ECLI:CZ:US:2003:4.US.717.02
sp. zn. IV. ÚS 717/02
Usnesení
IV. ÚS 717/02
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti B. M., zastoupeného JUDr. E. R., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2002, čj. 33 Odo 447/2002-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2002, čj. 33 Odo 447/2002-98, kterým bylo jako opožděné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2001, čj. 44 Co 630/99-75. Dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil poukazem na část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zák.č. 30/2000 Sb.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého nestranného soudu, čímž bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho konstantní judikatury i judikatury Ústavního soudu, skutečnost uvedená v části dvanácté, hlava I, bod 17. zák.č. 30/2000 Sb., tedy že se dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, mj. znamená, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka včasnosti dovolání. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o jeho interpretaci části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zák.č. 30/2000 Sb., tj. posouzení délky lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti cit. zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Stěžovatel se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud přisvědčil jeho interpretaci, že lhůta k podání dovolání činila 2 měsíce, že dovolání tudíž podal včas, a na základě toho dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR odmítnutím dovolání porušil jeho základní právo. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak plyne např. z ust. §21 zák.č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, dle něhož Nejvyšší soud ČR zajišťuje zákonnost rozhodování soudů mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska. Stěžovatel byl především povinen, pokud by se chtěl dovolávat svého ústavního práva na řádný proces, toto své ústavní právo realizovat "stanoveným postupem", jak zřejmě plyne z čl. 36 odst. 1 Listiny. Je pak především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, včetně citované části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zák.č. 30/2000 Sb. Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze za podmínek, kdyby takový výklad byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, což dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele splněno není. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jakkoli ji stěžovatel nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné, a proto mu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu