ECLI:CZ:US:2003:4.US.633.02
sp. zn. IV. ÚS 633/02
Usnesení
IV. ÚS 633/02
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti O. S., s.r.o., zastoupené JUDr. V. F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2002, čj. 30 Ca 216/2001-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2000 se společnost OWS Spedice, s.r.o., se sídlem v Domažlicích (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2002, čj. 30 Ca 216/2001-47, kterým byly zamítnuty její žaloby proti rozhodnutím Celního ředitelství Plzeň ze dne 20. 1. 2000, zn. 11004/1-2069/6/99, zn. 11004/1-2069/7/99, zn. 11004/1-2069/8/99 a zn. 11004/1-2069/9/99. Posledně uvedenými rozhodnutími bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výzvě Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99, aby jako ručitelka ve stanovené lhůtě zaplatila za dlužníka P. K. splatné konkrétní nedoplatky celních dluhů.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že postup soudu je odepřením spravedlnosti a porušením čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Je toho názoru, že důvody a závěry soudu vedoucí k zamítnutí žalob nemají oporu ve skutečném stavu věci. Nesouhlasí s právním názorem správního soudu, že smlouva o poskytování služeb č. 291 ze dne 17. 5. 1999, uzavřená mezi ní a P. K. prostřednictvím zmocněnce J. K., je platná. Namítla nedostatky při doručování rozhodnutí - výzev k úhradě celního dluhu a poukázala na obdobnou problematiku, kterou se Ústavní soud zabýval v řízení pod sp. zn. IV. ÚS 49/02.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se s námitkami stěžovatelky, obsaženými v odůvodnění ústavní stížnosti, neztotožňuje. Stěžovatelka i vedlejší účastník, souhlasili s vyřízením věci bez nařízení jednání. Stěžovatelka v jednotlivých žalobách nenamítala neúplnost skutkových zjištění. Po věcné stránce je obsah ústavní stížnosti totožný s jejími výhradami, které uplatnila ve svých žalobách, včetně jejich prohloubení v replice ze dne 29. 10. 2001. Předmětem soudem posuzovaného celního řízení i rozhodnutí byla problematika zajištění celního dluhu, který vznikl v roce 1999 v souvislosti s dovozem motorové nafty do České republiky, jež nebyla osvobozena od dovozního cla. Uvedené zboží bylo celními orgány postupem dle celního zákona propuštěno do požadovaného režimu volného oběhu. Základní spornou otázkou byla okolnost, zda v dříve posuzovaných celních řízeních P. K. byl či nebyl deklarantem a celním dlužníkem, protože od tohoto jádra sporu se dále odvíjelo postavení stěžovatelky. Soud je i nyní přesvědčen o tom, že jednotlivé sporné otázky vztahující se zejména k plným mocím a doručování celních výzev, vyčerpávajícím způsobem vysvětlil v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku. Proto plně odkázal na svoji argumentaci a vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelka na svých právech nebyla zkrácena. Navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl a uvedl, že netrvá na ústním jednání
Celní ředitelství Plzeň, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se jak v otázce hodnocení obsahu oprávnění, jimiž vládl J. K. na základě plné moci udělené mu dne 27. 10. 1998 P. K., tak i v otázce doručení příslušných rozhodnutí v celních řízeních, ztotožňuje s názorem krajského soudu, vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud J. K. jménem P. K. zmocnil stěžovatelku k přímému zastoupení P. K. v předmětných celních řízeních, rozhodně nepřekročil svá oprávnění vyplývající pro něj z příslušné dohody o plné moci, jejíž existenci plná moc ze dne 27. 10. 1998 osvědčuje. V předmětných celních řízeních však již jménem P.K. nejednal J. K., ale sama stěžovatelka, která podávala jak písemná celní prohlášení, tak i žádosti o povolení být ručitelem, a jí byla také, jako zástupci s neomezenou plnou mocí pro celé celní řízení, příslušná rozhodnutí doručována. Závěrem navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítl, a vyjádřilo souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 216/2001, a poté co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout a to z následujících důvodů.
Pokud stěžovatelka namítla porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. l (i když případnější by bylo namítat zásah do práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny), tak již ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni vydanému podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., a tudíž že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. právo na soudní přezkum správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny) nebylo porušeno. K namítanému porušení práv zakotvených v čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení toto ustanovení samo o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva neobsahuje, neboť jde především o institucionální záruku soudní pravomoci. Pokud stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 49/02, Ústavní soud nesdílí její názor, že v této věci se jedná o obdobnou problematiku.
Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že proces se stává nespravedlivým pouhým faktem, že soud dospěje k právnímu názoru, se kterým se jedna ze stran sporu neztotožňuje. Interpretace tzv. obyčejného práva by se mohla stát neústavní pouze za situace, pokud by normativizující závěry soudů byly natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod (např. byly zjevně diskriminující k určité skupině osob, bez rozumných a smysluplných důvodů by zakládaly evidentní nerovnost apod.). Ústavní soud je však toho názoru, že nic takového závěrům celních orgánů a správnímu soudu vytknout nelze.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu