ECLI:CZ:US:2003:4.US.648.02
sp. zn. IV. ÚS 648/02
Usnesení
IV. ÚS 648/02
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupené JUDr. F. F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 20 Co 666/2000 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2000, čj. 37 C 15/96-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 20 Co 666/2000, potvrzující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2000, čj. 37 C 15/96-63, jímž byla zamítnuta její žaloba proti J. A. M., bytem v Praze 10, o vydání ideálních částí specifikovaných nemovitostí v k.ú. P., okres Brno-město. Nalézací soud takto rozhodl po zjištění, že stěžovatelka nebyla ke dni 1. 4. 1991 ani k 1. 10. 1991, českou státní občankou, neboť pozbyla české státní občanství v roce 1964 a platně je nabyla až dnem 25. 6. 1993. Tím nesplnila podmínku státního občanství uvedenou v ust. §3 odst. 1 zák.č. 87/1991 Sb. Na tom nic nezměnil ani nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., který zrušil podmínku trvalého pobytu, nikoliv však podmínku státního občanství ke dni účinnosti zák.č. 87/1991 Sb. I když tedy k 1. 11. 1994 byla stěžovatelka osobou s českým státním občanstvím, nekonvalidoval tím nedostatek této podmínky ke dni účinnosti zákona. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné a jako takové je podle §219 o.s.ř. potvrdil. Stěžovatelka navrhla nálezem zrušit i rozsudek soudu prvého stupně.
V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvedla, že je universální dědičkou po zemřelém manželu P. Š. M., který vlastnil id. 1/2 specifikovaných nemovitostí v k.ú. P., a to až do právní moci rozsudku ze dne 29. 12. 1951, sp. zn. Ts I 32/51, kdy vlastnické právo přešlo na čs. stát. Spolu s manželem byli z důvodů rasové a politické persekuce v padesátých letech vězněni a po propuštění na svobodu donuceni z důvodů nesnesitelných životních poměrů požádat o propuštění ze státního svazku a vzdát se čs. státního občanství. V roce 1964 se stěžovatelka musela svého čs. občanství vzdát a vystěhovala se do Velké Británie. České státní občanství jí bylo znovu obnoveno dne 22. 6. 1993. Pokud jde o restituční nároky, vyzvala povinnou osobu Zemědělské stavby Brno, s.p., k vydání id. 1/2 předmětných nemovitostí. Povinná osoba jí však přípisem ze dne 6. 3. 1995 sdělila, že nemovitosti již byly vydány dceři P. Š. M. z prvního manželství, tj. J. A. M. Posledně jmenovaná id. 1/2 nemovitostí na stěžovatelku odmítla převést, a proto se svého práva domáhala soudně.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, že není oprávněnou osobou. Poukázala na čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), dle něhož nikdo nesmí být nucen k opuštění své vlasti. Je toho názoru, že její státní občanství trvalo bez přerušení a existovalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., a že splňovala podmínku státního občanství. Svého občanství se vzdala nedobrovolně pod psychickým nátlakem a proto se v jejím případě nemůže jednat o znovunabytí státního občanství, ale o identitu státního občanství, neboť úkon, jímž se státního občanství vzdala, nutno hodnotit jako úkon absolutně neplatný. Stěžovatelka dále tvrdí, že rozsudky obecných soudů bylo zasaženo i do jejího práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny, neboť se stala universální dědičkou po zemřelém manželovi a současně splnila všechny základní podmínky stanovené restitučním zákonem pro vydání majetku.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na písemné zdůvodnění svého rozsudku.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu Brno, sp. zn. 37 C 15/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci, zejména z hlediska splnění podmínky státního občanství, uvedené v ust. §3 odst. 4 zák.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Argumentaci ústavní stížnosti tvoří jednak opakování argumentů uvedených již v řízení před obecnými soudy a dále se jedná o prezentaci nesouhlasu s platnou právní úpravou restitucí majetku.
K otázce ústavnosti vymezení okruhu oprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřoval již mnohokrát (viz např. nález Pl. ÚS 3/94, uveřejněný ve Svazku 1, str. 279-291, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále nález Pl. ÚS 33/96, uveřejněný ve Svazku 8, str. 163-172, cit. Sbírky). Z uvedených nálezů zřetelně plyne, že podmínka státního občanství, obsažená v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, je považována Ústavním soudem za ústavně zcela konformní. Stejně tak Ústavní soud nemohl akceptovat tvrzení stěžovatelky o kontinuitě jejího státního občanství s poukazem na čl. 14 odst. 4 Listiny, zejména proto, že standard ochrany základních práv a svobod, založený Listinou, nepůsobí zpětně. Pokud jde o námitku porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe tato ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své zákonodárné činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má.
Ve zbývající části, jak již bylo uvedeno, je ústavní stížnost vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, což ovšem samo o sobě nečiní z věci otázku ústavněprávního charakteru. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě rozhodné, zda sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích. Ústavní soud dal opakovaně ve své judikatuře najevo, že není obecným soudům nadřízen ani není vrcholem jejich soustavy. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. březen 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu