ECLI:CZ:US:2003:4.US.784.02
sp. zn. IV. ÚS 784/02
Usnesení
IV. ÚS 784/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti A. A. M. M., zastoupené JUDr. R. V., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. listopadu 1999, čj. 32 C 277/95-29, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2002, čj. 20 Co 142/2001-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně v právu vlastnit majetek, jakož i právu, dle něhož se dědění zaručuje. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení citovaných ústavních práv mělo dojít v případě posuzované restituční věci tím, že označené orgány veřejné moci v rozporu s jejím názorem dospěly po provedeném řízení k závěru o nikoliv včasném splnění podmínky státního občanství ve smyslu ust. §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., kterýmžto zjištěním následně došlo k zamítnutí uplatněného restitučního nároku.
Ústavněprávní argumentace stěžovatelky se upíná k tvrzení, dle něhož citovaný zákon se vztahuje na zmírnění následků majetkových a jiných křivd vzniklých v důsledku v něm vyjmenovaných právních skutečností, přičemž k otázce podmínky státního občanství uvedla, že 23. 12. 1969 vykonala jeho volbu, směřující k státnímu občanství České republiky. V roce 1975 uzavřela manželství s německým státním občanem a od roku 1976 bydlí trvale ve Spolkové republice Německo, když v mezidobí se stala státní občanskou této republiky. Státní občanství České republiky nabyla v roce 1999 na základě zák. č. 193/1999 Sb. Stěžovatelka namítá, že vždy měla zájem si české státní občanství uchovat, nicméně v kontextu právního stavu rozhodného v době, kdy se stala státní občankou Spolkové republiky Německo, toto nebylo možné. Svou vůli tudíž v tomto směru nemohla, navzdory svému předsevzetí, naplnit. Důsledkem tohoto jí bylo nyní odepřeno právo k nemovitostem, jejichž vydání se domáhala. Zdůrazňuje, že předmětné nemovitosti stát nabyl zcela v rozporu s demokratickými hodnotami občanské společnosti, a tudíž by mělo být v jeho zájmu takovou křivdu napravit či alespoň zmírnit. Proto se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi obecné soudy zasáhly do jejích shora označených ústavně zaručených základních práv.
Z obsahu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. listopadu 1999, čj. 32 C 277/95-29, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2002, čj. 20 Co 142/2001-49, jakož i připojeného spisu označeného nalézacího soudu, jejž si vyžádal (sp. zn. 32 C 277/95), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka návrhem doručeným tomuto soudu dne 30. 10. 1995 poté, co byl v důsledku nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb. rozšířen okruh oprávněných osob zrušením podmínky trvalého pobytu, a co učinila neúspěšně výzvu vůči osobě povinné, usilovala o uložení povinnosti této (výrokem soudního rozsudku) uzavřít dohodu o vydání blíže specifikovaných nemovitostí.
Nalézací soud, zabývaje se splněním podmínek pro vydání předmětných nemovitostí předpokládaných zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tehdy platném znění, po provedeném řízení shledal, že stěžovatelka v obdobích rozhodných pro uplatnění restitučního nároku nesplňovala podmínku státního občanství ČR požadovanou v ust. §3 odst. 1 citovaného zákona, a to až do dne 27. 10. 1999, kdy jí bylo podle §1 odst. 1 zák. č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, státní občanství České republiky uděleno. Na tomto zjištění a od něj se odvíjejícího právního posouzení, o jehož podstatu opíral soud prvého stupně zamítavý výrok již citovaného rozsudku, setrval i Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve svém shora uvedeném potvrzujícím rozsudku.
II.
Ústavní soud přezkoumal posuzovanou věc z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom dbal svého ústavního postavení, jakož i hranic svých pravomocí, vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83; čl. 81, čl. 90; čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Pokud se týče poukazu stěžovatelky na porušení práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba ve smyslu dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu připomenout, že zmíněný článek chrání vlastnické právo již konstituované, existující, nikoliv toliko tvrzený nárok na ně uplatněný formou restitučního nároku, o němž má být teprve v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 115/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 41). Obdobně lze argumentovat i ohledně výtky, směřující k porušení práva dědit, když zmíněné právo stěžovatelky v posuzovaném řízení rovněž dotčeno nebylo a tato námitka jeví se ve světle uvedené úvahy nepřípadnou.
Po přezkoumání připojeného spisového materiálu Ústavní soud rovněž konstatuje, že o návrhu stěžovatelky bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny plynoucích, když jí bylo v souladu s ústavními principy řádně umožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Samotné porušení tohoto práva potom nelze spatřovat v tom, že se obecné soudy neztotožnily s jejím náhledem na věc a postupovaly v souladu s ústavním imperativem pro ně závazným (čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Co se výhrad stěžovatelky ohledně zákonné podmínky státního občanství zakotvené v ust. §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. a její polemiky ve vztahu k uvedenému zákonnému znaku nezbytného k restituci majetku takto zákonodárcem stanoveného týče, odkazuje Ústavní soud v podrobnostech na nález ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, ze dne 4. 6. 1997, publikovaný pod č. 185/1997 Sb. (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, nález č. 67), v němž k návrhu na zrušení citovaného ustanovení zákona vyložil důvody, na základě kterých tuto podmínku jako protiústavní neshledává.
V projednávané věci bylo nesporné, že stěžovatelka nabyla státní občanství České republiky dne 27. 10. 1999 (Osvědčení o státním občanství České republiky ze dne 27. 10. 1999, čj. 01196/99, vydané odborem matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1). Obecné soudy v odůvodnění citovaných rozhodnutí správně vyložily, z jakých důvodů nepřináleží stěžovatelce postavení oprávněné osoby ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. Dotčenou problematikou, tj. časovými úseky, v nichž i osoba bez trvalého pobytu na území České republiky (ČSFR) musí splňovat (nutnou) podmínku státního občanství, se zabýval v minulosti opakovaně i Ústavní soud a na tuto konstantní judikaturu postačí pro stručnost poukázat (např. nález ve věci, sp. zn. I. ÚS 409/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, nález č. 52; sp. zn. I. ÚS 157/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, nález č. 37 ad.).
Zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, byl sice ve smyslu své preambule přijat ve snaze zmírnit následky některých křivd, a to s ohledem na materii v něm upravenou, křivd souvisejících se ztrátou státního občanství v rozhodné době v něm uvedené. Současně ovšem nemůže na základě tohoto zákona zpětně dojít ke zhojení absence podmínky státního občanství vyžadované restitučními zákony, když je v něm rovněž v tomto ohledu výslovně stanoveno, že k nabytí státního občanství České republiky dojde dnem vydání příslušného osvědčení (§8).
Byť se tedy stěžovatelce konkrétní okolnosti její restituční věci mohou jevit z lidského pohledu jakkoli nespravedlivé, je třeba uzavřít, že na situace obdobné její stran státního občanství svrchovaný zákonodárce ve vztahu k jí uplatňovanému restitučnímu nároku při snaze o zmírnění majetkových křivd nepamatoval a soudní moci nepřísluší v rámci jejího výkonu zákonné meze nad jejich limity rozšiřovat (čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny). Vyjádřeno jinými slovy, dodatečné nabytí státního občanství České republiky po lhůtách uvedených v zák. č. 87/1991 Sb. je s přihlédnutím k jeho jednotlivým ustanovením právně irelevantní.
S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do shora označených ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu