženo (I.) nebránit vedlejšímu účastníku v užívání nebytových prostor v prvním až devátém podlaží (o příslušných výměrách) blíže označené a popsané N. v katastrálním území Staré město a obci Praha (dále jen "předmětné prostory), dále (II.) nebránit vedlejšímu účastníku ve vstupu do těchto nebytových prostor a zdržet se jednání, jímž by vedlejšímu účastníku v užívání těchto nebytových prostor bránili, rovněž (III.) zdržet se uzavírání smluv, na základě nichž by umožnili třetím osobám užívání označených nebytových prostor a konečně (IV.) uložení povinnosti vedlejšímu účastníku do 30-ti dnů od právní moci uvedeného předběžného opatření podat žalobu ve věci samé.
Co do narace pro osvědčení důvodnosti svého návrhu vedlejší účastník uvedl a listinnými materiály doložil, že dne 6. 4. 1999 došlo k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor mezi žalovaným {1} a společností S. a.s., IČ 63079755, když předmětem nájmu byly předmětné prostory, tj. kryté parkovací plochy a garáže nacházející se v obchodním domě K. (resp. v N. blíže označené). Dle čl. III. této smlouvy byl nájem sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2004. V souladu s oprávněním plynoucím z čl. VI. odst. 1 byla uzavřena mezi jmenovanou společností a vedlejším účastníkem dne 18. 5. 1999 podnájemní smlouva, na základě níž se tento stal podnájemcem uvedených prostor na dobu určitou do 31. 12. 2004. Do vztahu pronajímatele ve vztahu k nájemní smlouvě ze dne 6. 4. 1999 vstoupila dne 22. 11. 2000 společnost K. N., a.s. (jako nový vlastník), která dne 1. 11. 2001 uzavřela se společností S. a.s., jakož i vedlejším účastníkem dodatek ke smlouvě o nájmu předmětných prostor ze dne 6. 4. 1999, dle něhož došlo ke změně v osobě nájemce tak, že vedlejší účastník s účinností od 1. 11. 2001 převzal práva a povinnosti společnosti S. a.s., a to jako nájemce.
Jelikož bylo vedlejšímu účastníku dle jeho tvrzení ze strany společnosti K. N., a.s., jakož i dalších osob, zabráněno v polovině prosince 2001 si převzít v místě svého sídla doklady související s podnikatelskou činností a dále i zamezeno ve vstupu do jeho sídla, vznikla důvodná obava z možného přemístění těchto dokladů, jejich odcizení, zneužití, zcizení či pozměnění, přičemž věc je šetřena Policií ČR. V této souvislosti zdůraznil, že předmět nájmu užíval jak ke dni 31. 12. 2001, tak i 1. 1. 2002.
Dne 6. 1. 2002 po 23.00 hodině došlo k blíže popsanému násilnému ataku na předmětné prostory, jež byly obsazeny osobami (údajně) pověřenými společností K. N., a.s., která následně začala parkovací plochy užívat, a to bez příslušného živnostenského oprávnění a dokonce v rozporu se zákonem pod identifikačním číslem stěžovatele. Přitom o trvání nájemního vztahu mezi vedlejším účastníkem a touto společností svědčí i jí vystavená faktura ze dne 9. 1. 2002, jíž mu bylo v souladu se smlouvou vyúčtováno nájemné a služby, počínaje od 1. 1. 2002. Proto také podal vedlejší účastník na společnost K. N., a.s., žalobu ve věci samé a návrh na vydání předběžného opatření, které bylo následně vydáno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 pod čj. 27 C 14/2002, ze dne 11. 2. 2002, a jímž došlo k uložení povinnosti společnost K. N., a.s., nebránit vedlejšímu účastníku v užívání předmětných prostor, ve vstupu do nich a zdržet se jednání, jímž by mu bylo v jejich užívání bráněno.
Společnost K. N., a.s., nicméně odmítla vedlejšímu účastníku předmětné prostory zpřístupnit a předložila mu smlouvu o jejich nájmu uzavřenou s žalovaným {1} a datovanou dnem 8. 2. 2002. Vedlejší účastník poukázal, s ohledem na blíže rozvedené důvody, na její neplatnost, jakož i na to, že k jejímu uzavření došlo až poté, co bylo společnosti K. N., a.s., doručeno uvedené usnesení o nařízení předběžného opatření. Na podporu svých tvrzení uvedl vedlejší účastník i další argumenty.
Žalovaný {1} rovněž odmítl předmětné prostory vedlejšímu účastníku zpřístupnit. Tento posléze zjistil, že účtenky za parkování v předmětných prostorách jsou vydávány žalovaným {2}, a tudíž i jej vyzval k jejich zpřístupnění. Uvedený subjekt mu sdělil, že je užívá na základě uzavřené smlouvy, kterou ovšem dne 28. 3. 2002 odmítl předložit. I tuto považuje vedlejší účastník za neplatnou.
Vedlejší účastník dále ve svém tehdejším návrhu uvedl, že dle jeho názoru jedině nařízením předběžného opatření je možno upravit poměry účastníků řízení za dané situace a zamezit vzniku další škody a újmy, a to nejen na jeho právech, ale i na právech a oprávněných zájmech třetích osob. Společnost K. N., a.s., záměrně jednala a jedná tak, aby nebylo vedlejšímu účastníku umožněno užívat předmětné prostory, a to ačkoliv jí bylo předběžným opatřením uloženo zdržet se jednání, jímž by mu v jejich užívání bránila. Vedlejší účastník zdůraznil, že žalovaný {1} i žalovaný {2} museli o nařízení citovaného předběžného opatření vědět, neboť jednak u žalovaného {1} a společnosti K. N., a.s., jsou členy jejich statutárních orgánů stejné osoby a jednak jediným společníkem žalovaného {2} je žalovaný {1}, když současně jednatel žalovaného {2} je osobně obeznámen s událostmi násilného ataku ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi ze dne 6. 1. 2002, kdy byl osobně na místě přítomen.
S ohledem na vzniklý stav vedlejší účastník konstatoval, že je nucen domáhat se vydání předběžného opatření a následně ve věci samé žalobou na plnění ochrany svých práv nejen vůči společnosti K. N., a.s., jako vlastníku a pronajímateli předmětných prostor, nýbrž i ve vztahu k žalovaným {1} a {2}, když i oni odmítají akceptovat jeho práva jako nájemce předmětných prostor a dle jeho názoru je sami užívají na jeho úkor bez právního důvodu.
Usnesením ze dne 5. dubna 2002, čj. 33 Nc 1416/2002-10, Obvodní soud pro Prahu 1 návrh vedlejšího účastníka zamítl, když v podstatě konstatoval, že pokud se tento domáhal uložení povinnosti oběma žalovaným, bylo nezbytné, aby v návrhu osvědčil existenci titulu, ze kterého dle jeho tvrzení práva, jichž se proti nim domáhá, plynou. V řízení potom neosvědčil existenci skutečností, které by zakládaly jeho práva přímo ve vztahu proti žalovaným. Vedlejší účastník ani netvrdil, že by mezi ním a žalovanými případně existovala uzavřená smlouva, z níž by žalovaným plynuly povinnosti, jejichž splnění se domáhá. Podle názoru soudu nedůvodně navrhl pouze "rozšíření" dopadu vydaného předběžného opatření i na třetí subjekty.
Do citovaného usnesení podal vedlejší účastník odvolání, v němž především namítal, že toto rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci, neboť žaloba na plnění povinností ve vztahu k žalovaným se nemusí opírat pouze o splnění povinností vyplývajících ze smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení, avšak může jít i o splnění povinností vyplývajících ze zákona, z právního vztahu, jakož i z porušení práva. Žalovaní věděli o sporech vedlejšího účastníka se společností K. N., a.s., a stejně tak i o vydání citovaného usnesení o nařízení předběžného opatření. Je proto evidentní, že porušili zejména své povinnosti plynoucí z ust. §415 obč. zák.
V záhlaví označeným usnesením rozhodl o podaném odvolání Městský soud v Praze tak, že (I.) napadené usnesení ve výroku, kterým byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo žalovaným uloženo zdržet se uzavírání smluv, na základě nichž by umožnili třetím osobám užívání předmětných prostor, potvrdil. Dále (II.) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 v ostatním změnil tak, že uložil žalovaným povinnost nebránit vedlejšímu účastníku v užívání předmětných prostor a nebránit mu ve vstupu do nich.
V rámci odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že podstata věci spočívá ve sporu mezi vedlejším účastníkem a vlastníkem předmětných prostor (společností K. N., a.s.) o to, zda došlo dodatkem nájemní smlouvy ze dne 22. 10. 2001 ke změně doby nájmu (pozn. ÚS: jehož pravost vedlejší účastník s poukazem na konkrétními důkazy doložená skutková tvrzení od samého počátku popírá), původně sjednaného do 31. 12. 2004, na dobu do 31. 12. 2001. Mezi těmito subjekty je tedy spor o trvání nájemního vztahu, řešený jako předběžná otázka v řízení o zpřístupnění předmětných prostor, vedený vedlejším účastníkem proti vlastníku N. K. N., a.s., u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 14/2002. V uvedeném řízení bylo nařízeno předběžné opatření, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, čj. 27 C 14/2002, potvrzeným usnesením Městského soudu Praze ze dne 20. 6. 2002, čj. 13 CO 225, 226/2002-130, s odůvodněním, že je nutno zachovat pokojný stav, porušený svémocným vyklizením vedlejšího účastníka z předmětných prostor.
Jak dále odvolací soud uvedl, z obsahu spisů vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 1413/2002 a sp. zn. 33 Nc 1418/2002 vyplývá, že vlastník budovy v mezidobí pronajal předmětné prostory žalovanému {1} (nájemní smlouvou ze dne 8. 2. 2002), který poté práva a povinnosti z uvedené nájemní smlouvy převedl na žalovaného {2} (postupní smlouvou ze dne 1. 4. 2002), jenž tyto prostory v době jeho rozhodování fakticky užívá.
Konstatoval, že žalovaní do vztahu mezi účastníky zmíněného sporu významně zasahují a k ochraně práv vedlejšího účastníka předběžné opatření, nařízené vůči pronajímateli (společnosti K. N., a.s.), nepostačuje. Dle jeho názoru není rozhodné, zda je vedlejší účastník ve smluvním vztahu k žalovaným, nýbrž podstatné je, že bylo osvědčeno jeho prvotní nájemní právo k předmětným prostorám, které žalovaní svým jednáním porušují, když jeho existence bude potvrzena či vyvrácena pravomocným rozhodnutím meritorního sporu mezi ním a pronajímatelem. Při konkurenci uvedených nájemních smluv a úkonů na ně navazujících je třeba vyjít z toho, že skončení nájemního vztahu vedlejšího účastníka dosud nebylo postaveno najisto.
V této souvislosti konstatoval, že existence nájemního vztahu žalovaných, navázaného v době sporu mezi pronajímatelem a dosavadním nájemcem (vedlejším účastníkem), je pak závislá na výsledku uvedeného sporu a do té doby je vhodné zachovat pokojný stav, poprvé porušený svémocným vyklizením vedlejšího účastníka z předmětných prostor. Městský soud v Praze pro uvedené uzavřel, že za této situace lze na žalovaných spravedlivě žádat, aby strpěli uložení povinností, k tomuto cíli směřujících. Na vedlejším účastníku potom bude, aby se svých práv vůči žalovaným ve vztahu k předmětným prostorám domáhal řádnou žalobou. Proto mu též uložil (výrokem III. citovaného usnesení), aby podal do 15-ti dnů od právní moci usnesení žalobu ve věci samé.
Na svých závěrech setrval Městský soud v Praze jako účastník řízení o ústavní stížnosti i ve svém vyjádření, ve kterém uvedl, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Poukázal na zásadní námitku stěžovatele, totiž to, že napadené rozhodnutí má znemožňovat jeho podnikatelskou činnost. Přitom nájemní vztah k předmětným prostorám navázal již v době sporu mezi vedlejším účastníkem a společností K. N., a.s., a počal provozovat svou činnost za situace, kdy se tento coby původní nájemce domáhal svého nároku, což stěžovateli jako dceřinné společnosti společnosti K. a.s., která je rovněž jediným akcionářem vlastníka předmětných prostor společnosti K. N., a.s., muselo být nepochybně známo. Stěžovatel si tedy musel být vědom rizika svého podnikání za daných podmínek a jeho argumentace vlastními ekonomickými ztrátami je proto dle jeho názoru nepřípadná a není z ní patrno, jakou má tato skutečnost význam pro tvrzené dotčení na jeho základních právech.
Citované usnesení Městského soudu v Praze (ve výroku II.) napadl stěžovatel zevrubně odůvodněnou ústavní stížností. V ní namítal porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Uvedl, že nařízení takto koncipovaného předběžného opatření je faktickým uložením povinnosti předmětné prostory vyklidit, čímž je popřeno jeho uvedené základní právo, neboť následky, které napadené usnesení způsobí, jsou takové intenzity, že je po něm nelze spravedlivě požadovat, když údajně znamenají ekonomickou nutnost jeho zániku. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, dle jehož odůvodnění soud "musí poskytovat ochranu jak tomu, kdo o nařízení předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje". Namítá, že vedlejší účastník svůj nárok na užívání předmětných prostor zakládá stejně jako on na tvrzené existenci nájemního vztahu a je tedy v obdobném postavení jako stěžovatel. Řízení ve věci samé nemá pro stěžovatele již žádný význam. Proto také navrhl odklad vykonatelnosti napadeného usnesení (v jeho výroku II.) a dále se domáhal, aby je Ústavní soud nálezem ve výroku II., jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, pokud se týká stěžovatele, zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podal vedlejší účastník k ústavní stížnosti obsáhlé a podrobné vyjádření, doplněné podáním ze dne 9. 1. 2003, ve kterém zdůraznil, že napadené usnesení má dle jeho názoru zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole, neboť prokázal potřebu zatímní úpravy poměrů a osvědčil splnění zákonných podmínek pro jeho vydání i ve vztahu ke stěžovateli. Má za to, že postup odvolacího soudu odpovídal zákonu a v řízení byla respektována všechna procesní pravidla soudního řízení. Uvedl, že by mohl užít stejnou argumentaci jako stěžovatel o fatálním dopadu na svou ekonomickou situaci, když před vznikem sporného stavu zaměřoval svoji podnikatelskou činnost na provozování podzemního parkoviště a tato byla hlavním zdrojem jeho příjmů. Nutnost ochrany svých práv však tímto způsobem nikdy neodůvodňoval.
K vlastní argumentaci stran předmětného rozhodnutí především uvedl, že se ztotožňuje s rozhodovacími důvody usnesení Městského soudu v Praze, neboť se domáhal zákonem stanoveným postupem ochrany svých práv u soudu a ochranu jeho práv nelze "přeskočit". Nařízení předběžného opatření vůči stěžovateli bylo důsledkem vzniklého stavu, který vyvolaly společnosti K. N., a.s., K. a.s. a stěžovatel. Podle vedlejšího účastníka neexistoval jiný způsob, jak by mohla být chráněna jeho práva, pokud nebylo vykonatelné předběžné opatření vůči společnosti K. N., a.s., respektováno. Postup odvolacího soudu byl v souladu se zákonem, když ten výslovně připouští uložení povinnosti i někomu jinému než účastníkovi, lze-li to na něm spravedlivě žádat, což je za dané situace splněno. Vedlejší účastník má za to, že závěry vyvozované stěžovatelem by popřely hlavní cíl, smysl a účel předběžných opatření. Proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Pro úplnost rovněž uvedl, že pokud mu bylo napadeným usnesením uloženo podat v 15-ti denní lhůtě žalobu ve věci samé, tuto proti společnosti K. a.s. a stěžovateli ve stanovené lhůtě podal a je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod č. j. 23 C 109/2002.
Společnost K. a.s. se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti přípisem ze dne 11. 11. 2002 výslovně vzdala.
Ústavní soud přezkoumal předmětnou věc z pohledu ústavně zaručených kautel (čl. 83 Ústavy ČR) a dospěl k závěru, že stěžovatel brojí proti napadenému usnesení zjevně neopodstatněně.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není další odvolací instancí, ani vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a nepřísluší mu v zásadě zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné.
Předně, pokud stěžovatel poukazuje na nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 (uveřejněný pod č. 158 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 171 a násl.), odhlíží evidentně od toho, že v téže věci Ústavní soud rovněž konstatoval, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Připomněl nutnost toliko osvědčení rozhodných skutečností, přičemž současně zdůraznil, že hodnocení těchto okolností se přitom z kognice Ústavního soudu vymyká. Požadavky, jež jsou na tato rozhodnutí o nařízení předběžného opatření z pohledu ústavního rámce kladeny, poté zformuloval do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), být vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
Posouzení vlastních podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou vůbec dány a zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny stanoveným postupem, tj. zákonným způsobem (srov. i nálezy ve věci sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 343/02 ze dne 5. 11. 2002). K přezkumu jejich reálné existence není Ústavní soud oprávněn (usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 394/01, uveřejněné pod č. 10 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 25, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2002, str. 379 a násl.). Mimo jiné by totiž tímto meritorním hodnocením nadto vlastně předjímal rozhodnutí ve věci samé. Úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám, který nemusí být prokázán nepochybně (srov. i nález ve věci IV. ÚS 189/01 uveřejněný pod č. 178 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 24, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2002, str. 327 a násl.).
Vycházeje z těchto úvah, nezbývá než dodat, že v případě rozhodnutí o předběžném opatření, kdy se jedná toliko o zatímní úpravu poměrů účastníků, jíž není prejudikován výsledek řízení ve věci samé, není namístě ze strany Ústavního soudu jakékoliv posuzování námitek stěžovatele či tvrzení vedlejšího účastníka upínajících se k samotnému meritornímu hmotněprávnímu základu předmětného sporu.
V projednávané věci obecný soud na základě osvědčení skutkových tvrzení vedlejšího účastníka dovodil, že při konkurenci dvou tvrzených nájemních vztahů, tj. vedlejšího účastníka a stěžovatele, je třeba dát přednost ochraně tomu z nich, který je co do svého vzniku dříve založeným (prvotním), když jeho zánik stěžovatelem tvrzený není postaven najisto. Od případného prokázání (v meritorním řízení) existence právní skutečnosti tento namítaný zánik nájemního vztahu zakládající lze teprve posléze dovodit relevanci nájemního vztahu stěžovatele a od něj se odvíjejících dalších nároků.
Výrok ústavní stížností napadeného usnesení tedy spočívá na rozhodovacích důvodech, jež nevykazují, a to i s ohledem na všechny související a v rekapitulační části tohoto rozhodnutí popsané okolnosti, prvky libovůle a naopak má - posuzováno pod aspektem specifik řízení o nařízení předběžného opatření - v dané kolizi své smysluplné odůvodnění, a to i z pohledu zásady zákazu denegationis iustitiae. Takto učiněné rozhodnutí není podle přesvědčení Ústavního soudu svévolnou aplikací práva, nýbrž důsledkem zvážení dvou alternativ, při jejichž hodnocení dospěl obecný soud k závěru, že v daném případě ochrana tvrzeného práva vedlejšího účastníka (zejména pro jeho časovou prioritu) nabyla opodstatněně přednost před ochranou tvrzeného práva stěžovatele.
Dle názoru Ústavního soudu nelze ve vztahu k rozhodnutí o nařízení předběžného opatření vymezit jednoznačná a neměnná kritéria, která by byla směrnicí pro úvahy předurčující vlastní výrok o něm, a jež by bylo možno vtěsnat vyčerpávajícím způsobem do obecného pravidla, jak se podle všeho domnívá stěžovatel. Ta jsou totiž pro samotnou povahu tohoto opatření s ohledem na ty které konkrétní a jedinečné okolnosti daného případu značně flexibilní, z čehož plyne i závěr, že se mohou v rozhodovací praxi značně lišit.
Vykládat právo na soudní ochranu a spravedlivý proces jako právo na rozhodnutí, jež odpovídá představě účastníka řízení o "meritorním" posouzení věci, nemá své opodstatnění, neboť toto právo zaručuje "pouze" garance procesních kautel tomu kterému řízení vlastních, v důsledku jejichž plného a řádného uplatnění soud dospívá ke konečnému výsledku řízení, jímž je verdikt v souladu se zákonem řádně odůvodněný, v daném případě ve shodě s dikcí ust. §157 odst. 2 o.s.ř., kterémuž požadavku Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení řádně dostál.
Poněvadž Ústavní soud vzhledem k řečenému namítané porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele neshledal, návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Ze shodných důvodů potom nemohl vyhovět ani návrhu na nařízení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu