ECLI:CZ:US:2003:4.US.693.02
sp. zn. IV. ÚS 693/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. V. S., zastoupené JUDr. Z. Š., advokátem, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. srpna 2002, sp. zn. 13 C 256/2001, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 24. února 2000, č.j.: MHMP - 3910/2000/VYS/Pa, rozhodnutím Odboru výstavby Městského úřadu městské části Praha 14 ze dne 22. listopadu 1999, č.j.: OV/8127/761/330/99/R-Bk, rozhodnutím Odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 8. března 1999 pod č.j. MHMPP00OLPD0 VYS-10796/98/Pt/Ka, a ve spojení s rozhodnutím Odboru výstavby Městského úřadu městské části Praha 14, sp. zn. OV/19850/2186/330/98/Ba, 23. listopadu 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. listopadu 2002 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelky do rozhodnutí Odboru výstavby Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24. února 2000, č.j.: MHMP - 3910/2000/VYS/Pa. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Odboru výstavby Městského úřadu městské části Praha 14 ze dne 22. listopadu 1999, č.j.: OV/8127/761/330/99/R-Bk, a stěžovatelce byla pokuta za přestupek podle ustanovení §105 odst. 3 lit. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), snížena na částku 25.000,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti velice obsáhle popsala administrativní okolnosti týkající se vyřízení její žádosti o povolení výstavby plynové přípojky a kotelny u její nemovitosti. V roce 1996, ihned po doručení rozhodnutí o povolení stavby, započala s výstavbou. V rámci odvolacího řízení však bylo stavební povolení zrušeno a současně bylo nařízeno odstranění stavby. Proti tomuto rozhodnutí se odvolala a jejímu odvolání bylo vyhověno. Současně ovšem bylo proti ní zahájeno první přestupkové řízení, neboť mezitím dokončenou stavbu užívala bez kolaudačního rozhodnutí. V rámci řízení o odstranění stavby místní stavební úřad rozhodnutím ze dne 11. srpna 1998 dodatečně stavbu povolil, avšak pouze jednu větev plynové přípojky, určenou k vytápění domu. V rámci odvolacího řízení bylo toto rozhodnutí potvrzeno a právní moci nabylo dne 6. dubna 1999. Povolení vztahující se ke druhé větvi, určené k vytápění bazénu, bylo vázáno na dohodu o věcném břemeni a doplnění projektové dokumentace. Dohoda o věcném břemeni byla napadena žalobou. Obvodní soud pro Prahu 9 řízení v této věci zastavil dne 7. dubna 1999. Druhá větev plynové přípojky pak byla dodatečně povolena rozhodnutím které nabylo právní moci dne 6. srpna 1999.
Před vydáním zmíněných rozhodnutí bylo proti stěžovatelce zahájeno druhé přestupkové řízení, v rámci kterého byla rozhodnutím Odboru výstavby Městského úřadu městské části Praha 14 ze dne 23. listopadu 1998, sp. zn. OV/19850/2186/330/98/Ba, shledána vinnou ze spáchání přestupku užívání stavby - plynové přípojky a plynové kotelny, která nebyla povolena. Byla jí uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč, a náhrada nákladů přestupkového řízení ve výši 500,- Kč. V tomto rozhodnutí však bylo chybně označeno místo, kde měla stěžovatelka nepovolenou stavbu užívat. Dále byla tímto rozhodnutím postižena za období, o kterém bylo rozhodováno již při prvním přestupkovém řízení.
V rámci odvolacího řízení rozhodl dne 8. března 1999 Odbor výstavby Magistrátu hl. m. Prahy pod č.j. MHMPP00OLPD0 VYS-10796/98/Pt/Ka tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání. Dle názoru stěžovatelky měl správní orgán za této situace řízení zastavit a zahájit řízení nové. Správní orgán prvního stupně však zaslal dne 4. června 1999 stěžovatelce oznámení, že bylo znovu zahájeno přestupkové řízení, vedené pod č.j. OV/8127/761/99/330/Bk/R, ve věci neoprávněného užívání domovní plynové přípojky. Stěžovatelka svým přípisem upozornila správní orgán na skutečnost, že nebylo uvedeno, v jakém období se měla přestupku dopouštět. Současně byla učiněna námitka podjatosti vedoucí stavebního úřadu, která však nebyla shledána opodstatněnou. Odbor výstavby Městského úřadu městské části Praha 14 konkretizoval dobu přestupku, a následně svým rozhodnutím ze dne 22. listopadu 1999, č.j.: OV/8127/761/330/99/R-Bk, shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku ve smyslu ustanovení §105 odst. 3 lit. b) stavebního zákona, neboť neoprávněně užívala plynovou přípojku od února 1998 až do dne 6. dubna 1999. Za tento přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 40.000,- Kč a současně povinnost nahradit náklady řízení ve výši 500,- Kč. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla odvoláním, ve kterém poukázala na řadu pochybení, mimo jiné i porušení zásady zákazu reformatio in peius, a dále uvedla, že správní orgán postupoval v rozporu s ustanovením §33 odst. 2 správního řádu, když jí nedal možnost vyjádřit se k podkladům a ke způsobu jejich zjištění. Zejména se mělo jednat o dopis Pražské plynárenské, a.s., ze dne 13. července 1999, zn. 945/PFE/99, ve kterém pouze bylo uvedeno, že stěžovatelka odebírala v období od 1/98 do 4/99 plyn. Tento důkaz označil právní zástupce stěžovatelky na ústním jednání dne 9. září 1999 za nedostatečný a navrhl, aby byl proveden důkaz zprávou o odběru plynu. Následně rovněž mělo vyjít najevo, že teprve po ústním jednání byly do spisu založeny další listiny, se kterými se stěžovatelka ani její právní zástupce nemohli seznámit. Konkrétně se mělo jednat o doklad ze dne 14. září 1999, který stěžovatelka považovala za rozhodující pro rozhodnutí o spáchání přestupku. Dalším pochybením správního orgánu mělo být, že při svém rozhodování vycházel z předchozího přestupkového řízení, a to přesto, že rozhodnutí o prvním přestupku soud zrušil a věc správnímu orgánu vrátil. Stěžovatelka v doplnění odvolání dne 3. února 2000 zopakovala, že v předchozí přestupkové řízení nemohlo být podkladem pro rozhodování ve druhém přestupkovém řízení.
Odvolací správní orgán rozhodl dne 24. února 2000, č.j. MHMP-39100/2000/VYS/Pa, tak, že pokutu stěžovatelce snížil na 25.000,- Kč. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla správní žalobou, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu konstatovala existenci dvou větví plynových přípojek, a uvedla, že správní orgán se nezabýval zjištěním, pro kterou přípojku byl proveden odečet plynu, resp., která přípojka byla užívána bez kolaudačního rozhodnutí. Takovým postupem měla být porušena povinnost správního orgánu stanovená v ustanovení §32 odst. 1 a 2 správního řádu.
Dále stěžovatelka uvedla, že se dne 6. dubna 1999 nemohla dopustit přestupku, neboť tímto dnem bylo užívání přípojky zlegalizováno tím, že rozhodnutí o povolení užívání nabylo právní moci. Připustila však, že tuto námitku opomněla uvést ve správní žalobě.
Uvedeným postupem orgánů veřejné moci tak došlo, dle názoru stěžovatelky k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to tím, že orgán prvého i druhého stupně porušil postup stanovený v ustanovení §32 odst. 1 a 2 správního řádu, neboť nebylo mimo jakoukoliv pochybnost zjištěno, která přípojka byla užívána, a dále provedením důkazu po ústním jednání. Správní soud se nezabýval námitkami stěžovatelky, které směřovaly k nesprávnému postoji správních orgánů a nepostupoval v souladu s ustanovením §247 a násl. o.s.ř., když zamítl žalobu, přesto, že se stěžovatelka nemohla dopustit přestupku dne 6. dubna 1999.
Stěžovatelka dále poukázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2002, sp. zn. Pl ÚS 3/02, kterým byla zrušena část ustanovení §106 odst. 2 stavebního zákona, a nastal nepoměr u jednotlivých trestů za přestupky (v případě stěžovatelky byla spodní hranice 25.000,- Kč). Stěžovatelka závěrem uvedla, že nemá možnost podat návrh na zrušení ustanovení §105 odst. 3 stavebního zákona, tato možnost však příslušela správnímu soudu, který měl uvedené ustanovení napadnout, neboť je v rozporu se zákonem, když v současné době je možno právnické osobě uložit za přestupky nižší pokuty, než jsou pokuty za přestupky fyzických osob. Tento stav vede k nerovnosti účastníků řízení. Konečně postupem orgánů veřejné moci bylo porušeno právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, když správní orgány během stavebního řízení nedodržely ani jednou lhůtu stanovenou v ustanovení §49 odst. 2 správního řádu a ani v jednom případě nedodržely povinnost uvědomit účastníka o nemožnosti rozhodnout ve stanovené lhůtě. Stěžovatelka závěrem uvedla, že tímto postupem orgánů veřejné moci byla de facto donucena ke svému jednání.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Obvodní soud pro Prahu 1, prostřednictvím předsedkyně senátu 13 C. Ta uvedla, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť přestupkové řízení bylo řádně zahájeno a práva stěžovatelky jakožto účastnice řízení nebyla porušena. Účastníci řízení jsou povinni na podporu svých tvrzení předložit jim známé důkazy, které pak správní orgán hodnotí na základě volné úvahy. Výchozím podkladem pro rozhodnutí bylo sdělení Pražské plynárenské, a.s., ze dne 13. července 1999 (č.l. 18). K tomuto důkazu stěžovatelka uvedla, že jej neuznává. Ze spisu však nevyplynulo, že by jí byla odepřena možnost nahlédnout do spisu před jednáním. Správní orgán rozhodl na základě důkazů, které provedl do ústního jednání, byť po tomto jednání dne 9. září 1999 byly doručeny další materiály.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník - Odbor výstavby Magistrátu hl. m. Prahy, prostřednictvím ředitelky odboru. Ta se vyjádřila k poslednímu dni, ve kterém se stěžovatelka měla dopustit přestupku. V rozhodnutí o přestupku je uveden termín páchání přestupku "...od února 1998 až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o povolení užívání, tj. do 6. dubna 1999." Dále uvedla, že odvolací orgán žádné další důkazy neprováděl a vycházel ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem prvního stupně. Ani tento orgán však nevycházel ze sdělení Pražské plynárenské, a.s., ze dne 14. září 1999, když postačujícími pro jeho závěry byla vyjádření ze dne 13. a 20. července 1999. Dále odkázala na vyjádření, které vedlejší účastník k věci zaslal správnímu soudu.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 C 256/2001, jehož součástí byl i spis správního orgánu prvého stupně. Po seznámení se s obsahem spisů i dalšími podklady shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka popsala celou řadu kroků, jimiž mělo být zasaženo do jejích zaručených základních práv. Zejména se mělo jednat o vadný postup správního orgánu prvého stupně v případě rozhodování o druhém přestupku poté, co byla věc odvolacím orgánem vrácena zpět. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, stěžovatelka tyto okolnosti namítla teprve v ústavní stížnosti. Obdobně tomu bylo i u námitky nejasného určení posledního dne páchání přestupku stěžovatelkou. Z podkladů je rovněž zjevné, že stěžovatelka sice poukazovala na délku správního řízení, nikdy však neučinila kroky, kterými by se domáhala dodržení zákonných lhůt. V průběhu přestupkového řízení byla čtyřikrát předvolána k ústnímu jednání, třikrát se omluvila, a tak jednáno bylo teprve dne 9. září 1999. Z rukou psaného protokolu pořízeného u tohoto jednání pak Ústavní soud zjistil, že právní zástupce stěžovatelky uvedl, že nebyl přes opakované výzvy informován o sdělení Pražské plynárenské, a.s., a žádá doklad o výši odběru, resp. sám předloží zprávu o odběru. Tento záznam je podepsán jak stěžovatelkou, tak i jejím právním zástupcem. Je tedy zjevné, že stěžovatelka sama hodlala předložit důkaz o výši spotřeby plynu, neboť nesouhlasila s důkazy, které si stavební úřad opatřil do doby ústního jednání. Důkaz nepředložila a skutečnost, že ve spisu správního orgánu se takový doklad vyskytuje, napadá nyní v ústavní stížnosti.
Jak je z předložených podkladů i z ústavní stížnosti zjevné, stěžovatelka využila veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv přiznává. Ústavní stížnost směřuje především proti postupu soudu, který přezkoumával správní rozhodnutí o přestupku. Stěžovatelka však ve své ústavní stížnosti konstatovala pouze, že soud přehlédl některé úkony správních orgánů. Přesnější popis postupu, jímž mělo být zasaženo do jejích základních práv právě soudem ani jinou ústavně právní argumentaci však neuvedla.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Ústavní soud neshledal, že by postupem soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo Pokud tvrzené porušení čl. 36 Listiny spatřovala stěžovatelka v tom, že soud v její věci dospěl k jinému právnímu závěru, než jaký zastává ona, a neuvedla-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry soudu a v důsledku toho ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
V řízení o správní žalobě se uplatňuje zásada dispoziční (resp. zásada koncentrace řízení) a správní soud tak přihlíží jen k těm pochybením, která žalobce v předepsané lhůtě správním orgánům v žalobě vytkne (tzv. stížnostní, či stížní body). Z tohoto hlediska pak na nové skutečnosti a námitky, uplatněné až v ústavní stížnosti, nelze pohlížet jinak, než jako na nevyužití prostředků, které stěžovatelka měla k dispozici k ochraně svých práv. V tomto směru je tedy podaná ústavní stížnost navíc i nepřípustná.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Za této situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto posoudil předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. dubna 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu