ECLI:CZ:US:2004:1.US.100.04
sp. zn. I. ÚS 100/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti R. C., a. s., zastoupené advokátkou JUDr. Z. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, čj. 43 Cm 383/99 - 85, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003, čj. 3 Cmo 180/2002 - 110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, čj. 43 Cm 383/99 - 85, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003, čj. 3 Cmo 180/2002 - 110, pro rozpor těchto rozhodnutí s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dalšími podáními, doručenými Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2004 a dne 21. 10. 2004, stěžovatelka opětovně navrhla, jako v ústavní stížnosti, odložení vykonatelnosti napadených rozsudků a požádala o přednostní vyřízení věci.
Shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, čj. 43 Cm 383/99 - 85 (dále jen "soud prvního stupně"), kterým uložil žalované stěžovatelce povinnost uhradit žalobci M. A. M. M. částku 32 946 USD s příslušenstvím. Tato pohledávka žalobci vznikla jako provize podle §644 a násl. obchodního zákoníku z ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování, jejímž předmětem bylo poskytnutí příležitosti uzavřít kupní smlouvu s egyptskou firmou E. A. T. F. na dodávku křišťálového skla stěžovatelkou. Soudy obou stupňů vzaly dokazováním za prokázáno, že smlouva o zprostředkování byla skutečně uzavřena a že žalobci nárok na provizi vznikl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle polemizuje s jednotlivými skutkovými závěry obou obecných soudů, upozorňuje na údajné rozpory mezi důkazy, zejména svědeckými výpověďmi a výpovědí žalobce. Podle stěžovatelky oba obecné soudy tyto rozpory nesprávně vyhodnotily, neprovedly některé důkazy navrhované stěžovatelkou, přičemž nedostatky v těchto skutkových zjištěních dosahují takové intenzity, že porušují čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud si vyžádal, v souladu s ustanovením §42 odst. 2, 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 14. 3. 2002 a uvedl, že se všemi námitkami stěžovatelky, uvedenými v ústavní stížnosti, se vypořádal Vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 5. 11. 2003.
Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost stěžovatelky za nedůvodnou, rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že v řízení bylo prokázáno základní tvrzení žalobce, týkající se uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi ním a právním předchůdcem žalovaného, a tedy i vznik nároku žalobce na zaplacení provize. V řízení nebyla porušena žádná procesní práva účastníků.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není přezkumným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 OSŘ) způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257 násl.).
Ve věci napadené touto ústavní stížností je zjevné, že jde o druhou z obou shora uvedených možností. Rozhodnutí soudů obou stupňů nevybočují z Ústavou stanoveného rámce. Soud prvního stupně podrobně vyhodnotil všechny důkazy, zvážil proti sobě stojící tvrzení a uzavřel, že žalobce předložil pro svá tvrzení přesvědčivější důkazy než stěžovatelka. Na tomto postupu Ústavní soud nespatřuje nic protiústavního. Ústavní soud naopak upozorňuje, že soud prvního stupně postupoval plně v souladu s ustanovením §157 odst. 2 OSŘ, podle něhož soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. V souladu s tímto ustanovením soud prvního stupně důkazy a přednesy účastníků hodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Do závěru soudu prvního stupně, potvrzeného rozsudkem soudu odvolacího, proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v argumentaci obou soudů žádný protiústavní exces.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Spolu s ústavní stížností podaný návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má akcesorickou povahu, což znamená, že je-li ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu