ECLI:CZ:US:2003:4.US.61.03
sp. zn. IV. ÚS 61/03
Usnesení
IV. ÚS 61/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. T. M. T., právně zastoupeného Mgr. T. K., advokátem, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 11. 2002, sp. zn. 2 KZt 329/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému rozhodnutí, neboť se jeho vydáním cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces chráněném čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Uvedeným usnesením státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze zamítl stížnost poškozeného, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, směřující do usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - západ, ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 1 Zt 589/2000, jímž bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného M. Š., neboť stíhaný skutek podle závěrů tímto orgánem činným v trestním řízení přijatých nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1, 2 tr. zák., ani vymezenou toliko podle ust. §224 odst. 1 tr. zák. Současně v daném případě nebyl s ohledem na vytvořenou důkazní situaci shledán důvod k postoupení věci.
Opodstatněnost svého tvrzení o zásahu do označeného základního práva stěžovatel po provedené skutkové rekapitulaci opírá o svou polemiku se způsobem vyhodnocení v dané věci rozhodných skutečností ze strany uvedených orgánů veřejné moci. Poukazuje na následné nesprávné právní hodnocení, jež je podle jeho názoru v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, přičemž má za to, že v trestním stíhání mělo být pokračováno. Proto se domáhá, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Po přezkoumání vlastního obsahu napadeného rozhodnutí, odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i připojeného spisu Okresního státního zastupitelství Praha - západ (sp. zn. 1 Zt 589/2000), jejž si vyžádal, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou ve smyslu citovaného ustanovení je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat a jímž bylo současně porušeno její ústavně zaručené právo.
Jak je patrno z napadeného usnesení, výrokem rozhodnutí, na jehož základě bylo zastaveno trestní stíhání vedené proti M. Š., nemohlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dojít, neboť - ač byl účastníkem předmětného trestního řízení - jím nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a rozhodováno o jeho právech či povinnostech. Nadto se sluší poznamenat, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, přičemž nutno poukázat v této souvislosti též na to, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, jakož i o tom, zda zde (ne)jsou relevantní překážky zabraňující dalšímu vedení trestního stíhání, resp. skutečnosti činící jej bezpředmětným, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně k tomu orgány z ústavních předpisů a zákona povolané, když případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ačkoliv tedy Ústavní soud nezpochybňuje skutečnost, že poškozený je samostatnou stranou trestního řízení s poměrně širokými procesními právy (§12 odst. 6, §43, §172 odst. 3 ad. tr. ř.), a své postavení v tomto řízení neztrácí ani tím, že mu již byla škoda případně i plně nahrazena, neboť procesní práva poškozeného jako strany trestního řízení se neredukují toliko na právo na náhradu škody (srov. sp. zn. Pl. ÚS 6/2000), nelze v projednávané věci přehlédnout pro přijetí ústavní stížnosti postuláty shora uvedené, když žádné konkrétní porušení svých procesních práv poškozeného ze strany v dané věci rozhodujících orgánů veřejné moci, zakládající (ad maius) současně dotčení na jeho ústavně zaručených základních právech a posunující věc do ústavněprávní roviny, stěžovatel nadto ani nenamítá, nýbrž toliko polemizuje se závěry, týkajícími se otázky rozhodování o dalším trestním stíhání M.Š.
Právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Řečeno poněkud jinými slovy, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345). Proto nelze spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele v negativním rozhodnutí o jeho stížnosti do usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - západ ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 1 Zt 589/2000, neboť samotnou stížností se v souladu s ust. §172 odst. 3 tr. řádu Krajské státní zastupitelství v Praze řádně zabývalo, nicméně výhradám stěžovatele nepřisvědčilo, což pochopitelně nikterak nevybočuje z mezí jeho rozhodovací pravomoci, když lze zcela nad rámec věci konstatovat, že právní závěry jím ve věci dovozené nejsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu. Procesní práva stěžovatele, majícího v trestním řízení postavení poškozeného, tak evidentně v tomto směru dotčena nebyla.
Subjektivní veřejné právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo klasifikováno jako konkrétní trestný čin ovšem, jak již bylo konstatováno, neexistuje (obdobně usnesení ve věci, sp. zn. IV. ÚS 549/02, ze dne 27. září 2002). S poukazem na to, že Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), tedy nemohl výtkám stěžovatele ohledně porušení jeho ústavně zaručeného základního práva přisvědčit, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu