ECLI:CZ:US:2003:4.US.99.03
sp. zn. IV. ÚS 99/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti RNDr. J. E., zastoupeného JUDr. J. T., advokátkou, směřující proti rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. Zn 33/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. února 2003 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí státního zástupce, kterým zamítl stížnost do usnesení Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Litoměřice, ze dne 5. prosince 2001, ČVS: OVLT - 1398/20 - 01. Tímto usnesením bylo odloženo trestní oznámení stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popsal skutek, který byl příčinou jeho trestního oznámení pro podezření z trestného činu podvodu a dále postup orgánů veřejné moci, v němž shledal zásah do svého základního práva na vlastnictví zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivé řízení a na přezkum zaručeného v čl. 36 Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedeným postupem měly být porušeny rovněž čl. 1 a č. 4 Ústavy ČR.
Stěžovatelovo trestní oznámení se týkalo podezření z trestného činu podvodu, jehož se měl dopustit předchozí majitel automobilu, resp. provozovatel autobazaru tím, že stěžovateli zamlčeli, že u prodávaného ojetého vozu byla provedena neodborná oprava převodovky. Ta praskla po sedmiměsíčním užívání vozu stěžovatelem, tedy po uplynutí záruční lhůty. Popsaným jednáním měl být stěžovatel uveden v omyl. Orgány činné v trestním řízení však postupovaly v řízení velmi laxním způsobem, bez dostatečné snahy objasnit události, a řízení před nimi navíc trpělo průtahy. Napadené rozhodnutí pak nesplnilo požadavek náležitého prověření oznámených skutečností, nasvědčujících spáchání trestného činu, čímž měly být porušeny principy právního státu a jeho záruky.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník - Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích prostřednictvím okresního státního zástupce. Ten uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. V průběhu řízení bylo zjišťováno, zda jsou dány zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání konkrétního pachatele. Takové skutečnosti zjištěny nebyly. Ústavní stížnost je polemikou stěžovatele s hodnocením důkazů rozhodných pro napadená rozhodnutí. Účastník rovněž odmítl závěry stěžovatele, že státní zástupce rozhodující o stížnostech nemůže být nestranný, pokud současně vykonává dozor dle ustanovení §174 trestního řádu. Účastník uvedl, že v projednávané věci nebyl vydán pokyn dozorového orgánu jak má být ve věci rozhodnuto.
Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl způsob, jakým státní zástupce a policejní orgán ve věci rozhodli. Pokud však stěžovatel zastává názor, že jednání jiných subjektů vůči němu bylo trestným činem, a že nebyl napadeným rozhodnutím přesvědčen, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry orgánu činného v trestním řízení. Je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou, podle jejíhož čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví (tedy za podmínek stanovených zákonem č. 141/1961 Sb., trestním řádem, ve znění pozdějších předpisů). Pokud se domníval, že uvedeným postupem bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, nelze než konstatovat, že taková interpretace Listiny neobstojí.
Jak již Ústavní soud judikoval, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 lit. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345).
V odložení věci policejním orgánem a následným potvrzením tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Neexistuje totiž ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin.
Ústavní soud neshledal důvody odchýlit se od svého ustáleného názoru na povahu trestního oznámení a rozhodnutí o něm. Konstatuje pouze, že nahrazování obvyklých občanskoprávních postupů kriminalizací kdekoho a kdečeho se stalo jakousi módou či (lépe řečeno) úchylkou v právním vědomí panujícím v České republice.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. dubna 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu